Před dvanácti lety spoluzaložila Monika Vondráková Nadační fond Neuron s cílem podpořit české vědkyně a vědce a od jeho začátku ho také řídí. Za klíčové považuje udržení českých vědců v České republice, protože je přesvědčená, že mají zásadní roli v rozvoji naší země. Má 15 let zkušeností z PR a marketingu, věnuje se budování značky, které považuje za jeden z předpokladů úspěchu společnosti. Posledních sedm let zodpovídá za značku společnosti ABRA Software.
Daří se vám propojit všechny tyto role a zároveň nepropadat workoholismu?
Podstatné pro mě je být dobrou matkou a inspirovat své děti. Zároveň působím v byznysu a řídím neziskový sektor. Je pravda, že všechno skloubit není jednoduché, ale základem je, že všechny ty tři role mají stejné rysy. A to jsou hodnoty. Pro mě je to lidskost, odvaha a také nadšení. Důležité je pro mě posouvat věci dopředu - ve společnosti, v rodině i ve firmě. Je to náročné, ale tím, že vše vnímám jako jednu linii, se všechno propojuje a stmeluje. Člověk se snaží dělat věci chytře, spoustu věcí si rozmýšlet, jak na to jít, aby se energeticky úplně nevydal, protože jedny z nejdůležitějších věcí v životě jsou určitý objem energie a čas. S nimi musí pak člověk dobře zacházet.
Monika Vondráková, spoluzakladatelka Nadačního fondu Neuron
Jak jste s časem zacházela, když byly vaše děti malé?
My jsme byli s dětmi vždycky akční. Jsem hodně dynamická, podnikali jsme spoustu věcí. Nekladla jsem si otázku, jak skloubit děti a práci, snažila jsem se dělat věci efektivně a dobře je načasovat. Třeba jsem ráno brzy vstávala, abych navařila a udělala toho co nejvíc. Bylo pro mě důležité vytvořit teplo domova, zkrátka vymyslet to tak, aby byly všichni spokojení. Zároveň bylo hezké, že děti byly hodně zvídavé a bavilo je a zajímalo, co dělám. Dnes jsou dospělé, ale od mala byly vtaženy do mého světa. Například dodneška milují náš Nadační fond Neuron, přestože ani jeden z nich nemá vědecké ambice.
Vzpomenete si, v jaké situaci jste dostala nápad Neuron založit?
To si vybavuji přesně. Bylo to v době krize před dvanácti lety, kdy jsem jela tramvají a všimla jsem si plakátu se sloganem ‚Pomozte české vědě‘. Tehdy se konaly i demonstrace, protože se snížily dotace na výzkum. Cítila jsem, že je to hodně špatně. Shodou náhod se mi dostal do rukou příběh architekta Hlávky. Říkal, že aby společnost byla kultivovaná a posouvala se dopředu, je důležité podporovat dvě oblasti - vědu a umění, obory, které si na sebe ne vždy dokáží vydělat. Právě tento architekt byl velkým mecenášem obojího. Řekla jsem si, že by bylo moc fajn, kdybychom založili nějaký fond, který by podporoval vědce a současně se mi líbilo takové to čisté mecenášství, dělat tu podporu na přímo. Myslím, že tohle se nám v Neuronu podařilo a že to má velkou hodnotu. Propojujeme skutečně špičkové excelentní vědce s těmi nejúspěšnějšími mecenáši a byznysmeny.
České vědkyně oceněné Nadačním fondem Neuron
Takže by se dala cena Neuron považovat za českou Nobelovku?
Ano, my to tak i říkáme. Máme silnou vědeckou radu, která laureáty vybírá a na tu nejvyšší cenu máme dokonce i mezinárodní vědeckou radu z celého světa zahrnující 21 členů. Ten, kdo cenu dostává, je někdo skutečně významný.
Když jste spoluzakládala Neuron, chtěla jste zabránit odlivu vědců z Česka. Máte pocit, že se to podařilo?
Řekla bych, že určitě. Situace v české vědě se zlepšila. Co se nezměnilo, je mindset, neboli nastavení mysli. A to je myslím hodně způsobené systémem našeho školství. Co tady celkem vzorově funguje, je třeba Ústav organické chemie a biochemie. Měl to štěstí, že díky profesoru Holému, který vyvinul antivitoritka a léčí díky nim miliony HIV pozitivních pacientů, získává Ústav miliardy a díky tomu si může dovolit dělat světovou vědu. Tam když vejdete, vnímáte, že to nastavení mysli je jiné. Tam nakročeno máme, ale je to unikum.
Předávání cen Neuron
Co myslíte tím nastavením mysli?
Před těmi dvanácti lety, když jsem potkávala různé vědce, viděla jsem, jak je vnímá veřejnost - ve smyslu‚ oni si tam bádají někde v laboratořích a my z toho nic nemáme, čím jsou nám užiteční?‘. A zároveň jsem cítila, že když vědci něco prezentovali, stoupli si k nám třeba zády a neuměli se prodat. A jsme zase u toho školského systému. Neučíme lidi, jak mají prodat to, co umí. Ale zlepšuje se to. Naši vědci cestují po světě a sami zjišťují, že pokud chcete získat pro výzkum peníze, musíte se umět prezentovat a vysvětlovat věci jednoduše, aby je lidé pochopili. Podobnou roli mám také ve společnosti ABRA Software.
V čem se to dá srovnat?
Když jsem tam přišla, věděla jsem, že ABRA tvoří software, který pomáhá podnikatelům, aby se jim lépe pracovalo a aby měli všechna data pohromadě. Bylo to zpočátku složité, pracuje tu mnoho technicky zaměřených lidí. Jsou nadšení, když vytvoří při programování skvělý kód, ale zapomínají, že zákazníci tomu ne vždy porozumí. Mojí úlohou bylo to zákazníkům přiblížit a ukazovat odborníkům, proč je to důležité. Vlastně jsem takový překladač, nebo mediátor mezi veřejností a vědci či IT odborníky. Je mi to ale velmi přirozené.
Cena Neuron
Jak jsme na tom ve vědecké oblasti v otázce muži versus ženy?
Podle mého názoru jsou příležitosti stejné pro všechny. My máme skvělé české vědkyně, například Hanu Macíčkovou nebo Jitku Palich Fučíkovou, které získaly cenu Neuron. Moment, kdy se to začíná lámat, je období, kdy se žena rozhoduje, zda chce nebo nechce být matkou. Může to být v době, kdy má nejvíc energie a dokáže se do toho hodně ponořit. Pokud v tu chvíli preferuje založení rodiny, může z toho bádání uhnout. Jsou ale instituce, jako např. zmiňovaný Ústav organické chemie a biochemie, který má vlastní školku a matky podporuje. Roli hraje i to, s kým ta žena žije a jak je nápomocný partner, aby se vědě mohla věnovat.
S Jaroslavem Řasou, který založil firmu ABRA Software, jste partneři. Jak se vám společně pracuje?
Od začátku to bylo přirozené. Jaroslav je velmi silný vizionář, který vidí strategii v byznysu a produktu. Já ji zase vidím v budování značky. Zároveň naše spojení, přestože jsme oba blíženci, tedy tak trochu dva lidi v jednom, funguje neuvěřitelně dobře. Máme stejné hodnoty i motivaci. Jaroslav je silný, nerozhodí ho hodně věcí, jde za svým cílem, občas i tvrdě, je přirozený lídr. My ženy jsme zase citlivější, máme silnější intuici. Já třeba mnohem dříve rozpoznám, že je někde nějaký problém a že je třeba ho řešit.
Monika Vondráková a Jaroslav Řasa
Co děláte sama pro sebe, jak relaxujte?
Na prvním místě jsou moje děti a můj partner. Zjišťuji, že jsem ve věku, kdy je mi padesát a začínám si uvědomovat, jak je důležitý minimalismus. Teď mám rok takového úklidu ve všech ohledech - cítím, že jsem na řadu věcí neměla čas. Třeba můj šatník, tam mě čeká důkladné vytřídění. Minimalismus mě přitahuje i v myšlení, v přijímání informací. Člověk se musí naučit brát si jen tolik, kolik zvládne, jinak by nás to zabilo. Třeba sociální sítě - je dobré se naučit na nich komunikovat, ale jak je jich víc, říkám si, jak moc jsou pro život třeba a co z nich je vlastně důležité. Dřív jsem potřebovala hodně pohybu, teď spíš vnímám, že mě naplňuje cvičit jógu. Tu má rád i můj partner, v tom jsme se opět potkali. Trávíme mnoho volného času tím, že jezdíme po světě s naší lektorkou a věnujeme se józe, kterou jsme začali vnímat jako životní filozofii. Není to totiž jen o cvičení, ale o nastavení mysli.
Zdroj: iGlanc.cz, Neuron, ABRA Software
