FENOMÉN: ODPLOUT (55)

Byla poslední svého druhu, mamutí plachetnice postavená v době páry. Postavila ji společnost G.G. Deering Company v Bathu ve státě Maine v roce 1919 a jednalo se o pohledné plavidlo, nákladní loď o výtlaku 1 879 tun a pěti stěžních, postavenou podle nejvyšších požadavků. Části lodi byly obloženy dubovým a mahagonovým dřevem, měla funkční toalety a dokonce i elektrický pohon. Mnozí ji považovali za příliš luxusní pro přepravu nákladu, ale to byl její účel. Při své první plavbě na řece Kennebec vezla loď Carroll A. Deering náklad uhlí z Virginie do brazilského Ria de Janeira a vracela se s nákladem kukuřice z Argentiny.

Kapitánem lodi Deering byl při této první plavbě William "Hungry Bill" Merritt, vynikající kapitán, válečný hrdina a osobní přítel G. G. Deeringa. Merritt se stal kapitánem dalších dvou plaveb v následujícím roce a v srpnu 1920 měl dohlížet na třetí plavbu, na níž měl jako první důstojník sloužit jeho syn Sewall. Při této plavbě tvořili posádku lodi Deering Skandinávci, většinou Dánové. Cílem plavby bylo opět Rio de Janeiro a nákladem opět uhlí. Žádné problémy se neočekávaly, ale jeden velký se objevil. Krátce po vyplutí "Hladový Bill" Merritt vážně onemocněl a musel být vysazen na břeh v Lewes ve státě Delaware. Spolu s ním odjel i jeho syn a první důstojník.

Tato nečekaná komplikace dostala společnost Deering do potíží. V jejich nákladu byla vázána značná částka peněz a kupci netrpělivě čekali na dodání. Bylo třeba najít řešení, a to brzy. Naštěstí byla pomoc na dosah ruky. V té době žil v Lewes zkušený námořní kapitán Willis B. Wormell. Ve svých 66 letech byl Wormell již na odpočinku. Přesto se chopil příležitosti řídit tak skvělou loď, jakou byla Carroll A. Deering. Tato plavba měla být jeho poslední. Jako Wormellova prvního důstojníka společnost najala Charlese B. McLellana, starého tvrdého námořníka a přísného disciplinovaného muže. Když byla plavba zachráněna, loď se opět vydala na moře. Byl tu však jeden velký problém. Wormell a McLellan spolu nevycházeli. Často a hlasitě se střetávali, často před zraky posádky.

Navzdory těmto potížím se Deering dostal do Ria bez větších incidentů, zakotvil tam a doručil svůj náklad. Během této zastávky se Wormell setkal se starým přítelem a svěřil se mu, že McLellana nemůže vystát. "Ten chlap je opilec a s posádkou zachází brutálně," stěžoval si Wormell. "Je to naprosto nevhodné." Wormell se také zmínil o svém pohrdání posádkou a tvrdil, že nevěří nikomu kromě strojníka Herberta Batese, s nímž se Goodwin také znal. Deering opustil Rio 2. prosince 1920. Začátkem ledna 1921 zakotvila na Barbadosu, aby si vzala zásoby, a Wormell dal posádce dovolenou na pevnině. První důstojník McLellan toho plně využil a našel si nejbližší hospodu, kde se opil k padnutí. Když potkal starého přítele, kapitána Hugha Nortona z lodi Snow, spustil opileckou tirádu o kapitánu Wormellovi a prohlásil, že kvůli Wormellovu špatnému zraku musí veškerou navigaci na Deeringu provádět on.

Také se rozčiloval nad tím, že kapitán zasahuje, když se snaží ukáznit muže. Později, v kavárně Continental, McLellan se stále ještě chvástal. "Než dorazíme do Norfolku, tak kapitána seženu. Uvidíš, jestli to neudělám," slyšel ho Norton říkat. Než Deering vyplul z Barbadosu, mělo dojít ještě k jednomu incidentu. McLellan byl opilý výtržník uvržen do vězení. Kapitán Wormell ho mohl nechat shnít a možná by udělal dobře, kdyby to udělal. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, za svého prvního důstojníka zaplatil kauci. Možná byla část McLellanovy tirády přece jen přesná. Možná ho Wormell skutečně potřeboval, aby mu pomohl s řízením lodi. Deering v plné sestavě vyplul z Barbadosu 9. ledna 1921 a zamířil do Hampton Roads.

