Přemýšlel, že skončí na vrcholu, ale nechal se přemluvit ještě na rok. V uplynulé sezoně ovšem obsadil čtvrtou pozici, načež se rozhodl, že s trenéřinou už nadobro sekne. „Ve vedení si mysleli i letos, že mě ještě zlomí. Tvrdili mi, že se přece nemůžu loučit čtvrtým místem. Ale já cítím, že čas nazrál,“ bilancuje volejbalová osobnost, která v květnu oslavila sedmdesátiny. Ovšem odchod do důchodu neplánuje. V Prostějově zastává funkci generálního manažera.
Neměli kolegové pravdu, že byste se neměl loučit 4. místem?
Jsou na mně trochu závislí, za ty roky se toho hodně povedlo. Je pravda, že jsem váhal. Tým bude letos dobrý a bude radost s ním pracovat. Znám tři čtvrtě fanoušků, máme skvělou halu, to vše mluvilo pro to, abych ještě pokračoval.
Ve stejné situaci jste byl po zisku extraligového titulu i loni, že?
To se povedlo skvěle, to doopravdy nešlo skončit. I letos byl tým dobrý, ale nejlepší hráčky vypadly a vše bylo jinak. Ale copak není jedno, jestli jsem vyhrál 16, nebo 17 titulů?
Co tedy rozhodlo?
Já už chtěl volnější režim. Už jsem nechtěl trávit vánoční svátky na hale. Chci moct odjet si na hory. Vždy, když jsme s kamarády plánovali nějakou akci, vše se řídilo podle toho, kdy já můžu. Teď mi klidně může někdo zavolat v pondělí, úterý nebo ve středu, že se jde na pivo, a nebudu mít problém.
Mistryně republiky z roku 2022, volejbalistky Prostějova a jejich trenér Miroslav Čada.
Jak ještě využijete více času?
Mě baví fotbal, hokej, basket. Vnuk hraje fotbal, takže teď můžeme jezdit spolu. Celý život jsem dělal jen sport. Nejsem typ, co by byl schopen založit firmu a podnikat. Strašně se teď těším i na jiné aktivity.
Trénování vám chybět nebude?
Trochu to ze mě spadlo, bylo to náročné. Volejbal je v tomto nepříjemný – téměř každý den trénujete dvojfázově. Třeba fotbalové tréninky jsou hodinu a půl denně, dvě fáze párkrát do týdne. Ale volejbal je masakr. Pořád dokola, takže se mi dost ulevilo, že už nemusím do tělocvičny. Skočil jsem sice rovnou do další role, ale částečně jsem ji vykonával už při trénování, není to pro mě nic nového. Pro mě bylo potěšující, že Prostějov hodně stál o to, abych pokračoval.
Co bude vaším cílem v nové roli generálního manažera?
Znovu naplnit maximální ambice. Ale spíše, než že bych je chtěl kontrolovat, se snažím vytvořit pro realizační tým nejlepší možný servis. Maximální podmínky pro to, aby všechno klapalo. Zázemí pro trénink, regeneraci, přípravu. Chci se zaměřit na věci, které mě zatěžovaly, když jsem koučoval já.
Zázrak za 150 milionů, vzpomíná kouč Čada na deset prostějovských titulů |
Nad úplným koncem u volejbalu jste neuvažoval?
Kdepak! Věk sice je, ale mě to pořád baví. Nedokážu si představit, že ráno vstanu, pustím internet, pak počkám na oběd a dál nic. Chci být furt aktivní, naštěstí jsem zdravý.
Cítil jste coby kouč tlak?
Ne od vedení, že bych měl ultimáta, ale uvědomoval jsem si, že musím pokrýt rozpočet, že mám zodpovědnost za to, jaké přivedu hráčky. Jsme v klubu, který má vyšší rozpočet, a tudíž i ambice.
Největší úspěchy jste udělal v Prostějově. Cítíte se s ním svázán nejvíce?
Byl to můj nejlepší krok ve sportovním životě. Měl jsem možnost pracovat se super hráčkami – domácími i zahraničními. Patřím k trenérům, kteří jsou ambiciózní, chtějí vyhrávat a není nim jedno, když se prohraje. To, že jsem sem přišel, byla pocta. V době, kdy jsem dostal nabídku, nebyl volejbalový trenér, který by po tom fleku netoužil.
To bylo v roce 2008, poté, co jste s KP Brno vybojoval pět titulů.
V Brně mi tehdy měli za zlé, že odcházím, že to beze mě nebude fungovat. Tady byla přede mnou trenérka, ale to nedopadlo a vedení hledalo náhradu. Cítil jsem zájem. Hlavně mě oslovilo to, že nebudu jen trenér, kterému někdo postaví mančaft a řekne, s kým a kde musí hrát. Sám jsem to mohl ovlivňovat. Měl jsem jak pravomoc, tak zodpovědnost. Ten styl práce mi vyhovoval. Šéfové řekli: tady máš budget, chceme vyhrát ligu, pohár, hrát Ligu mistryň a chceme, aby se Prostějov stal mekkou českého volejbalu. To se myslím povedlo.
Nebudete teď vy ten šéf, který do toho bude trenérovi kecat?
Je to tak. Nicméně nový trenér Michal Matušov je mladý, vidí to podobně jako já. Vyhrál pět slovenských titulů se Slavií Bratislava. Je asistentem u seniorské ženské reprezentace Slovenska. Ambiciózní kouč, pětatřicet let. Na Slovensku vedl i juniorské reprezentační výběry. Nesmírně o pozici stál. Hledal jsem trenéra, který hlavně přinese energii. Odbornost už se očekává. Myslím, že jsem to v něm našel. Pravomoc, kterou jsem měl já, má málokterý trenér a každý si ji musí zasloužit. Chci mu pomoct, aby se cítil komfortně a mužstvo tak mohlo mít nejlepší výsledky.
Vy jste je měl téměř každý rok.
Trošku se to čekalo podmínkami a hráčkami, s nimiž jsem pracoval. Ale pozor, není to automaticky. I teď jsou zámožné týmy, například PSG, které mají podmínky luxusní a stejně ambice nenaplní. Je to ve všech sportech. Družstvo musí být naladěné na jednu notu. Úspěch se netvoří tak, že koupím deset nejlepších volejbalistek Evropy a budu vyhrát. Vše musí sedět a ladit. Každý musí znát svoji roli. To taky nebylo vždy jednoduché.
 |
A jak jste to dokázal vy?
Jednak to bylo tím, že jsme hodně a poctivě trénovali. A taky tím, že jsem chtěl pouze hráčky, které volejbalem žijí. Nechtěl jsem hráčku, která bere volejbal jen jako výdělek, což byly hlavně cizinky. A mohly být klidně sebelepší. Chtěl jsem hráčky, které se dívaly, jak se hraje v Itálii, jak se hraje v Polsku, jaký ostatní týmy hrají systém. Jednou mi sem přišly dvě Američanky a myslely si, že budou vše řídit, že to bude podle nich. Častokrát jsem musel hráčky srovnat a usměrnit.
V Itálii hrála před prostějovskou štací slovenská univerzálka Karin Šunderlíková, strůjkyně loňského titulu. Jenže před začátkem sezony se zranila. Byla její absence důvod, proč se nakonec loučíte s bramborovou medailí?
Myslím si to. Tým to hodně poznamenalo, je to nejlepší hráčka ligy. Konkurovat jí může akorát Nikola Kvapilová z Liberce. Karin je hráčka s obrovským potenciálem, stále má jen 23 let. S Klárou Faltínovou to loni prakticky celé vyválčily. Ale teď se stal úraz.
Přetržený vaz v koleni. A už v srpnu bylo po sezoně.
To načasování bylo příšerné. Měli jsme peníze na to, abychom ji nahradili, ale na konci srpna? To je nemožné. Teď je konec června a my už máme měsíc vyřešené smlouvy na další sezonu.
Podepsala ji i Šunderlíková?
