Z tiskových konferencí

Autor, kterého byste v Ypsilonce nečekali. Hry německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga jsou poměrně spletité, mají precizní strukturu a vzpírají se rozvolněnému uchopení. Metoda kolektivní improvizace, pro Ypsilonku typická, však při zkouškách uplatnění nalezla, jen finální tvar, na rozdíl od jiných ypsilonských inscenací, je již plně fixovaný.

Volba padla na Černou vodu, hru z roku 2014 (v české premiéře ji před pěti lety uvedlo hradecké Klicperovo divadlo) a určitou zajímavostí je, že dříve než hra, byla známa konkrétní herecká sestava, pro kterou se hledal vhodný text. Hra byla vybírána pro „mladou sekci“ souboru a k režii byla přizvána zástupkyně nastupující režisérské generace Tereza Říhová.

Jan Schmid

„Hledali jsme text, který by byl v něčem generační a zároveň generační témata přesahuje a který umí nabídnout širší paletu inscenačních možností. Schimmelpfennig nás nakonec překvapil i poetickým jazykem a tím, že nechává na inscenátorech, která z těch mnoha témat, proplétajících se textem, si vyberou,“ říká Patrik Boušek, dramaturg inscenace.

Roland Schimmelpfennig v této hře rozvíjí téma vzpomínek na mládí, na vztahy, které časem zanikly a na životní cesty, po kterých jsme se nevydali. Titulní „černá voda“ je metaforou minulosti, kterou nelze pořádně uchopit, ke které se nelze dostat a jejíž mihotání je na jednu stranu lákavé a na stranu druhou zavádějící.

na tiskovém setkání v Ypsilon Café

Děj se odehrává ve dvou časových rovinách. V té první se během letní noci vkradou na koupaliště dvě party mladých lidí, které snad už nemohou být rozdílnější. I přes počáteční rozpaky se spřátelí a společně se pak vydají na dlouhé dobrodružství nočním městem, které končí až se svítáním.
Ta druhá časová rovina se odehrává o dvacet let později a sledujeme v ní Franka, za pár dní nejmladšího ministra vnitra v dějinách své země, jak během listopadového deště potká Leylu. Je to už dvacet let, co se jedné letní noci potkali na koupališti, kde neměli co dělat.
Je to už dvacet let, co se viděli naposledy. Je to dvacet let od té doby, co se do sebe zamilovali…

Skrze dynamickou režii Terezy Říhové a poetický text Rolanda Schimmelpfenniga (pouze mírně upravený dramaturgem inscenace a režisérkou) je divák zván, aby hledal paralely mezi děním na jevišti a vlastními zážitky a nechal se unášet proudem slov a jevištních obrazů, kde se v několika dramatických postavách prostřídají Paulína Labudová, Kryštof Mende, Markéta Plánková, Barbora Skočdopolová, Jan Večeřa a Petr Vršek. Scénografii vytvořila Jana Hauskrechtová, původní hudbu složil Matěj Štrunc a na pohybové složce inscenace se podílel Jan Bárta.

Tereza Říhová, Kryštof Mende, Barbora Skočdopolová

„Chtěli bychom, aby nová inscenace byla přívětivá pro diváky, kteří jsou zvyklí do Ypsilonky chodit, ale zároveň měla v sobě potenciál nabídnout jim něco trošku jiného. Nepopíráme, že jsme vsadili na již ověřený text, i když nám bylo jasné, že se s ním budeme hodně potýkat. Syžet hry je vážně hodně spletitý, ale troufáme se tvrdit, že je i velice zábavný. Na rozdíl od jiných, v této Schimmelpfennigově hře společenská témata, která jsou pro jeho tvorbu jinak typická, oscilují spíše na pozadí. Můžeme se tak soustředit na tu neobvyklou lovestory...,“ naznačil Patrik Boušek.

Markéta Plánková, Jan Večeřa

„Tato hra diváka zaujme tím, o čem vypráví, tedy o lidech, kteří vstupují do věku, kdy už začínají zpětně něco ze svého života rekapitulovat a nebojí se konfrontovat se svými původními představami, jak měl vypadat… Ano, je to pomalu o lidech i z mojí věkové kategorie. (smích)
Ve dvaceti letech většinou nemáte plány ani jasnou životní představu, ale víte, že to bude vypadat perfektně, úžasně a že to bude velká jízda. Hra nám ukazuje, kam to dojde po dvaceti letech, když vás to přinutí trochu se ohlédnout. Přesto hru vůbec nevnímám, že by byla jenom pro dvacátníky, nebo jenom čtyřicátníky. Je pro všechny, kteří jsou ochotni v určitém životním momentu, bez ohledu na věk, učinit nějakou svou retrospektivu. Hra má sílu oslovit více generací….,“ uvedla režisérka Tereza Říhová. „Mohou to hrát samí dvacetiletí, nebo herci čtyřicátníci, autor to nijak nepředepisuje, dává volnou ruku, jak s tím textem nakládat,“ dodala.

„Kritériem obsazení je možná paměť, toho texu je požehnaně…,“ směje se Barbora Skočdopolová. „…Že i na ty improvizace přímo na jevišti dojde,“ pobaveně reagoval Jan Večeřa.

Patrik Boušek však má jasno: „Scény se stavěly kolektivně, s invenčním zapojením herců. Improvizace měla své místo pouze v přípravné fázi. Jelikož text je komplikovaný a pečlivě vystavěný, bylo by obtížné se z nich vracet zpátky a zároveň ctít ten text.“

Kryštof Mende, Markéta Plánková, Barbora Skočdopolová, Jan Večeřa

Ředitel a umělecký šéf Ypsilonky Jan Schmid dává počin současných mladých tvůrců do kontextu s ypsilonskou historií: „Budeme mít šedesátiny a po celou tu dobu Ypsilonka více než divadlem byla tím studiem, jež má v názvu. Něčím, co je otevřené vývoji a chce vyzkoušet všechno, kam to míří skoro samo, na základě toho, co přináší doba. Co často ještě ani není v těch autorech. Tento způsob není pro Ypsilonku žádná novinka, vzpomenul bych na Picassovu Touhu chycenou za ocas, nebo dělali jsme „těžkého“ Vančuru nebo „složitého“ Ghelderoda, a lidi se smáli, možná aniž by chtěli, byly to smíchy nad trapností prožívané doby, dnešní doba je také trapná. Schopnost divadla je stále hluboká, líbí se mi, že něco takového, jako je Černá voda, může na našem jevišti vzniknout a mám z toho radost!“

zpracoval + foto: Michal Novák