Další pozorování Carrolla A. Deeringa se uskutečnilo 29. ledna 1921 u pobřeží Severní Karolíny. Thomas Jacobson, kapitán plavidla Cape Lookout Shoals Lightship 80, zahlédl blížící se loď. Na palubě stál muž, vysoký hubený muž s dlouhými zrzavými vlasy. Přes hlásič promluvil k Jacobsonovi a sdělil mu, že loď ztratila kotvu, a požádal ho, aby tuto informaci předal společnosti Deering. Podle Jacobsonovy pozdější zprávy mluvil muž se silným skandinávským přízvukem. Jacobson také uvedl, že viděl, jak se posádka motá po palubě, což by žádný kapitán lodi nikdy nedovolil.

Když Carroll A. Deering odplouval na sever, Jacobson zahlédl parník blížící se od jihu. Jacobsonova vysílačka byla v té době mimo provoz, ale on této lodi poslal zprávu a požádal ji, aby předala informaci o ztracené kotvě lodi Deering jejím majitelům. Parník ho zcela ignoroval, dokonce ani nepotvrdil jeho zprávu. Ve skutečnosti se otočil na východ, nabral páru a ujížděla do dálky. Jacobson se přitom podíval skrz brýle a uviděl, jak její posádka horečně rozvíjí transparent, který zakryl štítek s názvem lodi dřív, než ho mohl přečíst. S největší pravděpodobností šlo o pašeráka rumu, který se chtěl vyhnout pobřežní hlídce. Někteří však incidentu přisuzovali zlověstnější význam a domnívali se, že má něco společného s nadcházející tragédií.

Dva dny po tomto podivném setkání byl nalezen vrak lodi Carroll A. Deering. Brzy ráno 31. ledna 1921 ji plážová hlídka pobřežní stráže spatřila "vyjetou vysoko na mělčině ve vroucím korytě vlnobití". Mělčinou, o níž se tato zpráva zmiňovala, je Diamantová mělčina, která se rozkládá v Atlantiku od mysu Hatteras v Severní Karolíně. Jedná se o obzvláště zrádnou lokalitu pro lodní dopravu, místo s tak častým výskytem vraků, že se mu říká "hřbitov Atlantiku". Nyní si vyžádalo další oběť. Loď Carroll A. Deering stála s plně rozvinutými plachtami, ale nikam se nechystala. Byla pevně usazená na útesu.

Trvalo čtyři dny, než se rozbouřené moře uklidnilo natolik, aby se na něj mohla nalodit skupina pobřežní stráže. To, co našli, by zapsalo jméno lodi Carroll A. Deering do historie jako jedna z největších námořních záhad. Chyběla celá posádka, zmizely záchranné čluny, navigační vybavení i chronometr. V kuchyni však bylo podivně připravené jídlo, jako by se posádka chystala zasednout k jídlu, když byla nucena urychleně odplout. Kde byli a proč tak náhle opustili loď, se dalo jen hádat. Jediným živým tvorem na palubě byla lodní zrzavá kočka, kterou si naloďovací skupina vzala s sebou. V následujících dnech se pobřežní stráž několikrát pokusila zachránit ztroskotané plavidlo ze skal. Ale nepříznivé počasí a nebezpečné vody byly proti, a tak bylo rozhodnuto loď, která nyní představovala nebezpečí pro lodní dopravu v oblasti, potopit. Carroll A. Deering, který byl na moři sotva dva roky, byl poslán ke dnu. Ony krásné dubové a mahagonové desky nakonec vyplavilo moře na ostrov Hatteras, kde je místní obyvatelé využili při stavbě domů.

