Operní panorama Heleny Havlíkové (425) – Figarova svatba dvakrát úplně jinak

Opera Národního divadla završila cyklus Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponteho premiérou Figarovy svatby. Londýnská Královská opera zařadila tento titul do svých kinopřenosů. Rozdíly mezi oběma inscenacemi jsou velké.

• Figarova svatba ve Stavovském divadle se slupkou od banánu aneb hlavně všechno jinak
• Figarova svatba v Londýně s mladým obsazením prodchnutá láskou k Mozartovi

Ačkoli je Stavovské divadlo s Mozartem spjato geniem loci, současné vedení oper Národního divadla v čele s Perem Boyem Hansenem tuto jedinečnost ignoruje a zcela rezignuje na ambici referenčního místa mozartovské interpretace, ať už ve smyslu uchování dobové tradice, nebo naopak otevírání nových obzorů. Vždyť turisté přijdou tak jako tak. V ND převládl názor, že zde Mozartovy opery nepotřebují zohlednit historicky poučenou hudební interpretaci, vystačí si s vyzdvižením orchestřiště s hráči Orchestru Národního divadla výše k jevišti a se současnými nástroji. A za etalon režijního pojetí je považována nejen aktualizace (přinejmenším přemístění děje do jiné doby) prostředí i kostýmů, než stanovili autoři, ale i zásahy do děje, charakteru postav a jejich vztahů.

Pokud by byl takový přístup k Mozartovi ve Stavovském divadle podložený promyšlenou úvahou, pak by snad mohl přispět k rozvoji mozartovské inscenační praxe v ND. Jenže ND angažovalo na Mozartovy opery dirigenty, kteří rozhodně nepatří v mezinárodním kontextu k těm, kteří dnes profilují mozartovskou interpretaci, ať už na historické nebo soudobé nástroje. V případě Figarovy svatby Julii Jones a na Così fan tutte a Dona Giovanniho Karstena Januschkeho. A nikdo z nich během zkouškového procesu nedokázal inspirovat standardní orchestr ND tak, jak se to podařilo v „pouhém“ polokoncertním provedení opery La clemenza di Tito v Praze v roce 2018 Marcu Minkowskému nebo Alessandru de Marchi, když vycepoval orchestr tak, že s režisérským duem Ursely a Karla-Ernsta Herrmannových udělali v roce 2006 z Tita záležitost evropských rozměrů. O úrovni, kterou Myslivečkovou Olympiádou nasadilo v roce 2013 Collegium 1704 Václava Lukse s režisérkou Ursel Herrmann, si můžeme nechat jen zdát. A zvaní režisérů v kombinací Alexandera Mørk-Eidema (Don Giovanni), Tatjany Gürbaci (Così fan tutte) a Barbory Horákové Joly (Figarova svatba) svědčí o neujasněné názorové roztříštěnosti a importu obnošeného second handu.

I dnes lze uvádět klasickou operu tak, že se tají dech nad dokonalostí souladu inscenace s prezentovaným dílem a současně nad její aktuálností i bez svévolných režijních zásahů. Taková nastudování se nadlouho stávají příkladem, že lze operu, která vznikla v jiné hudební epoše a jiných společensko-politických souvislostech, srozumitelně interpretovat dnešnímu publiku. Příkladem může být inscenace Figarovy svatby londýnské Královské opery v hudebním nastudování Antonia Pappana a režii Davida McVicara, kterou Covent Garden zařadila do letošních kinopřenosů. Přitom inscenátoři „jen“ přesně naplnili „zadání“ partitury a Královská opera hraje i Mozarta se svým standardním orchestrem.

Figarova svatba ve Stavovském divadle se slupkou od banánu aneb hlavně všechno jinak

V textu k inscenaci Národní divadlo sděluje, že novou podobu Figarovy svatby tentokrát vytvořily dvě ženy: anglická dirigentka Julia Jones a česká režisérka Barbora Horáková Joly – ostatně (podle textu ND) inscenace vypráví příběh, ve kterém jsou ženy vykresleny jako moudřejší, bystřejší a civilizovanější než muži. Až v závěru, po upozornění, že v představení se používají tabákové výrobky, a po informaci, že inscenace vznikla v koprodukci s Nationaltheater Mannheim (premiéra v zámeckém divadle ve Schwetzingenu 26. února 2023), se dozvíme to podstatné: „Obsah opery popisuje původní děj podle W. A. Mozarta a Lorenza Da Ponte. Děj současné inscenace se může od původního díla lišit.“

Dirigentka i režisérka se sice v rozhovorech vyznávají ze svého obdivu k Mozartovi a lásce k Figarově svatbě, ale patrně jí nedůvěřují natolik, aby se nepokusily ji podle svých představ „vylepšit“. Do Figarovy svatby zasáhly velmi razantně.

Původem česká režisérka Barbora Horáková Joly, kterou formovala spolupráce se španělským režisérem Calixtem Bieitem, v Národním divadle / Státní opeře už režírovala v roce 2021 Verdiho Rigoletta a byla angažována do jedné inscenace spojených Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla s Schönbergovým Očekáváním. Ve svém radikálním režijním zasahování do oper, které je ale spíš výprodejem obnošených evropských inscenačních postupů než rozkrytím témat v nich obsažených, pokračovala i ve Figarově svatbě. V rozhovorech před premiérou svou koncepci zaštiťovala tím, že: „Sami autoři tuto operu označili za nuovo genere di specttacolo“. Zůstává nejasné proč, když její přístup rozhodně žádný nový typ inscenace nepřináší. Mozartovu hudbu zařadila do kategorie „zhudebněné činohry“. Hlavně aby bylo všechno jinak: „Rozhodně nechci, aby to byla jen další inscenace podobná těm, které jsme už tolikrát viděli v podobných kostýmech, kulisách a prostředích.“

Původní Mozartovu a Da Ponteho (i Beaumarchaisovu) lokalizaci Figarovy svatby na Almavivově hraběcím zámku poblíž Sevilly v 18. století Barbora Horáková Joly spolu s autorem scény a videa Falkem Heroldem a kostýmní výtvarnicí Nicolou von Graevenitz nahradila satelitním městečkem unifikovaných domků, které se slavnostním ohňostrojem otevírá jeho sebejistý developer Almaviva. Jeden z nich dostává jako svatební dar i Figaro – jak se později ukáže, jeho zaměstnanec v kostkované košili a ušmudlaném tílku.

Ve druhém jednání pak scénu ovládne obří růžový několikapatrový rozjedený dort, který nejspíš zbyl od svatby Almavivy s Rosinou, která u něj v plandavém pyžamu a s lahví alkoholu v ruce utápí svůj žal. Ve třetím dějství se svatba odehraje pod květinovou slavobránou. Když ji přijde opravit jakýsi elektrikář, Almaviva si na něm kopanci vylije svůj vztek a po obšťastnění družičkami před Rosinou si po jejím výkřiku ostentativně zapíná poklopec. Ve čtvrtém jednání se ocitáme v lysohlávkovém lese, kde hledání souvislostí obřích houbiček s Mozartovou Figarovou svatbou už skoro vyžaduje nejdříve (skutečné) houbičky pozřít.

Po vytažení opony se objeví „šikma“ jako trávník golfového hřiště, po němž jezdí zahradník se sekačkou – s patřičným autentickým rachotem. Jamku uprostřed se mu nejdřív podaří minout, ale pak na ni najede, motor zarachotí, chcípne a zahradníkovi se ho už nepodaří nahodit. Jakoby takto symbolicky „řemen“ inscenace spadl ještě před prvními takty předehry.

Když konečně začne Mozartova předehra, dění na jevišti je zahlcené přinášením domečků satelitního městečka, skládací postele, pobíhajícími dětičkami, dědou na invalidním vozíku, zfetovaným rockerem Cherubínem s Barbarínou. Hudba se ocitla v „roli“ podkresu dění na scéně. Pak se ukáže, že domečky mají odklápěcí střechy, a když si do něj někdo vleze, může s domečkem chodit pro „zmatení nepřítele“ po scéně. Vpravo na forbíně je umístěn plakát s portrétem Almavivy coby developera a majitele městečka, které přestřižením pásky slavnostně předává klientům k užívání.