Ano, bude pokračovat. Teď je se slovenským nároďákem, kde je číslo jedna. Trénovala i v závěru sezony, ale byli jsme trpěliví. Koleno se jí pořád lehce ozývalo. Zajistili jsme jí perfektního operatéra, který operoval i fotbalového brankáře Dúbravku. Pak trénovala s reprezentačními kondičáky a fyzioterapeuty. Měla full servis a teď tak trochu čekáme, že nám to vrátí.
Takový servis jste asi jako hráč neznal…
Ani jako trenér. Volejbal se neskutečně posunul. V zázemí, technologii, síle, rychlosti. Nahrávky, smeče, přesuny, vše je rychlejší, hráči jsou obratnější. Co se teď v poli chytá, je udivující. Už před lety jsme zkoušeli smečovaný servis a nikomu to nešlo. Teď přijde frajer, prdne do toho sto dvacet v hodině a je vymalováno.
A technologie?
Teď se bez videoanalýz neobejdete. Hráčky to vyžadují. Kdybychom s tím teď nepracovali, hráčky by za námi nestály. Chtějí trendy, které mají z nároďáku. Kdybych byl zavřený v Prostějově a říkal: „My jsme tak hráli před 15 lety a vyhráli jsme,“ tak bych byl za blázna. I starší trenéři musí sledovat trendy.
Jak jste se k trénování dostal?
Už jako hráče mě nesmírně bavila taktika. Naplňovalo mě se bavit se spoluhráči, řídit hru. Býval jsem totiž hráč, který vždy hrával. Asi jen půl roku jsem byl střídající, takže pro mě bylo přirozené vždy se zajímat o herní věci, jak přispět k výhře, jak spoluhráče dirigovat. Mně bylo jasné, že k tomu mám předpoklady, šlo jen o to, abych o tom přesvědčil i okolí.
Což se vám podařilo.
V Brně jsem se stal hrajícím asistentem. Tehdejší kouč Karel Láznička navíc vedl i reprezentaci, takže byl na začátku přípravy čtyři měsíce pryč. Mně mohlo být dvacet osm, takže jsem z kraje ročníku trénoval i hrál. On se pak na podzim vrátil do klubu a říkal: „Teď už se starej o sebe, já si to pohlídám,“ takže přechod byl pozvolný. Dlouho jsem nechtěl trénovat ženy. Jenže potom nebyla z mužského týmu nabídka, tak jsem šel k ženám a asi to byl taky dobrý krok.
Copak? Bál jste se jich?
Ale kdeže. Akorát jsem měl strach, abych nebyl moc ostrý. Chvilku mi trvalo, než jsem našel správnou míru jednání, kdy zakročit tvrdě a kdy se povznést nad blbostí. Hodně trenérů během sezony řeší, že se hráčkám nelíbí to a to, že tohle je blbě a to by zase mělo být jinak. Já ale měl ten správný cit.
Jak jste to poznal?
Nikdy jsem nemusel dávat pokuty. Když se hráčky půjdou ožrat, ať jdou, mně to nevadí. Když jsou třeba narozeniny v pondělí, ať klidně po tréninku jdou. V úterý to sice stojí za hovno, ale ve středu fungujeme. Ale před zápasem? Aby šly v pátek na diskotéku a v sobotu hrály? To jsem byl ostrý. Ale to se stávalo jen výjimečně, třikrát čtyřikrát za celou kariéru, že mi zavolali z baru v jednu v noci a říkali: „Pane Čada, máte tu hráčky!“
Teď už se tomu usmíváte.
Teď ano. Ráno jsme mívali předzápasový trénink, a to už hráčky po takovém průseru věděly, že je zle. Ptal jsem se jich, kdo tam byl, samozřejmě už se to vědělo. To byla výhoda Prostějova. Jak někam vlétly a udělaly ostudu, já to věděl.
Takže jste se nebál zvýšit hlas?
Nebál, ale nepoužíval jsem to. Ženy nemají rády vulgarity. U chlapů jsou ostřejší výrazy. Ale vypozoroval jsem, že ženy jsou na to citlivé.