Osud lodi Carroll A. Deering byl samozřejmě důkladně vyšetřován, do vyšetřování se zapojila pobřežní stráž USA, Úřad pro vyšetřování (předchůdce FBI), námořnictvo a Ministerstva financí, obchodu a spravedlnosti. O případ se osobně zajímal budoucí americký prezident Herbert Hoover. Tehdejší ministr obchodu Hoover vedl obzvláště intenzivní vyšetřování. Nakonec nenašel žádné odpovědi. To jen posloužilo jako palivo pro bizarní hypotézy a konspirační teorie. Jednou z nejpopulárnějších teorií té doby bylo, že za zkázou lodi stojí Jednotná ruská dělnická strana. Ameriku tehdy zachvátil první "rudý strach" a z každého neštěstí byli obviňováni komunističtí agitátoři. Kolovala fáma, že policie nedávno provedla razii v newyorské kanceláři URWP a našla tam dokument, který dával členům pokyn, aby se zmocnili amerických lodí a odplouvali s nimi do Sovětského svazu. Problém této teorie spočíval v tom, že loď Carroll A. Deering nebyla zabavena, ale ztroskotala.

V souladu s tímto tématem se objevil další myšlenkový řetězec, podle něhož se překupníci rumu působící na Bahamách pokusili loď ukrást, aby ji použili pro své pašerácké operace, a přitom ztroskotali. Bylo to v době prohibice a takové operace byly velmi rozšířené. Ale Deering byl příliš velký a příliš rozpoznatelný na to, aby mohl být využíván k tajným aktivitám. Kromě toho pašeráci dávali přednost malým, hbitým plavidlům, která dokázala ujet pobřežní stráži a vymanévrovat ji. Deering by jim k tomuto účelu nesloužil. Co tedy počasí jako rozhodující faktor? Jak jsme již uvedli, oblast je zrádná, pro lodní dopravu je to hřbitov. V té době byly v oblasti zaznamenány také hurikány, které způsobily spoušť a potopily několik plavidel. Ale Carroll A. Deering byl naposledy spatřen, jak pluje směrem od počasí, ne proti němu. Nebyl důvod, proč by měla skončit na skalách.

Samozřejmě by to nebyla námořní záhada, kdyby někdo nepředpokládal paranormální příčinu. Deering je často zmiňován jako další oběť nadpřirozeného nepřítele lodní dopravy a letadel - bermudského trojúhelníku. Ať už je váš názor na hypotézu trojúhelníku jakýkoli, jednu věc nelze popřít. Diamond Shoals nespadá do jeho obecně vymezených hranic. Ve skutečnosti je vzdálen několik set kilometrů. Vyšetřování katastrofy Carrolla A. Deeringa skončilo v roce 1922, přičemž oficiální příčina nebyla nikdy uvedena. Nejzřejmější odpověď je však také nejlogičtější. Na palubě došlo ke vzpouře, která pro všechny skončila tragédií. Není žádným tajemstvím, že mezi kapitánem Willisem B. Wormellem a prvním důstojníkem Charlesem McLellanem panovalo vysoké napětí. Také zde byla nespokojená posádka, která byla nespokojená s tím, jak s ní McLellan zacházel. K odpálení tohoto sudu s prachem stačila pouhá jiskra.

S největší pravděpodobností McLellan Wormella napadl a zabil. Ten se pak bez kapitánovy ochrany ocitl napospas posádce, která se mu mstila. Jenže teď měla posádka problém. Nikdo na palubě neměl potřebné schopnosti k řízení lodi. Tuto nebezpečnou situaci ještě zhoršovalo rozbouřené moře a ztráta lodní kotvy. Vzhledem ke zrádným úžinám, kterými Deering proplouval, by bylo spíše překvapením, kdyby se jí nějakým způsobem podařilo vyhnout útesu. Posádce by se v této chvíli hodilo zůstat na palubě a přečkat bouři. Ani vysoce kvalifikovaný lodník pobřežní stráže by se na ten vroucí oceán nevydal. Dánští námořníci však rozhodli jinak a spustili záchranné čluny. Možná se báli, že se Deering na skalách rozbije. S největší pravděpodobností je to však vyvrhlo na moře, převrátilo a poslalo do hlubin. Byl to tragický konec zlatého věku plachetnic, záhada, která přetrvává a nepřestává fascinovat.

-pokračování-