Houslista podepsal Chartu 77 a stal se kotelníkem a uklízečem

9. červenec 2023

Dvacetiletý vynikající houslista, nadějný skladatel a dirigent Miroslav Jirounek podepsal v lednu 1977 prohlášení Charty 77 a rázem přišel o kariéru: musel do kotelny, pracoval jako lesní dělník a uklízeč. Stát se mu teprve před pár lety omluvil a uznal ho za účastníka 3. odboje. Hudebník Jirounek krátce na to zemřel v roce 2020. Měl rakovinu a nakazil se covidem.   

Vyprávění Miroslava Jirounka zaznamenali redaktoři Paměti národa. Podpořte mapování minulosti a přijměte naše pozvání do Klubu přátel Paměti národa. Zveme Vás na letní pražský Festival Paměti národa, do brněnského a pardubického Institutu Paměti národa, zažijete jedinečnou moderní expozici, pořádáme řadu akcí – filmových projekcí, diskusí, besed s vynikajícími osobnostmi. Vše na webu https://institut.pametnaroda.cz/

Miroslav Jirounek se narodil v roce 1955, vyrůstal v Mladé Boleslavi. Jeho otec, sečtělý intelektuál, obdivovatel Tomáše Garrigua Masaryka, od války komunista, do roku 1969 ředitel mladoboleslavské knihovny, měl synův obdiv.

Bohumil Jirounek, otec Miroslava Jirounka

Otec se vzdal ředitelského místa a nastoupil do malého antikvariátu v Jablonci po tom, co odmítl u normalizačních prověrek lhát o sovětské „bratrské“ pomoci.

Maminka svého syna vedla k šetrnosti a pracovitosti. Za války ve třinácti letech zůstala se svým mladším bratrem sama a opuštěná. Jejího otce, který ukrýval vysílačku, zavraždili nacisté v koncentračním táboře v Buchenwaldu, záhy zemřela i její maminka. Dospívající dívku zachránil zlínský velkopodnikatel Baťa. Přijal ji na zlínskou školu.

Okno ze základky E. Beneše

Miroslav Jirounek popisuje jednu ze školních vzpomínek, která působí až poeticky, má však silnou symboliku: sedí v lavici, okusuje tužku a kouká z okna. Pozoruje sovětské vojáky, většinou asijského typu, jak cvičí na dvoře kasáren.

Miroslav Jirounek, svatba 4. leden 1978

Vyučování občanky, kterou vede zástupce ředitele, žák Jirounek ignoruje. Možná se mu honí hlavou historické paradoxy. Co by si o tom všem myslel prezident Edvard Beneš, po kterém je škola pojmenována a který žádal Sovětský svaz o pomoc v roce 1939, smlouvu o spolupráci se SSSR podepsal v roce 1943, o budoucnosti se Sověty diskutoval v březnu 1945?

Žák Jirounek si o sovětských vojácích myslí to samé, co jeho tatínek. Ředitel, který vyučoval občanskou výchovu, servilně papouškoval všechny nejrůznější propagandistické fráze režimu vyskytující se v Rudém právu a stejné chování vyžadoval i od žáků: „Při občance na mě řval. Kritizoval jsem režim. Není divu, že jsem měl problémy s přijetím na gymnázium,“ vypráví Jirounek, který na základce v ostatních předmětech exceloval.

Talentovaný Jirounek udělal náročné zkoušky na mladoboleslavské gymnázium, ale dlouho nepřicházelo rozhodnutí o přijetí. Oznámení o přijetí – nečekaně a s radostí – obdržel až na konci prázdnin. Nastoupil na školu, kde ovšem vládly ještě horší poměry než na základce.

Miroslav Jirounek v 90. letech

Strach mezi studenty a učiteli šířil zástupce ředitele: „Nevím, jestli to byl estébák, ale donášel na všechny profesory. Spolužáky, kteří měli dlouhé vlasy, tahal a smýkal jimi. Těm, kteří nosili křížky kolem krku, je strhával. Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti vzalo,“ popisuje Miroslav Jirounek situaci kdesi na chodbě školy.