Režisérka opět zapojila projekce – nad domečky se při milostných áriích nebem jako ufo prohánějí buclatí Amorci s luky, při slavnostním otevření městečka na nebi vybuchují ohňostroje a rozdávání jídla z velkých hrnců doplňuje reklama „mluvící hlavy“ Almavivy coby kuchaře. Dalším poletujícím objektem je snad Latimérie podivná, která „plave“ nad Cherubínem a Barbarínou, aby zdůraznila jejich holdování drogám, případně projekce „vyčaruje“ chybějící dekoraci interiéru pokoje. O skutečné doplnění si ostatně řekne Zuzana přímo: když má Cherubínovi otevřít dveře, které na scéně nejsou, přinesou je hned kulisáci (i když se tento zcizovací moment vymyká z režijního stylu inscenace, ukáže se nakonec jako jeden z mála vtipných nápadů, vděčně publikem kvitovaným).

Projekcemi se režisérka snažila svérázně objasnit osobní historii a motivaci protagonistů: Figaro pozná Zuzanu jako zdravotní sestřičku, která ho společně s „vrchní sestrou“ Marcellinou po válečném zranění ošetřuje v lazaretu, manželská krize Almavivy a Rosiny má po štěstím zalité svatbě, jízdě na motorce a svatební cestě u moře původ v potratu jejich radostně očekávaného dítěte, Cherubínovo „odvelení“ k vojsku je provázeno výbuchy granátů a tak dále. Videa jsou prezentována jako poškrábané staré filmy z rodinného archivu.

Hudební nastudování je dílem britské dirigentky Julie Jones, která Figarovou svatbou v pražském Národním divadle debutuje. Má široký operní repertoár včetně Mozarta, ale k jeho specialistkám rozhodně nepatří. Pod její taktovkou orchestr Opery Národního divadla postrádal jiskru, průzračnost a lehkost – a udivovalo, že přes své zkušenosti z mnoha divadel (včetně amerických i australských) dirigentka pěvcům příliš nepomáhala a orchestr sólisty často překrýval. Při druhé premiéře už dirigoval Marek Šedivý a jeho přesná gesta napomohla větší preciznosti souhry.

Těžko posoudit, nakolik je výsledná hudební podoba Figarovy svatby výsledkem spolupráce dirigentky a režisérky. Přinejmenším musela Julia Jones souhlasit, že partitura bude doplněna i jinou než Mozartovou hudbou, navíc stylově i žánrem zásadně odlišnou – tangem, ragtimem, Mendelssohnovým Svatebním pochodem či cover verzí písně Rolling Stones Paint It Black od Luciana Beretta (Tutto nero). Na klávesy, harmoniku, klarinet i saxofon ji zastane hudebník Tomáš Křemenák.

V rozhovoru pro časopis Vogue Barbora Horáková Joly tyto hudební přídavky opět obhajovala odvolávkou na Mozarta a Da Ponteho: „Sami autoři tuto operu nazvali hudební činohrou, a proto jsme se rozhodli některé z recitativů dobarvit, podtrhnout charakter některých situací různými hudebními nástroji. Na scéně se tak pohybuje jakýsi multi hudebník, který extra hudební vsuvkou situace občas komentuje…“ I když režisérka dále říká, že si netroufá předělávat Mozarta a upravovat jeho hudbu, kterou naopak uctívá, ve výsledku jsou právě tyto (amplifikované) vsuvky rušivé a s originální hudbou zcela nekompatibilní.

S „akční“ režií se všichni sólisté vypořádali plně profesionálně, včetně Tomáše Šelce v roli Bartola stylizovaného jako bodrý strýček z Ameriky nebo Josefa Moravce jako vlezlého patolízala Basilia. Po pěvecké stránce se však zdálo, že byli ponecháni sami sobě. Z výkonu Barbory Perné bylo znát, jak obtížný je návrat k Mozartově Hraběnce po Bartókově Judith v Olomouci nebo Daisy v Abrahamově Plesu v hotelu Savoy, kterou zpívala dokonce ve „volném“ dnu mezi dvěma premiérami Figarovy svatby. Pro nesporně talentovanou Jekatěrinu Krovatěvu je role Zuzanky ještě předčasná a Jarmila Balážová po salcburském triumfu s Janáčkovou Varvarou cestu k Mozartovi v partu Cherubína teprve hledá.

Lukáš Bařák (Figaro) nebo Pavol Kubáň (Hrabě) mají dostatečné pěvecké předpoklady, aby při hudebním nastudování, které by respektovalo mozartovský styl, ještě rozšířili svou výrazovou škálu, jak se jim to dařilo alespoň v recitativech. A Tomášovi Šelcovi v této hudební změti ani zkušenosti se soubory staré hudby včetně Collegia 1704 nepomohly k tomu, aby se pěvecky prosadil. Zda se alternujícím sólistům podaří vnést do inscenace pěvecky vytříbenější styl, na to si musíme počkat až na podzim, protože v Národním divadle opět neuzpůsobili zkouškový proces tomu, aby se prezentovali při druhé premiéře. Ta zůstala obsazená stejnými sólisty jako první.

I když výtvarně jednotný vizuál k operním inscenacím Národního divadla respektuje vztah k uváděným dílům jen velmi vzdáleně, nejspíš nechtěně se v případě Figarovy svatby „trefil“ – dva zelené banány jakoby předznamenaly nedozrálost i nevyzrálost nastudování a pohozená slupka v pozadí způsob zacházení dirigentky i režisérky s geniální předlohou. Jen chybí, že po této slupce, kterou si samy nastražily, obě uklouzly. Figarova svatba tak po Donu Giovannim a Così fan tutte jen prohloubila prohospodaření mozartovské výlučnosti Stavovského divadla. Ve Schwetzingenu se dle německých recenzí líbila.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
Hudební nastudování Julia Jones, dirigenti Julia Jones, Marek Šedivý a Zdeněk Klauda, režie Barbora Horáková Joly, scéna a videoart Falko Herold, kostýmy Nicole von Graevenitz
Osoby a obsazení: Figaro – Lukáš Bařák / Michal Marhold, Hrabě Almaviva – Pavol Kubáň / Jiří Brückler, Hraběnka Almaviva – Barbora Perná / Kateřia Kněžíková, Zuzana – Jekatěrina Krovatěva / Ralitsa Ralinova, Cherubín – Jarmila Balážová / Arnheiður Eiríksdóttir, Marcellina – Kateřina Jalovcová / Stanislava Jirků, Bartolo – Tomáš Šelc / Jan Šťáva, Basilio – Josef Moravec / Jan M. Hájek, Curzio – Vít Šantora / Peter Malý, Antonio – Roman Vocel / Ivo Hrachovec, Barbarina – Marie Šimůnková / Veronika Kaiserová, Hudebník – Tomáš KřemenákStejné obsazení obou premiér v případě alternací vyznačeno tučně, 2. premiéru dirigoval Marek ŠedivýSbor a Orchestr Národního divadla, koncertní mistr Ondřej Hás, kladívkový klvaír Lucie PirochováPremiéry 9. a 11. června 2023 ve Stavovském divadle, Praha

Figarova svatba v Londýně s mladým obsazením prodchnutá láskou k Mozartovi

Londýnská Královská opera vyslala do kin už po několikáté obnovenou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby, která měla v hudebním nastudování Antonia Pappana a režii Davida McVicara premiéru už v roce 2006. Ukázalo se, že úspěšná a oblíbená inscenace si stále drží své kvality i s novým mladým obsazením.

Po kinopřenosu revivalu „prvního dílu“ operní adaptace Beaumarchaisovy trilogie – Rossiniho Lazebníkovi sevillském – Královská opera připojila i její pokračování. V přestávkovém předtočeném rozhovoru se Antonio Pappano a David McVicar (oba nositelé šlechtického titulu „Sir“) vyznávali ze své lásky k Mozartovi a Figarově svatbě, Pappano jako obvykle u klavíru provázel diváky rafinovaností partitury. A nebyly to jen prázdné proklamace, z inscenace bylo znát s jakou pokorou a zároveň tvořivou energií Mozartovu geniu slouží.

I když McVicar s výtvarnicí Tanyou McCallin přesunuli výpravu do 19. století, v situacích propracovaných věrohodně a nápaditě s pointami do posledního detailu jsme věřili, že hrabě Almaviva už začíná být na svém zámku poněkud znuděn ženou svých snů, kterou si na závěr Rossiniho Lazebníka sevillského vzal za manželku. Ba dokonce zvažuje, zda jeho slib, že na svém panství zruší právo první noci, nebyl příliš zbrklý. Má zálusk na komornou své manželky Zuzanku, kterou si ovšem vyvolil za manželku dřívější důvtipný holič a nyní jeho komorník Figaro. Z dřívějšího spojence Figara, který Almavivovi pomáhal vymýšlet, jak získat objekt jeho touhy, je teď naopak ten, kdo musí vymyslet, jak svou milou před hrabětem ochránit – zvláště, když ho Zuzana upozorní, že pokoj sousedící přímo s hraběcí ložnicí, který jim Almaviva velkoryse daroval i s postelí, není zase svou polohou taková výhra, jak si Figaro myslel. A do toho navíc Marcellina, dříve služka u doktora Bartola, začne uplatňovat starý Figarův dluh. McVicarovi se po celé tři hodiny podařilo zámek zabydlet reálnými lidmi, s nimiž bychom si přáli, aby „bláznivý den“ ještě neskončil.

Většinu sólistů jsem dosud neznala. Byli opravdu výborní, plni energie a hlavně, pod McVicarovým a Pappanovým vedením, zcela přirození a vytvářeli na scéně živoucí, uvěřitelné, charakterově i typově přesné mozartovské role. Figaro Riccarda Fassiho s technicky výborně vedeným hlasem, mladistvým zjevem a ztepilou pružnou postavou měl přesně tu správnou dávku drzosti, prchlivosti, sebevědomí i pochybností a žárlivosti jakou má mít.

Vhodnou partnerkou v roli temperamentní a rázné Zuzany mu byla italská sopranistka Giulia Semenzato s mnoha zkušenostmi se starou hudbou (u nás ji známe z vystoupení s Collegiem 1704). Do role hraběte Almavivy byl obsazen italský barytonista Davide Luciano – sledovat jeho loudění a natěšené očekávání první noci, aby ostrouhal a pokorně se vrátil k manželce, bylo zábavné, ale i poučné. Jeho podváděnou manželku skvěle ztvárnila italská sopranistka Federica Lombardi, která touto rolí v ROH debutovala. Její lahodná sametová kantiléna vytvářela se sopránem Giulie Semenzato souznění i žádoucí kontrast.

Cherubína zpívala polská mezzosopranistka Hanna Hipp, účastnice programu Jette Parker pro mladé umělce, v němž si londýnská Královská opera od roku 2001 vychovává nové posily (nejen pěvecké). Předvedla, že v Covent Garden opravdu dovedou objevovat talenty – a poskytnout jim šanci, které Hanna Hipp využila bezezbytku. Její Cherubín byl rozdychtěně zamilovaný, především do své zamilovanosti. Do této „party“ mladých se skvěle zapojila i mezzosopranistka Monica Bacelli, která se od Cherubína prozpívala k Marcellině tak, že jsme litovali vypuštění její árie ve 4. dějství.

Protože Královská opera nepodcenila obsazení ani menších rolí, výsledná podoba obnoveného nastudování Figarovy svatby se při sledování prostřednictvím kinopřenosu stala oslavou umění opery – bez svévolných aktualizací.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
Hudební nastudování Antonio Pappano, režie David McVicar, scéna Tanya McCallin, světelný design Paule Constable, pohybová režie Leah Hausman, sbormistr William Spaulding
Osoby a obsazení: Figaro – Ricardo Fassi, Zuzana – Giulia Semenzato, Bartolo – Henry Waddington, Marcellina – Monica Bacelli, Cherubín – Hanna Hipp, hrabě Almaviva – Davide Luciano, Don Basilio – Gregory Bonfatti, hraběnka Almaviva – Federica Lombardi, Antonio – Jeremy White, Don Curzio – Alasdair Elliot, Barbarina – Helen WithersSbor a orchestr Královské operyZáznam z ledna 2022, v českých kinech v květnu 2023