Každému by prospělo si zamařkovat. Až budu stará, chci být jako Jan Amos Komenský, říká autorka ceněné knihy Mařka

Mařka byla letos nominována za ilustrace na cenu Czech Grand Design a poté si odnesla Cenu SČUG Hollar za vynikající ilustrační doprovod v rámci Nejkrásnější knihy roku 2022. Aktuálně je také v nominacích mezi třiceti nejlepšími dokumentárními knihami letošního roku.

Autorka v knize vydané v nakladatelství wo-men prostřednictvím fauvistických ilustrací a deníkových vzpomínek psaných nářečím vypráví o rázovité „tetě“ z Valašska, kterou její rodina „koupila i s chalupou“.

Mařka se rodila šestnáct let, je oslavou jinakosti a je plná vzpomínek na dětství. Originály ilustrací Adély Marie Jirků spolu s art brut kresbami samotné Mařky je nyní možné vidět i na putovních výstavách napříč Českem.

V rozhovoru se ptáme:

• Kdo byla Mařka a proč měla autorčinu rodinu jako televizi.
• Jak se stalo, že rodina koupila chalupu i s Mařkou.
• Jak na knihu reagují místní na Valašsku a za co autorce děkují.
• A proč by každému prospělo si zamařkovat.

Kdo to vůbec byla Mařka a co pro vás znamenala?

Mařka byla moje hluchoněmá teta z Valašska, která celý život pásla ovce kolem rodné dřevěnice a na stará kolena začala spolu se mnou kreslit obrázky art brut. Když mi byly asi čtyři roky a kreslily jsme si se ségrou voskovkami, ona něco takového viděla ve svých šedesáti letech poprvé v životě.

Vyzkoušela to také a tak ji to chytlo, že až do smrti pak dvacet let pořád kreslila hlavonožce. Vypadají trochu jako dětské kresby, ale mají takovou zvláštní naléhavost, tím, jak je mastila všechny vedle sebe na jeden papír. Kniha, kterou jsem napsala, ale není jen mou poctou neznámé art brut kreslířce. Zpětně si uvědomuju, že Mařka je vlastně mým vzorem, i když naši neslyší rádi, že zrovna Mařka.

V čem přesně?

V tom svém pábitelství a ve své svojskosti. Byla odmalička hluchoněmá, ale nechodila do žádné školy, neuměla znakovat a žila úplně mimo všechny naše civilizační konstrukce. Měla svůj svět a mísilo se v ní to, že byla zároveň dospělá a zároveň dítě.

Fascinovalo mě, že si s námi vybarvovala omalovánky a zároveň si mohla dát s dospělými štamprli. Měla blízký vztah k přírodě a zvířatům a silné mimosmyslové vnímání. Celé dny seděla v trávě u svých ovcí. Nikdy se nedostala mimo ten svůj kilometr čtvereční, ale zato ho měla tak nastudovaný jako nikdo druhý.

Věděla, co se stane, když šel mrak ze kterého směru, a když se z té své louky sebrala, hned jsme si říkali „á, už se Mařka sbíře z lúky, to přijde nějaká lucha“.

Byla zcela bezbranná, podivínská, smradlavá, křivá, bez zubů. Lidi se k ní občas nechovali pěkně, a děti umí být obzvlášť zlé. Byla tak nějak nás všech sousedů, jedna z nás, člen rodiny. Lidi brali Mařku jako takovou místní figurku, outsidera, zoufalou existenci.

Možná i jako přítěž?

To slíznul hlavně její bratr Beďa, který