Měla jsem možnost navštívit work in progress představení vytvořené díky česko–mexické spolupráci s názvem O mrtvých se ne/mluví. To proběhlo v prostorách Eliadovy knihovny dne 19. 4. v divadle Na zábradlí. Tématem inscenace byl rozdílný přístup ke smrti obou zemí vázaný na kulturní tradice. Představení pocházelo z dílny umělecké skupiny Spierlaum Kollektiv, která si přizvala ke spolupráci mexického režiséra Juana Manuela Garcia Belmonteho a mexickou performerku Valerii Oviedo.
Jeviště vyzdobené jako na Dny mrtvých, tedy mexickou obdobu dušiček. Dvě performerky a dva kulturně rozdílné přístupy ke smrti. Obě ženy oblečeny do kostýmů inspirované mexickou i českou kulturou, obě navíc spojuje nedávná smrt jejich babiček. Sledovali jsme je ve víru symbolického rituálu rozloučení. Kromě performerek bylo na jevišti promítací plátno, které v průběhu představení sloužilo k promítání titulků, obrazů a k navození vizuálních iluzí. Dalším ozvláštňujícím prvkem byla trouba, ve které se pekly tradiční mexické pandelos muertos, takže byly nasyceny všechny divákovy smysly. Valérie, představitelka mexické tradice, na jevišti vytvořila oltář, kde vedle fotky svojí babičky kladla její oblíbené předměty, a doplňovala je o předměty ochranné a doprovodné na cestě smrtí. Jelikož mluvila ve španělštině, překládala druhá performerka Linda její řeč simultánně do češtiny. Avšak nebyla jen pasivní pozorovatelkou, ale živou součástí děje. Valérie Lindu využívala například jako plochu, na které ukazovala tradiční způsob líčení na Svátek mrtvých, nazývaný Katrina a symbolizující smrt. Díky této živé dvojjazyčnosti se vytvořil dojem personifikovaných kultur, které spolu interagují v živé a tvořivé spolupráci.
Představení především cílilo na vizuální vnímání. Promítací plátno sloužilo jako plocha, kde jsme se mohli setkat s živým mexickým naháčem nauva, zvířetem, které, jak Mexičané tradičně věří, je průvodcem na cestě smrtí. Mohly jsme na něm také vidět záběry na českou tradici vynášení Moreny, která nám zbyla jako poslední reziduum žité přítomnosti smrti v našich životech. Promítané citáty českých a mexických myslitelů, které se týkají smrti. Dále vznášející se héliové balónky, na které jsou promítány různé obličeje, jako symbol nehmotné lidské duše s doprovodnými výrazy pro oznámení něčí smrti jak ve španělštině, tak v češtině. Malování Katriny na obličej, během kterého je nám vysvětlována spojitost tohoto symbolu se svátkem mrtvých.
A vůbec přítomnost pestrobarevných rekvizit a kostýmů, pietního oltáře a to vše doprovázené hudebním podkresem vyvolávajícím magickou atmosféru a vzlínající vůní sladkého pečiva. Byl to vlastně oživený magický realismus, který diváka přenášel někam k hlubší metafyzické pravdě. Obě performerky navíc podaly skvělé výkony, takže nenastal žádný moment, kdy bych měla pocit, že se dívám pouze na zajímavou kulisu. I po stránce režijní a dramaturgické bylo představení čistě čitelné, kompaktní a diváka nutilo k otázkám a zamyšlení. Jedinou nevýhodou byl zvolený prostor a celkové řešení jeviště. Prostor byl dost stísněný a ne všechna místa byla stejně výhodná. Bohužel na krajích zejména předních řad docházelo k tomu, že vizuální iluze nefungovaly dobře, jelikož byly zamýšlené z čelního postavení a z pohledu z boku bylo vidět na osobu za plátnem. Otázka je, jestli by představení sneslo větší prostor. Myslím si, že by se vytratila jeho civilnost a komornost. Performerky by si už nemohly dovolit mluvit bez mikrofonů. To ale byl jediný problém, který mi zážitek z představení nějak zásadněji ovlivnil, takže celkově rozhodně nelituji, že jsem jej měla možnost zažít.
DIVADLO: O MRTVÝCH SE NE/MLUVÍ
Režie: Juan Manuel Garcia Belmonte
Dramaturgie: Linda Straub
Video: Mathias Straub
Scénografie: Mathias Straub a Michal Hór Horáček
Kostýmy: Barbora Burdová
Světelný design: Michal Hór Horáček
Hudba: Myko
Performují: Valeria Oviedo, Linda Straub / Zdenka Josefi
www.spielraumkollektiv.wixsite.com/mysite
