OHLÉDNUTÍ: David Kovařík o budování státní správy v pohraničí

(21. 7. 2023) – Již pojedenácté letos proběhla v Českých Budějovicích odborná konference, na jejímž pořádání s Jihočeským muzeum v Českých Budějovicích a Státním oblastním archivem v Třeboni spolupracuje i Ústav pro studium totalitních režimů. Letošní ročník se konal na téma Národní výbory 1945-1990: Orgány státní moci, nebo mocenský nástroj politiky KSČ? Jak název napovídá, konference byla tematicky zaměřena na problematiku národních výborů všech stupňů v rámci politického systému a politického, společenského a hospodářského života Československa na úrovni regionální i centrální. Na konferenci vystoupil s příspěvkem také Mgr. David Kovařík, Ph.D. z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. S jeho svolením z něj přinášíme následující ukázku:

Budování a činnost státní správy v českém pohraničí v roce 1945

Pohraničí českých zemí představovalo území, kde obnova československé státnosti a konstituování její poválečné státní správy probíhaly oproti vnitrozemí v obtížnějších a komplikovanějších podmínkách. K místním těžkostem a problémům přispívalo více faktorů: všeobecný rozvrat způsobený válečnými událostmi; rozsáhlé migrační pohyby obyvatelstva provázené zvláště v posledních měsících války vysokým počtem uprchlíků a repatriantů různých národností; následky zásahů okupační moci do stávající organizace veřejné správy nebo roztržení českých zemí pomnichovskou hranicí, která změnila rozsah i velikost předválečných politických a soudních okresů i některých obcí, což rozdělovalo nebo rušilo dosavadní a tradiční správní celky a jejich přirozená spádová centra. K další obtížné konsolidaci poválečných poměrů přispívalo národnostní složení pohraničí tvořené převážně německy mluvícím obyvatelstvem, které bylo československými úřady označeno jako státně nespolehlivé.

S návratem českého pohraničí do československého státu tak bylo zapotřebí toto území plně integrovat do nové republiky, a to jak po stránce politické a hospodářské, tak i administrativní a správní. Základem k provedení tohoto úkolu bylo obnovení územněsprávního uspořádání podle stavu z období před rokem 1938. Změnu ovšem přinášela nová administrativa, kdy dosud fungující správní úřady měly být na všech úrovních nahrazeny národními výbory a v oblastech dosud většinově obydlených „státně nespolehlivým obyvatelstvem“, což bylo právě pohraničí, pak správními komisemi, respektive správními komisaři. Činnost správních komisí a komisařů zmiňuje ústavní dekret prezidenta republiky č. 18/1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění, a to ve svém 4. článku, kde se uvádí: „Pro správu obcí a okresů s většinou obyvatelstva státně nespolehlivého, jmenují se podle platného práva komisaři, případně komise správní, k nimž se mohou podle místních poměrů přibrati ke spolupráci zástupci státně spolehlivého obyvatelstva.“, což byli v tomto případě němečtí a maďarští antifašisté.

„Revoluční orgány se vytvářely i v prostředí německých antifašistů, kteří se také hlásili k podílu na moci v nové republice.“

Hlavním požadavkem, který zazníval z nejvyšších mocenských míst, byla potřeba co nejrychleji obnovit ve všech pohraničních okresech a obcích skutečně řádnou místní správu, ať již jako národní výbory nebo správní komise. Obce a okresy s komisionální správou měla na osvobozeném území určit československá vláda ve spolupráci s příslušnými zemskými národními výbory v Praze a Brně. Otázku obnovy veřejné správy v pohraničí projednávala vláda na své šesté schůzi 3. května 1945 v Košicích, kde pověřila ministerstvo vnitra spravující agendu národních výborů, aby provedlo organizaci těchto orgánů v každém pohraničním okrese a tamní příslušné správní orgány ustanovovalo podle národnostního složení obyvatelstva na základě předválečného sčítání lidu z roku 1930. Národní výbory měly vznikat pouze v okresech s většinou českého nebo slovenského obyvatelstva, zatímco v místech, kde bylo podle posledního československého sčítání více jak 50 procent německých nebo maďarských obyvatel, se měly ustanovit správní komise. Podle tohoto postupu bylo nakonec v českých zemích ustaveno 43 okresních správních komisí (34 v Čechách, devět na Moravě). Přijaté vládní opatření ovšem komplikoval fakt, že v českém pohraničí se ještě před rozhodnutím vlády zformovaly na řadě míst revoluční národní výbory, které vznikaly ještě v ilegalitě v posledních týdnech okupace. Na některých místech pak přebíraly revoluční národní výbory moc před příchodem spojeneckých vojsk, a to na základě dohod mezi příslušnou okupační správou a zástupci českých obyvatel. A revoluční orgány se vytvářely i v prostředí německých antifašistů, kteří se také hlásili k podílu na moci v nové republice.

Ve většině pohraničních obcí se ovšem veřejná správa ustavila teprve několik týdnů po osvobození, a tak zde panovalo přechodně faktické bezvládí. Tento čas vyplňovalo působení různých ozbrojených složek, které po válce obsazovaly a zajišťovaly pohraničí. Významnou roli ve vztahu mezi státní mocí a místním obyvatelstvem sehrávala československá armáda, která na mnoha místech nejenže nahrazovala činnost teprve rodících se bezpečnostních složek, ale přejímala rovněž úkoly civilní správy, a také její velitelé se stávali důležitými místními autoritami. Vedle armády ovšem působily v poválečném pohraničí ještě další ozbrojené formace, jako byly různé skupiny partyzánů, bezpečnostní stráže, revoluční gardy a podobné oddíly. Tyto revoluční složky někde postupovaly na základě nařízení, direktiv a rozkazů vojenských, bezpečnostních nebo i státních úřadů, ale velmi často se jednalo o jednotlivce a skupiny, které jednaly a vystupovaly zcela nezávisle a mnohdy i svévolně, což přinášelo mnoho dalších problémů a přispívalo k všeobecnému chaosu. Na některých místech pak docházelo také ke dvoukolejnosti správy a různé revoluční složky zde fungovaly jako jakési alternativní mocenské orgány ke stávající místní správě. Poměrně častou skutečností bylo, že právě z aktérů různých revolučních a ozbrojených složek se později stávali „řádní“ předsedové nebo významní funkcionáři národních výborů a správních komisí.

„Například v okrese Falknov nad Ohří (Sokolov) stáli Němci v čele místní správy v pětapadesáti z 57 obcí tohoto okresu.“

Budování prvních správních orgánů v pohraničí, ať již národních výborů nebo správních komisí, probíhalo na některých místech za účasti nejen českých, ale někde také německých zástupců, kteří se mohli prokázat antinacistickým smýšlením a vystupovali jako antifašisté, což byli hlavně komunisté a sociální demokraté. Němečtí antifašisté působili v prvních národních výborech a správních komisích například v Karlových Varech, Ústí nad Labem, Chomutově, Litoměřicích, Frývaldově (Jeseníku), nebo Krnově. Vedle národnostně smíšených sborů se v některých zejména menších a odlehlejších obcích skládala první poválečná správa zcela z místních Němců a tito lidé se tak dokonce ujímali vedení místní správy. Například v okrese Falknov nad Ohří (Sokolov) stáli Němci v čele místní správy v pětapadesáti z 57 obcí tohoto okresu. Ve většině případů byla ale účast německých antifašistů v poválečné československé správě velmi krátká a nejpozději v létě 1945 byli z československých správních orgánů odvoláni. K nucenému odchodu Němců ze správních orgánů přispívali také různé stížnosti a udání, v nichž byly tyto osoby prezentovány bez ohledu na jejich antifašistické smýšlení jako státně nespolehlivé, a tudíž nebezpečné pro jakékoliv působení ve státních a veřejných funkcích. Tento přístup se netýkal pouze antifašistů, ale podobně „ocejchováni“ byli také mnozí příslušníci národnostně smíšených manželství, nebo i někteří čeští starousedlíci.

Německá otázka sehrávala v činnosti okresních a místních samospráv v pohraničí významnou roli také při zřizování antifašistických komisí, které spolurozhodovaly o osudech mnoha německých obyvatel. Stejně tak měly správní orgány zásadní podíl při organizaci a provádění poválečného vysídlení Němců (ať již v rámci organizovaných nebo divokých odsunů) a na různých dalších restrikčních opatřeních vůči německému obyvatelstvu včetně provádění internace v táborech. Dalšími významnými úkoly československé státní a veřejné správy v českém pohraničí v prvních týdnech a měsících jejich existence v roce 1945 bylo zajištění bezpečnosti a obnova veřejného pořádku, obnova místních hospodářských podniků nebo záležitosti spojené s poválečným osidlováním pohraničí novým obyvatelstvem.

Připravil MARTIN VACEK

Foto ÚSTR / Martin Vacek a Přemysl Fialka

f

Související: