Miloš Brabec hostinec ve žďárské místní části už neprovozuje. „Teď už je živnost psaná na dceru Kristýnu,“ hlásí. Přesto stále v podniku vypomáhá.

K orchestrionu se dostaneme, ale jak se dnes žije hospodským?
Určitě je to horší, o hodně horší, když to srovnáme se situací před covidem. Tehdy lidé do hospod chodili, my měli asi patnáct štamgastů. A ti přestali chodit víceméně úplně. První vlnu zákazů ještě lidé překousli, protože to bylo nové, dalo by se říct, že se nevědělo, co bude dál. Takže i my jsme k tomu přistupovali tak nějak zodpovědně a zavřeli jsme. Potom už to bylo takové docela zvláštní. Vezměte si, že šedesát procent hrubého domácího produktu tvoří živnostníci a podnikatelé, a ti museli zavřít. Hospody, kadeřnictví a další služby. Zatímco průmysl, který tvoří necelých čtyřicet procent HDP, nechala vláda běžet. Pro nás to opravdu nebylo lehké období. V té době jsme poukazovali na to, že lidi začnou popíjet v garážích a dělat si svoje nálevny. To se stalo.

5 fotografií

Takže štamgasti už se nevrátili?
Po dvou letech opatření nám z patnácti stálých štamgastů zůstali tak tři, čtyři. Spousta opatření se ukázala jako nesmyslná, Nejvyšší správní soud nakonec řadu protiepidemických opatření zrušil. To byl totální nesmysl a opravdu těžká doba.

Úbytek štamgastů asi nepřisuzujete tomu, že by šli do sebe a začali žít zdravěji, ale zkrátka popíjí dál doma?
Přesně tak. Ukazuje se to i ve spotřebě piva, český průměr byl loni nějakých 136 litrů piva. Roky předtím se polovina celkové spotřeby vypila v hospodách. Dneska je to myslím jen kolem třiceti procent. Covid k tomu přispěl výraznou měrou. Pivovary nám žádnou podporu nedávají, dělají všechno opačně. Brečí, proč nebereme sudové pivo, přitom neváhají vrhat na trh stále nové a nové druhy piva za nízké ceny.

Na druhou stranu se pivovary situaci rychle přizpůsobily a začaly dělat menší sudy na garážové akce, ne?
Ano, to je pravda, dobře se prodávalo i výčepní zařízení. Drobní živnostníci dopadli úplně nejhůř. Hlavní podnikání už má na sebe naše dcera, přihlásili jsme se k paušální dani, v té době jsme ale ještě podnikali oba, dcera i já. Hoteliéři dostávali podporu na zaměstnance i na lůžko, dcera dostala 15 tisíc na měsíc, mně se to jako spolupracující osoby netýkalo. Až v dalších vlnách byla kompenzace tisíc korun na den. Dobu covidu bychom mohli rozebírat z různých stran, ale pojďme dál.

Chápu správně, že nemůžete spoléhat na stálé hosty a náhodné turisty, které přitáhne orchestrion, jímž je váš hostinec proslavený, ale živí vás hlavně větší víkendové akce?
Určitě, teď je to ještě výraznější. Jsme rádi za každou akci, kterou si u nás lidé chtějí udělat. Máme rozumné ceny, jedenáctku pivo za třicet korun, velký panák také za třicet. Kalendář jsme mívali vždycky plný, kolikrát jsme měli akce i v pátek a sobotu, třeba i sedmdesát událostí za rok. Teď když se podíváme do kalendáře, pořád to není jako dřív, kdy jsme akce museli odříkat a lidé se objednávali půl roku až rok dopředu.

Jak často se na Veselíčku zastavují turisté, kteří se o vás díky orchestrionu dozvěděli z televize, rádia nebo tisku?
Jestli jste nedávno sledoval Příběhy starých hospod s Pepou Poláškem (seriál České televize odvysílaný letos v lednu a únoru – pozn. red.), tak to nám výrazně pomohlo. Vysílalo se to v zimě, která bývá vždy slabší, navštěvovali nás pak lidé z okolí i z dálky. Dokonce přijel pán až z Plzně, aby orchestrion viděl. Akorát tady štáb natáčel čtyři a půl hodiny a bylo z toho asi pět minut. (směje se) Dá se říci, že každý pořad v televizi nebo rádiu, které už od nás dokonce vysílalo živě, má ohlas. Akorát musíme lidem vysvětlovat, že do orchestrionu se nekope.

Opravdu to chtějí zkoušet, ovlivnění slavným a neustále reprízovaným seriálem Chalupáři?
Ano, dcera byla na prášky, když do orchestrionu jeden z opilých hostů začal kopat, aby začal hrát.

Už roky tvrdíte, že je orchestrion neprodejný. Kolik už se vám tady vystřídalo zájemců o tuto unikátní hrací skříň?
Spousta. A také se objevilo několik tipařů, kteří si asi obhlíželi terén. Vyřešili jsme to zabezpečovacím zařízením. Po sametové revoluci spousta majitelů orchestriony prodala, spousta jich v Česku je, a to i těch nefunkčních. Podle jednoho znalce bylo těchto kousků, jako máme my, vyrobeno jen kolem 150. Pak už začali vyrábět menší skříně a začalo se to napodobovat a sekat ve velkém. Tohle je možná jediná práce svého druhu v republice. U nás se dědí orchestrion z dcery na dceru, naše dcera už je pátou generací. Když ho neprodá, bude pokračovat dál. Měli jsme nabídku od sběratele z Holandska, který má největší sbírku hracích strojků v Evropě, vlastní čtyři a půl tisíce kusů.

Byl tu osobně?
Ne, zprostředkovávala to nějaká pražská agentura. Ptali se mě na cenu. Řekl jsem jim: Vetešníci mi nabízejí půl milionu, ti statečnější jdou k milionu, jeden Rakušan mi nabízel milion a nový mercedes. Řekli mi: Řekněte si cenu, sběratel tenhle kus nemá a chce ho.

Zkoušeli to vícekrát?
Ptali se ještě jednou, ale pro nás je dobré mít ho tu, aby turisté přijeli. Takových starších hospod, pěkně udělaných, je asi hodně. Ale orchestrion nemají.

Když se u vás lidé zastaví, chtějí si i nechat zahrát?
Samozřejmě. Pouštíme orchestrion na přání, ale částečně jsme to už zpoplatnili formou dobrovolného příspěvku. Jelikož chceme přístroj zachovat, potřebuje jednou za rok pořádný servis. Jezdí nám ho ladit pan Janoušek až z Jablonce. Taková údržba stojí tisíce korun. Máme trošku problém s bubny, některé mají protržené plátno, proto je chceme nechat opravit. Máme dohromady pět válců, tři přímo v orchestrionu, dva bokem. Na každém válci je osm melodií. Jsme rádi, když nám někdo přihodí nějaký peníz, protože bychom rádi zachovali orchestrion funkční.

Ve starších článcích jsem zaznamenal, že ne všechny skladby z válců znáte. Už jste poznali další melodie?
Dneska už to víme. Neznáme tedy úplně všechny skladby, ale jelikož je pan Janoušek i varhaník, spoustu skladeb popsal. Je divné, že na některé melodie, které se nám dneska nezdají, se tehdy tancovalo. Byl to takový předchůdce jukeboxu.

A také náhrada kapely, ne?
Ano, ne každý hospodský si mohl dovolit zaplatit muzikanty. Jak se v rodině traduje od časů pana Tesaře, který tento orchestrion v roce 1921 koupil, do hospody se chodilo až v sobotu po práci. V sále bylo pódium pro kapelu, ale hospodský nevěděl, jestli přijde tolik lidí, aby kapelu zaplatil, tak si hospodští pořizovali orchestriony, do nichž lidé házeli čtvrťáky a do doprovodných přístrojů desetníky. Původně to totiž byla sestava tří kusů, dochoval se však jediný. Hraje třeba kmochovky, Nade mlejnem, pode mlejnem, nějaké valčíky, také starou rakousko-uherskou hymnu. Některé melodie ale ani pan Janoušek nepoznal.

Vedete si kvůli turistům i knihu návštěv?
To ne. Zkoušeli jsme si nechat udělat turistickou známku, ale naši žádost vyřadili, což pro nás byl šok. Žádali jsme už dvakrát.

