„Vycházeli jsme z toho, že v každém je lidská důstojnost. Dělal jsem pro ně to, co pro každého jiného,“ říká šestaosmdesátiletý lékař, který nedávno převzal Cenu města Olomouce za společenský přínos.

Na předávání cen jste s sebou měl v kapse ježka v kleci. Nosíte ho často? Je to můj talisman. Kdysi jsem si ho jako kluk někdy v patnácti velice pracně vyrobil. Byl se mnou od maturity přes všechny zkoušky. A poněvadž předávání cen byla významná událost, vzal jsem si ho i tam, i když tam již nešlo o zkoušení.

Jak jste ho vyráběl?
Dělal jsem ho pomocí kapesního nože a šmirglu. Je ze dřeva, ale aby vypadal kovově, natřel jsem ho stříbřenkou. Byl jsem hodně ovlivněný Rychlými šípy, foglarovkami a moc jsem toužil ježka v kleci mít.

Když jste do Skautu v roce 1945 vstoupil, věděl jste o něm něco?
Jako kluk jsem nemohl moc vědět. Rodiče mě tam poslali, příliš jsem o tom nepřemýšlel. Tehdy jsme měli klubovnu v Turnhalle, pozdějším ústavu tělesné výchovy vedle zimního stadionu. Pak nás vyhnali jinam a klubovny byly čím dál horší, až nakonec došlo k zákazu Skautu.

Co to bylo za oddíl?
Pátý oddíl a měl název Ostří hoši. Existuje i dnes. Tehdy ho vedli kluci, kteří Skaut zažili i před válkou, přerušení bylo relativně krátké, takže nestihli tolik zestárnout. Další přerušení bylo již na dvacet let, tam už šlo o generaci. Předtím jsem ale neměl s čím srovnávat, akorát jsem vnímal řevnivost mezi kluky ze Skautu a Sokola. V poválečné době ničeho nebylo, nebyly kroje. Vedoucí také museli přemlouvat maminky, aby nás pustily na tábor.

Kam jste jezdili?
Tehdy se tábořilo trochu jinak než teď, třeba materiál se převážel nákladními vagony po železnici. Jezdilo se na holou louku, stavěly se slavné české podsady z krajinek, to nikde jinde ve světě není. Krajinka se říkalo prknům, která mají ještě po nerovných okrajích kůru. Bylo to palivové dřevo, téměř zadarmo. Pokaždé oddíl tábořil jinde a tábor měl i poznávací efekt, do programu se zařazovaly návštěvy hradů, zámků či jiných pamětihodností v okolí. Tehdy to byl pro děti veliký zisk, dnes řeší, zda jet na tábor, nebo k moři.

Když se ohlédnete, zakořenila ve vás už tehdy celoživotní náklonnost ke skautingu?
Určitě. Mezi řádky bylo, že se člověk odhodlal k jakýmsi životním hodnotám. Nějak jsme vycítili, že skauting je životní styl, ne pouhé znalosti a dovednosti. To přednáším i budoucím vůdcům. Říkám jim, že se musí učit všelijaké věci od morseovky po dovednosti s nožem a sekyrou, jenže vždy dodávám, že šikovné ruce má i kapesní zloděj a odvážný musí být i vrah nebo lupič. Takže je to spíš o charakterových vlastnostech. A to jsme nějak vycítili, i když se o tom na schůzkách moc nemluvilo.

Jedním ze způsobů výchovy vůdců je Jesenická lesní škola. Pořád se jí účastníte?
Jsem tam takový hýčkaný instruktor. Letos mě tam chtějí přivézt na několik dnů. Vedl jsem řadu zdravotnických kurzů, byl jsem u vůdcovských zkoušek, a dokonce měl na starost i výchovu lékařů, kteří by měli zdravovědu přednášet. Teď už tam mluvím spíš o morálce a vůdcovství.

Lesní školy jste se sám účastnil, a to v roce 1970 ve Valšově jako jediný. Jaké to tenkrát bylo?
Byl jsem přihlášen, jenže byla zrušena. Ale instruktoři řekli, že jedou, a mne vzali s sebou. Nebyla to oficiální lesní škola, nicméně přemýšleli jsme tam, o čem by skauting měl do budoucna být. Dekret mám tedy tajný, oficiální je až z roku 1991.

Kde se vzala vaše přezdívka Sir?
Právě na Jesenické lesní škole. Stýkali jsme se i v době zákazů jako přátelé, rodiny. Přemýšleli jsme, co skauting může dát do dospělosti. Neměli jsme starosti se sháněním věcí pro oddíl, protože jsme žádné neměli, tak jsme to obrátili dost filozoficky. Vzniklo tam několik přezdívek a v roce 1991 mě pokřtili na Sira.

Zažil jste i druhé obnovení skautingu v roce 1968...
Byl to tehdy ohromný boom. Jednak tam byly děti od bývalých skautů a také panovala velice příznivá atmosféra. Aniž by lidé skauting znali, brali ho jako něco, co bylo dřív zakázané, sloužil tedy i jako vzdor vůči režimu, hrozně nám fandili. Byť to byl český Skaut, o celosvětovém bratrství se nedalo mluvit, Dubček byl pořád komunista a Západ nepřítel. I tak to ale byla doba, kdy se skautovalo hodně. Nešlo však o využití volného času dětí, byla to výchova charakteru k životním hodnotám.

V roce 1970 po dalším zákazu přešlo hodně oddílů pod Pionýr a další povolené organizace. Co jste si o tom myslel?
Tvrdí se, že jednou skautem, celý život skautem. Určitě neplatilo jednou pionýr, vždycky pionýr, to byla příprava pro budoucí komunisty. Nejdůležitější na skautingu je způsob života. V roce 1940 zrušili skauting ze dne na den, v roce 1950 oddíly zanikaly či se slučovaly, v roce 1970 už nebyl zákaz tak přísný, oddíly měly právě možnost přejít do Pionýra, Svazarmu či TOM, turistických oddílů mládeže. Tajně tam skautovali, třeba si podávali levou ruku. Byla to však jen technická část bez výchovy charakterů. Ale myslím si, že dobrou výchovu mohou dělat třeba i fotbaloví trenéři, když mezi nimi není řevnivost, nelžou a jsou ochotni udělat něco pro druhé.

S přáteli jste pěstovali skauting i přes zákaz, nakonec se o vás začala zajímat StB. O co šlo?
Stýkali jsme se u nás na chalupě i ledaskde jinde a měli kontakt s některými oddíly, které byly v Pionýru či TOM. Navštěvovali jsme se a zřejmě to neuniklo pozornosti. Čtyři moji kamarádi byli odvezeni k výslechu a svědeckým výpovědím. StB věděla i o tajných skautských slibech na našich chalupách. Pak jsem se dozvěděl, že kdybych byl vyslýchaný, tak už jako obviněný. Naštěstí kamarádi mluvili o opékání buřtů a zpívání. Pravda je, že i tak jsem potom slyšel klapání v telefonu a nebyl jsem první, kdo četl moje dopisy.

Souvisel váš závazek být prospěšný a pomáhat bližním se studiem medicíny?
Myslím, že ano. Tíhl jsem k tomu, také můj vůdce šel na medicínu a možná mou volbu ovlivnil. Chtěl jsem léčit lidi a být s nimi v kontaktu. Měl jsem kliku, že jsem se na studia vůbec dostal jakožto syn bývalého živnostníka, který měl všude dveře zavřené.

Prošel jste různými ordinacemi a odděleními, byl jste také mezi prvními praktiky zapojenými do služeb záchranky. Co vás na téhle práci oslovilo?
Nebylo to zaměstnání, ale služba mimo pracovní dobu. Všichni obvodní praktičtí lékaři sloužili pohotovost až po práci. Chodili jsme do služby na pohotovosti večer a ráno se vraceli do ordinací. Když se u nás zavedla „rychlá“ (zdravotnická záchranná služba – pozn. red.), byl jsem mezi prvními obvoďáky, kteří se na tuto službu přeškolili, dnes už je plně profesionalizovaná. Vozy jsou též mnohem lépe vybavené, než byly tehdejší dvanáctsettrojky. Bral jsem to tak, že mi nikdo nepřijde do ordinace říct, ať ho resuscituji, ale mít zkušenost s akutními vážnými stavy je pro lékaře vždy dobré.

Coby průkopník jste stál také u ordinace pro lidi bez domova. Proč jste tehdy na nabídku olomoucké charity kývl?
Už jsem nedělal na plný úvazek v poliklinice a šel do důchodu. Charita chtěla zavést ordinaci a někdo jim dal na mě tip, tak mne požádali, ať ji rozjedu, neboť zkušenosti jsem měl, Olomouc jsem znal a měl jsem i vztahy s nemocnicí, kam jsem posílal pacienty. Nikdo to přede mnou nedělal, takže mne ta nabídka oslovila.

Jací byli pacienti?
Lidé, od nichž si ostatní v běžné čekárně odsedali. Na zavedení a rozjezd ordinace mne chtěli na první tři měsíce, a nakonec z toho bylo dvanáct let. Možná mám zásluhu v tom, že ordinace získala jakýsi respekt, ale původní myšlenka nebyla moje. První taková ordinace byla v Praze, ale formou pohotovosti. My zavedli normální ordinaci praktického lékaře s plnou službou od krevního tlaku po pravidelnou péči. Lidé se mohli registrovat. Nebylo však snadné získat smlouvy s pojišťovnami.

S čím lidé bez domova chodili?
Byly tam mimo jiné velice vážné kožní defekty. Práce byla velmi časově náročná, někdo se třeba musel odvšivit, poprvé jsem viděl šatní vši. Řada lidí odešla oblečená do něčeho jiného, než v čem přišli. Tyhle problémy běžná ordinace nemá. Úžasná byla spolupráce se sociálními pracovníky charity. Zařídili jsme i mnoho důchodových řízení, částečných nebo plných invalidních důchodů.

Došlo i na vypjaté situace?
Vycházeli jsme z toho, že v každém je nějaká lidská důstojnost. Pacienti dovedli být někdy sprostí a křičet, ale když jsme na ně byli se sestrou vlídní, agresivní okamžiky byly zcela výjimečně. Někdy jsme se střetli, když jsem jim nechtěl dát návykové látky. Jinak jsem pro ně dělal to, co pro každého jiného.