„Bylo to v podstatě náhodou, tehdy odsud odcházela kolegyně historička umění, já se přihlásila do konkurzu a uspěla,“ líčí žena, která letos na jaře oslavila 60 let.

Odmala byla výtvarně zaměřená, ráda kreslila nebo s babičkou vyšívala. „Dědeček mi zase vyprávěl pohádky od Erbena či Vrchlického, které znal nazpaměť,“ vzpomíná Horňáková.

Věnujete se zejména meziválečnému období. Jak tehdy místní lidé vnímali rozsáhlou výstavbu ve Zlíně za baťovské éry?
Musel to pro ně být obrovský kulturní šok, když se malé městečko začalo rychle rozrůstat a vznikaly nové městské části na zelené louce, jako například Letná nebo Nad Ovčírnou. Lidem se měnil také životní styl, řada z nich přišla do Zlína odjinud a rychle nasáli místní zvyky a pravidla. Dnes si prvorepublikovou éru lehce idealizujeme, ale byla zároveň velmi těžká a tvrdá.

A neidealizujeme si také Tomáše Baťu a jeho firmu?
Vzpomíná se na něj trochu jako na národní obrození, jen ve zlínském měřítku. Roli hraje čtyřicet let komunismu, kdy bylo jméno Baťa zakázáno, ale Zlíňáci si na něj samozřejmě pamatovali. A čím více represí, tím větší snaha z druhé strany zdůrazňovat, co pozitivního Baťa pro místní kraj vykonal. Práce u firmy byla velmi náročná, ale musíme se na to dívat tehdejší optikou, a ne dnešním pohledem, kdy náš náhled na pracovní podmínky je diametrálně jiný než ve 20. a 30. letech minulého století.

Nikdo nikoho nenutil, aby u Bati zůstával.
Ano, firma ani neměla studijní stipendia, kdy by si takto zavazovala budoucí zaměstnance. Komu se u ní nelíbilo, mohl odejít. Ale daleko více lidí sem přicházelo, protože věhlas podniku byl značný a práce u něj prestižní. Lidé zde navíc mohli získat vzdělání i vlastní bydlení, což tehdy zaměstnancům nenabízel prakticky žádný podnikatel.

Co ze „Zlína nepostaveného“ vás mrzí, že se nepodařilo udělat?
Škoda, že se nestihlo dokončit náměstí Práce. Jeden z návrhů počítal s posunem Velkého kina nahoru, vedle Společenského domu (nynější hotel Moskva, pozn.red.), i proto v rámci stavby kina vznikla montovaná konstrukce, aby se dalo přesunout. Tím by došlo k zarovnání celé fronty náměstí od západu, kde by jej uzavřela budova Školy absolventů baťovské práce, Dům zdraví a úřednické budovy. Březnická ulice by se pak posunula o kus dál. Nebo nápad na podjezd pro auta v centru Zlína, přes který by chodili pracovníci firmy z náměstí Práce do továrny. Architekt Bohuslav Fuchs měl dokonce futuristickou ideu o propojení náměstí Míru a náměstí Práce velkou nadzemní rampou, pod níž by se procházelo podloubím.

Proberu teď s vámi několik architektů, kteří se podepsali nejen pod tvář Zlína, a zajímá mě váš pohled na ně. První jméno: Jan Kotěra.
Byl to pomyslný první baťovský architekt. Tomáši Baťovi v dobrém slova smyslu otevřel oči a pomohl ke vzniku „města v zahradách“. Baťa měl ideu v hlavě, ale Kotěra jezdil do zahraničí, byl seznámen s Howardovými teoriemi (Ebenzer Howard byl anglický reformátor a zakladatel hnutí zahradních měst – pozn. red.) a měl širší představu, kam nasměrovat budoucí vzhled Zlína. Byl autorem prvního urbanistického plánu firemní výstavby ve Zlíně, navrhl části města jako Letnou nebo již zbořené úřednické domy ve čtvrti Nad Ovčírnou. Bohužel zemřel už v roce 1923, nedožil se ani 52 let.

Ve Zlíně jej posléze nahradil jeho student František Lýdie Gahura.
Gahura zpočátku svých studií nechtěl být architektem, studoval na Uměleckoprůmyslové škole sochařství. Až poté se dostal k architektuře a urbanismu a ačkoli navazoval na Kotěru, rozvoj Zlína byl tak rychlý, že plány svého učitele a profesora musel změnit. Nebyl školeným, ale spíše pocitovým urbanistou. Byl technicky zaměřený, baťovské domky stavěl po vrstevnici a s citem, skoro až sochařsky je vkládal do terénu, například na Letné. Originální bylo především jeho pojetí památníku Tomáše Bati, jímž nečekaně završil podobu jím navrženého prospektu s firemními školami a internáty.

Gahurovo náměstí Práce by Zlínu záviděla i Praha, zůstalo však u plánů

Co Miroslav Lorenc, dnes již poněkud zapomenutý architekt?
Výrazný architekt, který do Zlína přinesl mezinárodní funkcionalismus. Začal u Bati, pak si založil vlastní projekční kancelář. Bez něj by nebyl mimobaťovský Zlín a měšťanské domy v takové kvalitě, jako jsou. Město je díky němu méně jednotvárné.

Vladimír Karfík, známý autor mrakodrapu.
Podnikavý inženýr se zkušenostmi ze zahraničí, který řídil firemní návrhové oddělení a dovedl se lépe přizpůsobit požadavkům firmy než Lorenc. U „jednadvacítky“ zavedl prvky z mrakodrapů v USA jako například vnější rampu na čištění oken či vzduchotechniku. Troufl si navrhnout výškovou stavbu, přitom původní představa firmy předpokládala, že sídlo vedení by bylo ve dvou nižších a propojených budovách. Neustále zkoušel nové věci, i jeho obchodní domy – Domy služby u nás i v zahraničí měly firemní tvář, ale byly v něčem jiné. Byla z nich cítit odvaha.

Když jsem četl Karfíkovy vzpomínky, zaujalo mě, jak kritický byl vůči Zlínu. Čemu to přičítáte?
Paměti psal v době, kdy už to byl starší pán, možná to hrálo roli. A taky měl s čím srovnávat. Měl za sebou praxi u Le Corbusiera v Paříži a Franka Lloyda Wrighta v USA, snad i proto se nebál Baťovi oponovat a nebral jej jako největší autoritu. Zlín pro něj byla jen jedna ze zastávek na jeho životní cestě, což byl rozdíl oproti Gahurovi, který pocházel z regionu a s městem byl spjatý. Možná Karfíkovi také vadilo, že Čipera jako starosta Zlína a klíčový muž firmy se více přikláněl ke Gahurovi a necítil se dostatečně využitý.

Architekt Karfík dal tvář Zlínu. V memoárech byl k Baťům kritický

A na závěr Dušan Jurkovič, který proměnil nejen tvář vašich rodných Luhačovic.
Velký architekt, například jeho Mohyla Milana Rastislava Štefánika na slovenském vrchu Bradlo je unikátní a emotivně působící dílo. I za minimální peníze uměl vytvořit plnohodnotné stavby s charakteristickým rukopisem. Měl vztah ke Zlínu a Baťovi, který od něj koupil nábytek z brněnské vily do své vily. Konzultoval také podobu rodinných domů ve Zlíně, v roce 1935 byl jedním z porotců soutěže na nové bydlení ve městě. Byl to umělecky založený člověk a společenský typ.

Mám k jeho tvorbě blízko, v roce 1987 jsme s kolegyní z Pardubic dělaly první výstavu jeho díla od roku 1947. Bylo to v době, kdy se o něm nesmělo mluvit kvůli zmíněné mohyle na Bradle. Seznámila jsem se i s jeho synem a rodinou, dodnes máme dobrý vztah a navštěvujeme se s jeho vnučkou.

Je podle vás Zlín pořád „město v zahradách“, jak ho vymysleli Baťa s Kotěrou a dalšími?
Snaží se o to. Možná si to neuvědomujeme, protože se zde pořád pohybujeme a podobu Zlína už bereme za samozřejmou. Ale když sem někdo přijede, vyjede s námi na terasu na mrakodrapu a rozhlédne se kolem sebe, kolikrát od něj slyšíme, že je neuvěřitelné, kolik zeleně tady je. Není automatické, že v centru krajského města máte tolik parků. Například Pardubice se mi jako historické město nesmírně líbí, ale zeleně máme ve Zlíně více.

Když někdo přijede do Zlína na jeden den, co byste mu vyjma tradičních budov a míst doporučila k návštěvě?
Ať se zajde projít po Letné, je to kousek od centra a nachází se tam nejvíce nejstarších typů čtyřdomků a dvojdomků. Návštěvník tam pořád nasaje baťovského ducha bydlení. I pohled ze zmíněné terasy na tovární areál a okolní čtvrti je nádherný.

Jak se vám líbí současná architektura ve městě?
Zlín se z průmyslového města změnil na studijní, tahounem nové výstavby je místní univerzita. Přivedla sem i Evu Jiřičnou, jejíž Kongresové centrum vzbudilo asi nejvíc emocí. Možná mohlo být více udržitelné a zdá se mi, že zevnitř budova trochu stárne, ale buďme rádi, že tady máme moderní kulturní stavbu a nové sídlo filharmonie. Ocenila jsem i revitalizaci továrního areálu, byť je v něm pořád řada slepých míst. Baťovské dědictví je třeba pořád udržovat.

Občas slyším názory, že kdyby dnes žil Tomáš Baťa, tak baťovské domky zbourá a postaví něco jiného. Bylo by to podle vás tak?
Je otázkou, zda by se stavěly znovu ve stejném duchu. Jedna z baťovských vizí počítala s tím, že do čtyřiceti let budou na jejich místě postaveny větší a reprezentativnější domy pro zaměstnance, v centru města se už továrna nebude dále rozrůstat a zůstane tu jen obchodní zastoupení firmy, řídící elita bude žít mimo Zlín a na podnik budou vydělávat jeho satelity po celém světě.

Baťovské domky tady máme už téměř sto let a je to poznat, například energeticky jsou náročné i kvůli „třicítkám“ zdem. Dříve byli lidé otužilejší, energie se neřešily tak jako dnes a vytápělo se z továrny. Baťa obecně nechtěl stavět větší bytové domy, byl věrný heslu „kolektivně pracovat, individuálně žít“. K této výstavbě došlo až po druhé světové válce, když už rozvoj města neřídila jeho firma, ale nové vedení Zlína-Gottwaldova, a změnily se i společenské poměry.