Tento konflikt se odehrál půl roku před maturitou, ředitel ho vyhodil: „Řekl mi, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam. A nemám se vracet ani do Boleslavi.“

Dějepis se naučil od pokuřujícího profesora

Miroslav Jirounek nastoupil jako uklízeč do národního podniku Geodezie. Každý den několikrát během směny chodil pokuřovat se svým bývalým profesorem historie, který mu na dvoře u zamřížovaného okénka přednášel:

Manželka Bohumila Jirounka Michaela s dětmi u domu v Marxově ulici v Mladé Boleslavi v 80. letech 20. stol, kde v té době Jirounkovi bydleli

„Byl to starý komunista, který přežil nacistický koncentrák. V 60. letech býval ředitelem gymnázia, ale když přišel ten normalizační soudruh, dostal padáka. Od něj jsem se naučil víc než kdekoliv v lavici. Prostě to, co mi říkal, jsem si zapamatoval,“ vzpomíná Jirounek. Kromě uklízení v Geodezii hodiny denně cvičil na housle. A šlo mu to. Toužil studovat na konzervatoři.

S vynikajícím vysvědčením z mladoboleslavské školy zašel na pražské gymnázium W. Piecka, kde ho nechali složit maturitu. Stejně tak „potutelně“ udělal talentové zkoušky na pražskou konzervatoř. Vzhledem k tomu, že neměli jeho kádrové posudky, uchazeč u zkoušek hudebně i odborně exceloval, vzali ho. Po půl roce na konzervatoř doputovalo udání, podle kterého přijali „závadového studenta“. Opět dostal padáka.

Vynikající student, který podle komunistů nestačí na studium

Miroslav Jirounek na dovolené v USA společně s Michaelem Kocábem – New York 1996

Ředitel konzervatoře uvedl, že neplní povinnosti a nestačí na studium. Opět se bál uvést pravé důvody vyhazovu. To ovšem bylo v přímém rozporu s hodnotícími posudky jeho profesora: „Zařadil se mezi nejlepší žáky oddělení. Je vybaven dobrým hudebním sluchem a přirozenou muzikálností. Je typem analytickým, samostatně uvažujícím a řešícím dané úkoly.“

Miroslav Jirounek se nehodlal vzdát svého snu a obrovského úsilí: „Abyste v hudbě prorazili, musíte cvičit šest až osm hodin. Bez toho to nejde,“ říká Jirounek. Nehodlal se vzdát. Napsal dopis do Ženevy ke komisi OSN pro lidská práva, kopii dopisu zaslal i na československé ministerstvo školství, odkud záhy přišla odpověď, že žák se může vrátit na školu, ale jen na dálkové studium. Školu úspěšně dokončil v roce 1986.

Dirigent, který se převléká v kotelně

Miroslav JIrounek s operní zpěvačkou Magdalenou Koženou v nahrávacím studiu v Praze při přípravě nahrávání písně „S poduškou řípu pod hlavou“ – pravděpodobně v roce 1998

Na svůj absolventský koncert kráčel ve fraku, který si na sebe navlékal v kotelně Anežského kláštera v Praze. „Myslím, že jsem si vzal den volno před tím koncertem. Je to svým způsobem typické pro tu tehdejší bláznivou dobu. Nevím, jestli na světě existuje nějaký dirigent, který by vedle studia topil v kotelně. No možná jo,“ usmívá se dirigent Jirounek, který po roce 1989 vedl Komorní orchestr Praha, filharmoniky a koncertní mistry v Orchestru mladoboleslavských rodáků, spolupracoval s Magdalenou Koženou, Michaelem Kocábem, Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem.

V lednu 1977 podepsal Chartu 77: „Bylo to osvobozující. Jasně a veřejně jste režimu řekli, co si o něm myslíte,“ popisuje Jirounek, který celá 80. léta čelil silnému tlaku okolí. Všichni si prý klepali na čelo, jak je nezodpovědný, má děti, ženu, ale přitom podepíše Chartu 77.

Podporu cítil od lidí, se kterými se pravidelně setkával na bytových seminářích v Mladé Boleslavi na evangelické faře u Kocábů. Tady se seznámil s Alfrédem, jeho synem Michaelem, filozofem Ladislavem Hejdánkem, Jakubem Trojanem.

„To bylo opravdu milé společenství a na večery u nich nezapomenu. Dodnes z tohoto čerpám,“ říká Jirounek, který se prý v životě nejednou opřel o biblický verš: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Jirounek si v 80. letech zoufal: Neměl peníze, jen tak tak uživil rodinu.

Miroslav Jirounek na dovolené v USA – před dvojčaty v New Yorku v roce 1996

Topil v kotelně, dřel v textilce nebo jako lesní dělník, odečítal vodoměry či uklízel ve vinohradském divadle za 800 korun měsíčně. Herci ho znali a věděli, že je hudebníkem a chartistou. Když ho na schodech potkávali, když právě schody utíral, ani ho nepozdravili a rděli se, říká Jirounek. Všichni z vinohradského souboru kromě Ilji Racka podepsali tzv. Antichartu „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu“.

„To byla prostě zrada na národu. Lidé je milovali. Herci věhlasných jmen seděli se sklopenými hlavami a nikdo ani nehlesnul, nikdo se nezvednul a neodešel. Nezapomenu, jak v Národním divadle sedí Pešek, Schejbalová, bohužel tam byl i Werich. A jak se rdí. Najednou vám došlo, jaký je jejich mravní základ,“ říká Jirounek. Zatímco jeho spolužáci z konzervatoře budovali své hudební kariéry, on místo toho pravidelně docházel na výslechy na StB.

Spolužák estébák

Při prvním výslechu v Mladé Boleslavi po podpisu Charty 77 zažil paradoxní situaci, kdy proti němu za stolem seděl estébák – jeho bývalý spolužák ze základní školy.

Miroslav Jirounek a Mikulášská besídka v mladoboleslavské sokolovně v roce 2014

Miroslav Jirounek na to vzpomíná: „Poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já mu odpověděl: ‚Co blbneš, Vláďo?!‘ Nedovedl jsem přehodit tu výhybku. Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Řekl, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu odpověděl, ať to zkusí. A on to kupodivu nezkusil.“

Výslechy prý zpravidla netrvaly dlouho. Miroslav Jirounek si to vysvětluje tím, že dal najevo, že se jich nebojí a že jim nic neřekne. Při jednom výslechu v souvislosti s bytovým seminářem u Ladislava Hejdánka byl vyslýchán pouze dvacet minut. Výslech dívky, která tam byla také, naopak trval šest hodin.

Dirigent a topič se stal účastníkem 3. odboje 

Členové žákovského týmu. 4. ZŠ v Mladé Boleslavi děkují při závěrečné prezentaci projektu Příběhy našich sousedů pamětníkovi Miroslavu Jirounkovi za spolupráci

Miroslav Jirounek se stal 18. února 2013 podle zákona účastníkem 3. odboje. Státní uznání bylo zdůvodněno: „Za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie. V období od ledna 1977 do září 1979 se podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.“

Šedesátiletý Jirounek prý sem tam pociťuje chvíle, kdy rekapituluje, vzpomíná a přemýšlí o tom, co prožil. Cítí se šťastný. Jeho pět dětí vystudovalo, všichni jsou úspěšní: „Děti byly jediným argumentem pro emigraci. Ale stále jsem to odkládal. Co bych dnes dělal, kdybych držel hubu a krok? Jsem šťastný, že jsem se jim postavil,“ říká hudebník a někdejší disident Miroslav Jirounek.  

Miroslav Jirounek zemřel nečekaně v neděli 22. listopadu 2020, trpěl rakovinou a do toho se nakazil covidem.

Miroslav Jirounek v roce 2015
autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio