Dvě vosí hnízda v ČT. Jak televize nezvládla problémy kolem Wollnera a Fridrichové
Dva z nejsledovanějších publicistických pořadů v zemi, dvě výrazné televizní tváře a dva podněty, které odstartovaly interní šetření i veřejnou debatu, jež nemá ve vztahu k veřejnoprávní televizi obdoby. Více než dvě desítky bývalých i současných zaměstnanců a spolupracovníků ČT s Deníkem N mluvily o svých zkušenostech z redakcí Reportérů ČT a 168 hodin. Mapujeme, jak se někteří z nich snažili problémy s vedením řešit, proč se přesto za dlouhé roky téměř nic neměnilo i z jakého důvodu vyvolala zklamání nedávná šetření komisí i opatření, která ČT nakonec přijala. Svůj pohled nabízí i ti, kterých se výtky přímo týkají – Marek Wollner, Nora Fridrichová i jejich dlouholetý nadřízený Zdeněk Šámal.
„Špinavé prádlo“ České televize se ještě nikdy nepralo tak veřejně jako v posledních měsících.
Bývalí a současní zaměstnanci a spolupracovníci ČT, kteří působili v Reportérech ČT a 168 hodinách, v rámci oficiálního šetření promluvili o svých často negativních zkušenostech s vedoucími pořadů. V prvním případě hovořili o častém křiku Marka Wollnera, o chování, které hodnotili jako ponižující, údajných manažerských selháních, nevyžádaných dotecích i narážkách se sexuálním podtextem. V případě Nory Fridrichové zmiňují z jejich pohledu urážlivé chování, ponižující komunikaci, špatnou organizaci práce, častou absenci vedoucí v redakci, což podle nich mělo negativní dopady i na jejich osobní prožívání a pracovní výkon.
Situací v České televizi jsme se začali zabývat v reakci na obvinění, která proti sobě veřejně vznesly osobnosti odpovědné za její klíčové publicistické pořady. Celá věc skončila odchodem šéfa redakce publicistiky Marka Wollnera, přesto nad ní zůstalo viset mnoho otazníků systémového charakteru. Proto jsme se pokusili proniknout do toho, jak pořady Reportéři ČT a 168 hodin pod vedením Marka Wollnera a Nory Fridrichové fungovaly.
Během pěti měsíců jsme vyslechli svědectví více než dvou desítek lidí, kteří oběma redakcemi na různých pozicích a v různé době prošli. Ovšem samotné chování obou předních novinářů, kteří se sami stávali hromosvodem útoků části politické a dezinformační scény, tvoří jen část příběhu. Z pohledu veřejného zájmu považujeme za zásadní to, jak celou situaci vnímala Česká televize jako instituce a zda má pro podobné případy nastavené funkční postupy řešení, které lze považovat za zásadní nástroj tváří v tvář systematickým útokům na její vlastní důvěryhodnost a nezávislost.
Problémy podle nespokojených spolupracovníků trvaly roky, a ačkoliv na ně někteří z nich opakovaně upozorňovali