(do rozhovoru vstupuje dcera Kristýna): Prý nejsme turistické místo, proto nám to zamítli.

Asi byste museli na zahradě udělat pivní studánku...
Přesně tak. Zarazilo nás, že tam nemohou zařadit orchestrion.

Kristýna: Můžeme si udělat menší známky, ale bez čísla, kvůli kterým to spousta lidí sbírá. Za tu cenu by to asi bylo neprodejné.

Loni v listopadu jste tady měli spisovatele Jaroslava Rudiše, který coby známý fanoušek železnice přijel z Nového Města vlakem. Vydařila se tato akce Novoměstských kulturních zařízení?
Myslím, že ano. Bylo to autorské čtení proložené muzikou, velmi zajímavá akce. Mezitím hrál orchestrion.

Je to pro vás cesta dělat vedle nejrůznějších hostin a oslav také kulturní akce, když máte vedle výčepu i sál?
Není to špatný nápad. Nedávno jsme kvůli nemoci muzikantů museli zrušit country večer. Mám partu známých, kteří si rádi zahrají. Rozhodně se nebráníme tomu, aby si u nás někdo udělal kulturní večer.

Zaznamenal jsem, že už do Veselíčka přijel také speciální narozeninový vlak, kdy se hosté přesunuli ze zastávky k vám. Jak se vůbec taková akce zařizuje?
Oslavenec byl fanda železnice. Ostatní, kteří už u nás byli, mu chtěli dát dárek, aby to byla nějaká zvláštnost. Jeli z Tišnova po staré trati, zpátky se vraceli po rychlíkové trati. Raut měli ve vlaku, u nás si udělali přestávku na pivo, víno, předali mu tady dárek. Samozřejmě vyhrával orchestrion. Byla to už druhá taková „vlaková“ oslava. Ale i někteří hosté k nám jezdí vlakem a pak posledním spojem zpátky.

Nejsou už místní alergičtí na to, když jim orchestrion začne rámusit za hlavou?
Vzhledem k tomu, že je místních málo – už k nám chodí na pivo víc chlapi ze sousedních Slavkovic, kteří přebírají roli štamgastů – vycházejí nám vstříc a přesednou si. Vědí, že orchestrion lidi zajímá a že jim uděláme výklad.

Kolegové odboráři si těžko zvykali Nikde jinde než v hostinci ve Veselíčku se vám asi nestane, aby vám pivo načepoval odborový předák. Miloš Brabec není jen dlouholetý hostinský, ale celý život pracuje v novoměstské firmě Medin (někdejší Chiraně), kde zároveň vede odbory. „Profesí jsem už pětačtyřicet let ostřič nářadí, brzy půjdu do důchodu,“ hlásí. „Jak říkávám, sedím na třech židlích. Vedu odbory v Medinu, také jsem v orgánech odborového svazu KOVO, navíc jsem členem sněmu Českomoravské konfederace odborových svazů, což je největší odborová centrála v republice. Spousta odborářů a předsedů si na to těžko zvykala, jak můžu být coby podnikatel současně v odborech,“ přiznává Brabec. Pravda, není to zrovna obvyklá kombinace. Na někoho tak hospodský může působit jako černá ovce mezi odboráři. „Svým způsobem ano. Ale pozor, všechno souvisí se vším, základ je práce s lidmi, a to i v hospodě. A co jsou odbory? Obětavost, slušnost, vyjednávání lepších podmínek. Vylučuje se to u větších podnikatelů. Jako drobný živnostník jsem na tom stejně jako lidi v kolbence. Pro zaměstnance ve firmě i hosty v hospodě chci to nejlepší,“ porovnává. Zároveň se už čtvrtstoletí stará o hostinec. „Živnost už ale převzala dcera Kristýna,“ prozradil. „Při akcích pracuje celá rodina, zaměstnance nemáme, ani nechceme. Při největších akcích chodívá pomoci ještě někdo další z rodiny. Největší hostina byla pro 140 lidí, kdy byla obsazená kromě sálu i zahrádka venku. To byl hukot.“ Orchestrion už si poslechl i šéf odborů Josef Středula. „Zval jsem ho i v prezidentské kampani, ale nepřijel. Navíc mě pak naštval, že z voleb odstoupil,“ mrzí Brabce.