Přitom když sleduji ženské zápasy, a je jedno v jakém sportu, je v nich vulgarit požehnaně.
To jo. U nás Simona Bajusz, to je expertka. Ta se s tím nesere vůbec. Ale od trenéra je to jiné. Ona konkrétně by to snesla. Ale ostatní na to nejsou nastavené.
Co ještě bylo nešvarem, který mohl tým ovlivnit?
Někteří trenéři mívali problémy, že se zapletli. Moře koučů na to v minulosti dojelo. V týmu to dělá veliký problém.
Určitě víte, na co bych se teď rád zeptal...
Mně to nikdy nestálo za to. Já vždy cítil, že mám dobrý džob, a nechtěl jsem o něj žádnou hloupostí přijít. Ale měl jsem mladé asistenty, možná to spíš obskákali oni.
I jako hráč jste získal dva extraligové tituly. S Libercem a Brnem – kterého si ceníte více?
Toho s Libercem v roce 1980. V Brně jsem měl tehdy dvacet let a moc nehrál, kdežto v Liberci jsem se na tom výrazně podílel.
A rok nato jste překvapivě zamířil do Trenčína, který sestoupil.
Tenkrát jsem se oženil. Nový ženáč, narodilo se děcko… Dostal jsem mnohem lepší nabídku, musel jsem se postarat. Bohužel to dopadlo špatně. Vážně jsem si poranil koleno a devět měsíců jsem marodil. Nepovedená štace, přicházel jsem jako klíčový hráč, ale vůbec jsem nehrál a tým spadl.
Byl jste v mládežnické reprezentaci, do seniorské jste se ale nikdy nedostal. Nemrzí vás to?
Ne, já můžu být spokojený. Je to spravedlivé, v té době jsem na to neměl. Něco mi chybělo, byli lepší.
A později i trenéři?
I trenéři. Já byl u repre asistentem, ale byl jsem moc mladý. Nejdřív bych musel odvést čtyři pět sezon jako hlavní trenér, aby mi někdo nabídl národní tým, ale vůbec mi nevadí, že se tak nestalo.
Jak jste si začal s volejbalem?
V mém mládí to bylo tak, že fotbal a hokej hráli všichni. Ve třídě bylo dvacet kluků, sedmnáct to hrálo. Kdo ne, byl vyčleněn z kolektivu. Kdo sporty uměl, byl vážený a každý s ním chtěl kamarádit. Já s bráchou zkoušel úplně všechno. On pak zůstal u hokeje, ale já ještě zkusil basket i atletiku. Vždy jsem začal, ale cítil, že to není to pravé. Ve fotbale jsem cítil, že jsem neohrabaný, u bruslení, že jsou rychlejší hráči. Byl jsem ambiciózní, sportem jsem žil, jak jsem věděl, že v něčem nebudu top, šel jsem dál.
Až jste se dostal pod vysokou síť.
Což navíc bylo relativně pozdě. Nedokážu si představit, že v dnešní době začne volejbalista v 16 letech, to už nemůže dohnat. Ale tím, jak jsem měl základ z jiných sportů, jsem měl výhodu. Techniku jsem se naučil rychle a fyzické předpoklady jsem měl.
Je vůbec sport, ke kterému máte daleko?
Ke gymnastice! Vystudoval jsem na vysoké škole tělocvik, ale gymnastika, ta mě teda bolela. Nebavilo mě to, bylo to šílené, vždy jsem to dělal až úplně na závěr, když hořel termín.
Cítíte se jako volejbalová ikona?
Vůbec. Byli daleko lepší hráči. Měl jsem jen štěstí, byl jsem ve správný čas na správném místě. Vztahy mám všude dobré, i v Brně. Někdy kluby využijí kličky a podfuky, aby si přetáhly hráčky, já jsem rád, že si tu teď můžu říct, že se každému můžu podívat do očí. Kam přijdu, dostanu kafe, když chci panáka, tak panáka, když pivo, tak pivo. Tohle je pro mě nejzásadnější.
