Představte si, že by někdo zpracoval váš životní příběh do filmu nebo knihy? Máte právo do díla zasáhnout? I takové otázky řeší poslední dobou umělci i čtenáři. Nebo i blízcí jako v případě jednoho komiksu kreslířky ToyBox. Její spor se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou před několika týdny rozvířil tuzemský literární prostor. Ilustrátorka sama ale podle některých se skutečnými příběhy a cizími básněmi ve své tvorbě naložila problematicky.

Praha 12:05 3. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Pozůstalí se po několika letech ozvali s tím, že Toy Box neoprávněně použila básně zesnulé autorky Semtexdesign v komiksu Moje kniha Vinnetou, který vyšel v roce 2015.

Publikace je složená ze tří částí a doprovázejí ji poetické texty. S nimi ale podle sestry zesnulé básnířky nemá právo Toy Box libovolně nakládat.

„Tím, že sestra zemřela, tak její básně patří především jejímu synovi Stormovi, ale také manželovi Pietrovi. Toy Box o jejich existenci věděla a měla je kontaktovat, jaké má s básněmi úmysly.“

Cítila jsem se špinavá, vzpomíná Toy Box na zneužívání a vzkazuje: Je možné se z toho dostat

Číst článek

K oficiálnímu zveřejnění básní předtím nedošlo, četl je jen užší kruh přátel autorky Semtexdesign. „To, že texty squateři vytiskli a rozdali na pohřbu, není publikace knihy z vůle autorky samotné,“ argumentuje sestra.

Co na to Toy Box?

Okolnosti vzniku publikace Moje kniha Vinnetou popsala komiksová autorka takto. „Moje kniha Vinnetou je složená ze tří částí. První je můj příběh, který já jsem osobně prožila se Semtexdesign. Ten je o mém setkání se smrtí blízkého člověka. Potom tam jsou Fontánovy (blízký kamarád Toy Box, který pro komiks poskytl svou knihu z dětství – pozn. red.) texty a potom je tam převážná většina básní ze sbírky Kinky INK, kterou mi Semtexdesign přímo osobně dala. Přesně si pamatuji ten okamžik, jak to bylo. Měla Mercedes zaparkovaný u Milady (pražský squat – pozn. red.). Nahrála mi ty básně na flashce. Dala mi fyzicky ten soubor a ten já jsem si uložila,“ vysvětluje Toy Box s tím, že okolnosti si pamatují a jsou ochotní dosvědčit i lidé kolem squatu Milada, kde se Semtexdesign pohybovala.

Citování básní Toy Box obhajuje i tak, že je čtenáři dostatečně patrné, kdy psala texty ona a kdy ne. „Ty básně jsou oddělené jinou barvou a je tam nadepsané i ‚Intro by Semtexdesign‘. Opakovaně se tam objevuje název té básně a k tomu je napsáno ‚by Semtexdesign‘, takže ty básně jsou tam citované.“

V komiksu ale není jméno Semtexdesign uvedeno ve všech případech. V tiráži knihy je Toy Box uvedená také jako autorka textů.

Nesnižujeme hodnotu díla

Slova komiksové autorky potvrzuje i šéf nakladatelství Labyrint, které knihu vydalo, Joachim Dvořák. „V Mojí knize Vinnetou jsou citované texty zřetelně odlišeny (bílým písmem na černém pozadí), na mnoha místech je také uvedeno, kdo je jejich autorkou. Užité texty jsou jednou z částí rozsáhlého více než dvousetstránkového díla. Pokud jde o vaše dotazy, odkazuji dále ještě na autorský zákon č. 121/2000 Sb., § 11 (Osobnostní práva) a § 12 (Právo dílo užít), kde se mj. uvádí, že je-li dílo užíváno jinou osobou, smí být užito jen způsobem nesnižujícím hodnotu díla. Jsem přesvědčen, že výsledné dílo vzniklo v souladu s vůlí autorky básní a na základě jejího přání a nevnímám z naší strany etické pochybení. Jsem otevřen případné další diskusi i na téma silnějšího zviditelnění odkazu Semtexdesign,“ odpovídá Dvořák.

Podle materiálů, které redakce dodala advokátovi Rudolfu Leškovi, ale mohlo k porušení autorských práv dojít.

„Skutečnost, zda citované dílo bylo, nebo nebylo již zveřejněno, ať již čtením, nebo vydáním tiskem, sama může hrát roli. Díla, která ale nebyla zveřejněna, nelze citovat vůbec, ani když bude řádně uveden autor, ani když bude citován výňatek. V případě nezveřejněných děl musí být získán souhlas autora. U zveřejněných děl postačí, pokud je v případě krátkého výňatku autor řádně uveden,“ vysvětluje Leška.

„Problém je pro nás celá kniha jako taková,“ shrnuje sestra zesnulé básnířky Semtexdesign.

„Drtivá většina knihy vychází z příběhu mé sestry a její sbírky básní Kinky INK. Nikde nevíte, kde v knize mluví Toy Box a kde Semtexdesign. Moje sestra se snažila před smrtí dokončit sbírku básní Kinky INK a hledala člověka, který sbírku ilustruje. To měla udělat Toy Box. Místo toho básně použila pro svou knihu. Mám problém i se zjednodušujícím pohledem na rodinné vztahy. Vadí mi také zveřejnění skutečných jmen v příběhu. Figuruje v něm i nezletilé dítě Storm, syn Semtexdesign, kterému bylo v době zveřejnění knihy (2015 – pozn. red.) dvanáct let,“ komentuje sestra, která ovšem sama v komiksu nevystupuje.

Vyjádření Pietera a Storma 

Zobrazení v komiksu vadí i bývalému manželi Semtexdesign Pieterovi. Na stránkách vystupuje jako někdo, kdo synovi říká: „Maminka tě už nemá ráda. Nechce tě vidět.“

„Česky nerozumím, a proto jsem v komiksu nerozpoznal ani básně Semtexdesign. Rozpoznal jsem jenom naše jména. Neměl jsem ale kontext, co se tam o nás psalo. Až teď, když pracuji na publikaci básnické sbírky Kinky INK s abstraktními obrazy Semtexdesign, mi dochází, že části textů byly publikované v Moje kniha Vinnetou. Zpětně se mi dostala do ruky už jako úspěšný komiks, který ale vágně popisuje, co je fikce a co je skutečné,“ odpověděl Českému rozhlasu v e-mailové reakci Pieter s tím, že je pro něj důležitý odkaz Semtexdesign. „Důležité také je, aby umělecká pozůstalost naší milované Katky, aka Semtexdesign, zůstala exkluzivně nám.“

Mornštajnová ‚jen nerada‘ prozradila inspiraci pro novou knihu. Příběh Toy Box o zneužívání prý neznala

Číst článek

Storm na stránkách knížky vstupuje jako blonďatý chlapec, který pobíhá po jednom nizozemském squatu. Přestože měl českou matku, česky už neumí a komiks si tak nemůže přečíst. Dostal se k němu přes sestru Semtexdesign, jak nám zmínil v anglicky psané odpovědi.

„Abych byl upřímný, knihu podrobně neznám. Vím, že existuje, a viděl jsem ji jednou, když mi bylo patnáct, ale to je vše. Česky po mámině smrti nerozumím. Jsem ale smutný, že její poezie nebyla publikována tak, jak si přála.“

I s tímto vyjádřením autoři článku Toy Box konfrontovali. Kreslířka na to reagovala, že bere jeho pocity velmi vážně a Storm má na ně plné právo.

„Jsem si vědoma toho, že naše životy jsou skrz tu knihu nějakým způsobem propleteny. Ráda bych ho uvítala ve svém životě, takže bych ráda touto cestou nebo jinou vzkázala, ať mě kontaktuje. Jsem samozřejmě připravená s ním o všem mluvit. Jsem tu pro něj stejně tak, jako jsem tam byla před patnácti lety pro jeho mámu,“ uzavírá s tím, že při psaní příběhu vycházela výhradně z toho, co jí o svém životě řekla jeho matka, Semtexdesign.

Autorizace v tomto případě tak nepřipadala v úvahu, protože jde z pohledu ilustrátorky o poetické dílo s dokumentárními prvky. „Je to také můj příběh. Je to příběh mého prvního setkání se smrtí blízké osoby. A to byla ta motivace, proč jsem to kreslila,“ dodává Toy Box.

Užití skutečných jmen a příběhů

Podle Tomáše Koblížka z Filozofického ústavu Akademie věd, který se zaměřuje na etiku v kontroverzním umění, o takzvanou apropriaci v případě použití příběhu Semtexdesign nejde.

Spoustě lidem vadím z podstaty, jako žena malující se sprejem. Dennodenně narážím na odpor, říká Toy Box

Číst článek

„Apropriace je definována tím, že outsider využívá příběh či atribut nějaké skupiny, jejíž není součástí. Někdy je to danou skupinou akceptováno, někdy ne. V tomto případě jsou ale Toy Box, blízká přítelkyně dívky, a biologická sestra vlastně insideři. Jsou to dva svědci, kteří jsou si v pohledech na jednu osobu, Semtexdesign, spíše rovnocenní. Je to mezi nimi.“

Samo použití jmen je podle Koblížka neutrální. „Není to dobré ani špatné. Jméno se ale stává součástí nějaké výpovědi o někom. Problém pak samozřejmě bývá spatřován v tom, pokud použijete něčí jméno a šíříte o něm nepravdu. Nebo prohlubujete stereotypy o známé osobnosti či šíříte pomluvy. Postavy v knížce ale podle mě nejsou takto prezentovány. Pokud to správě chápu – ovšem neznám detailně celý případ – komplikované je to, že Toy Box ukazuje intimní část jejich života. Zde skutečně může být problém vnímán ve faktu, že danou věc vůbec vynášíte na světlo, nejen jak to činíte. A když dotyční protestují, je samozřejmě dobře, aby to autorka věděla a nějak se s tím vyrovnala.“

Z pohledu odborníka na autorské právo advokáta Rudolfa Lešky právo na svůj životní příběh jednoduše nemáme. „Autorské právo oproti všeobecnému přesvědčení nechrání příběhy jako takové. To znamená, že když někomu řeknu svůj osobní příběh a on ho zpracuje například do podoby knihy, tak nezasáhne do autorského práva.“

Martin Hrnčíř, Martin Štorkán Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít