Třiačtyřicetiletý Strnadel pochází z Valašského Meziříčí, oba jeho rodiče pracovali v místních sklárnách a sklářské řemeslo jej okouzlilo už v útlém věku, když chodíval za otcem na huť. Vystudoval tamní střední sklářskou školu a později absolvoval ateliér Design skla Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Od roku 2000 působí ve školní huti Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské ve Valašském Meziříčí.

Strnadel vytváří objekty tvarované z volné ruky, inspirované detaily z reálného světa. Po formální stránce jde o hutně tvarované sklo, utvářené většinou bez použití pevných forem. Zajímá se o historii především valašskomeziříčských skláren, studuje a objevuje historické kusy a odhaluje na starých světlech kouzlo a funkci jejich tvaru. "Proces tvarování skla prostřednictvím vlastního dechu (v přenesené rovině jej lze vnímat jako oživení, znovuzrození) vedl autora k dílům, kdy vlastním dechem nejen formuje, ale také de-formuje nově vznikající objekty," uvádí kurátorka Kamila Valoušková z Muzea regionu Valašsko.

Prostory jeskyně Strnadel obohatil v prvé řadě objekty inspirovanými krápníkovými útvary Zbrašovských, ale i dalších jeskyní, které ho upoutaly na plakátech z jeskyňářských cest po Evropě. "Nejsou výtvorem odkapávající mineralizované vody, ale jde o hutně tvarované sklo, autor nepoužívá formu, ale tvaruje sklovinu pouze sklářským nářadím. Přitom využívá vlastností, které nabízí sklo v rozžhaveném stavu, kdy se stává kapalinou. Vedle skleněných Aragonitů vyplouvají ze tmy oválné objekty inspirované omletými kusy skla a kameny z Rožnovské Bečvy. Řeka, rozdělující Ondrovo rodné město na dvě kdysi samostatné části, byla hybnou silou řady valašských skláren," popisuje Valoušková.

Koryto Bečvy dosud ukrývá obroušené střepy skla i šedavé odštěpy z výroby kónusů pro televizní obrazovky - největšího automatického sklářského provozu v tehdejším Československu. "Ondřej své objekty z ručně tvarovaného tryskaného a broušeného skla rozzářil a vkomponoval do naznačené linie říčního proudu. Ve výklenku září houbovitými tvary Žampiony odkazující k více než staleté tradici výroby osvětlovacího skla ve Valašském Meziříčí. Vznikly formováním z volné ruky z třívrstvé skloviny (triplexopál) - materiálu, kterým byla svítidla z krásenských skláren proslulá," přibližuje Valoušková.

Poslední zářivou část instalace tvoří kolekce svítidel, na nichž autor spolupracoval s Mikulášem Parmou. "Bez něj by doslova SKLO nebylo SVĚTLEM. Mikuláš vyvíjí a vyrábí světelné soustavy pro divadelní scény, koncertní sály, kostely nebo soukromé rezidence. Ve zbrašovském podzemí se jeho zaujetí světlem zhmotnilo v realizaci světel s betonovou základnou, jejichž design navrhl Ondřej. Tvary světel výjimečně nevycházejí z volné ruky, ale jsou dané dřevěnou rotační formou - i když jejich výsledný tvar je opět upraven autorem, který v nich nechal odrazit něco z přírodních rozmarů," dodává Valoušková.

Zbrašovské aragonitové jeskyní byly v místním kamenolomu objeveny na přelomu roku 1912/1913. Objev je spojen se jmény bratří Josefa a Čeňka Chromých, kteří do nich poprvé pronikli a následně se věnovali jejich průzkumu. V roce 1914 byla nalezena pohodlnější přístupová cesta z údolí Bečvy a od roku 1926 jsou jeskyně elektricky osvětleny a zpřístupněny turistům. Celková délka známých chodeb je 1,4 kilometru, z toho návštěvníci zhlédnou okruh 375 metrů. Unikátem jsou kuželovité raftové stalagmity nebo kulovité povlaky stěn připomínající koblihy. Vzácná modifikace uhličitanu vápenatého, minerál aragonit, vytváří na stěnách bílé jehlicovité krystaly. ZAJ jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi hydrotermálního původu v Česku, na jejich vzniku se kromě srážkové vody podílela i teplá uhličitá kyselka. Ta se využívá ve zdejších lázních k léčení nemocí srdce a krevního oběhu. Nedaleko je nejhlubší propast ČR a nejhlubší zatopená propast světa - Hranická.

Pro informace o aktuálním dění v ZAJ i ostatních 13 tuzemských zpřístupněných jeskyních je dobré průběžně sledovat web www.caves.cz.