Hankeová ve své tvorbě vychází z přemítavého pozorování skutečnosti kolem sebe a v sobě samé. Detaily či výseky takto viděného světa zapracovává do cyklů koncepčně propojených kompozic, jejichž senzibilní preciznost a symbolický přesah připomínají slova jezuitského matematika a básníka Tommasa Cevy: „Poezie je snem, jenž se sní za přítomnosti rozumu.“

Těžištěm výstavy Jiřiny Hankeové v GASK je cyklus Nonverbální komunikace, vzniklý jako jakási konfesní kronika mapující autorčino někdejší užívání antidepresiv. Prázdná platíčka po vytlačených pilulkách zde fungují jako „ready-made“, tedy jako všední předměty autorčina života, a jejich postupné množení a kupení do podoby vratké „věže“ nabývá významu intimní sebereflexe umocněné rozměrem plynoucího času.

„V pečlivě navrstvené stavbě, která se následně a nejspíše nevyhnutelně hroutí, najdeme výpověď o křehkosti lidského duševního zdraví i o zranitelnosti lidské společnosti obecně,“ dodává kurátor výstavy Richard Drury.

Tematicky navazující fotografie představené na výstavě tuto otázku dále rozvíjejí na základě úvahy nad osobními i obecnými pojmy řádu/stability/integrovanosti (seřazená platíčka) a chaosu/nestability/desintegrace (platíčka naopak rozházená). Postel jako místo odpočinku i útěku před sebou a světem se v daných souvislostech jeví jako archetypální zhmotnění osy lidské smrtelnosti v rozpětí od zrození (lůna) k zániku (hrobu). Pomačkané prostěradlo intuitivně připomíná duchovní symboliku Kristova rubáše, což se ve smyslu vědomí o bolestné ztrátě milovaného člověka také odráží v ikonickém motivu opuštěné postele kubánsko-amerického umělce Félixe González-Torrese.

Ve světle všeho výše zmíněného můžeme přízračný autoportrét Jiřiny Hankeové vnímat jako procítěnou metaforu o tom, jak „bytí“ a „nebytí“ dělí jen ten nejtenčí závoj. I paměť může být závislostí. 

Vernisáž je naplánována na 24. června od 16.00. Samotná výstava se koná v prostoru U knihovny od 25. června do 10. září.

Foto: archiv GASK

22.6.2023 | Lea Uherková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout