Candide L. Bernsteina v Plzni jako revuální pásmo se zpěvem a tancem
Brilantní Bernsteinova předehra ovšem žije svým životem samostatně v programech symfonických koncertů už od samého počátku. V Česku se Candide hrál pouze dvakrát: v roce 1980 ve Státním divadle Brno a roce 2006 ve Státní opeře v Praze, zde v hudebním nastudování Guillauma Tourniaireho a režii bratří Cabanů. Nyní se díla chopila opera Divadla J. K. Tyla v Plzni, její inscenace měla premiéru v Novém divadle v sobotu 10. června 2023. Hudebně dílo nastudoval Jiří Štrunc, režie byla svěřena Tomáši Ondřeji Pilařovi.
Voltaire, vlastním jménem François-Marie Arouet (1694–1778), osvícenský filozof a duchovní vládce Francie více než půl století, poznal během svého pohnutého života snad všechny jeho stránky – byl vězněn v Bastile, vyhnán do Anglie, zažil přízeň i nepřízeň královských dvorů, za svého života se stal legendou a morální autoritou. Jeho dílo obsáhlo doslova všechny literární žánry, staletí však přežily místo jeho her a básní jen jeho filozofické romány a povídky. Uplatňuje se v nich přirozené veselí, břitká ironie a sarkasmus, originální nadhled a prvky pikantnosti, to vše vyšroubováno až do absurdnosti, v níž je dovoleno vlastně cokoliv. Voltaire prostřednictvím svých próz polemizoval, kritizoval, vytýkal.
Ač je sám hodnotil velmi nízko a vydával pod pseudonymy či anonymně, ani v současnosti nepozbyly nic ze své zajímavosti a aktuálnosti. Candide (1759) se zabývá problematikou slepého optimismu. Je otevřenou polemikou s učením německého filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646–1716), který byl přesvědčen, že „Bůh stvořil náš svět jako nejlepší ze všech možných světů“. Líčením útrap Candida a dalších hrdinů novely polemizuje Voltaire s tímto výkladem. Poukazuje na války, přírodní katastrofy, na brutalitu, hrabivost, lidskou podlost. Na mušku si bere i církev a absolutistickou vládu panovníků.
Jeho hrdina Candide je naivní mladíček, levoboček žijící na krásném zámku Thunder-ten-Tronck ve Vestfálsku společně s Baronem, Baronkou a jejich dospívajícími dětmi, krásnou Kunhutou/Cunegonde a Maximilianem. Pod vlivem učení jejich společníka, filozofa Panglosse jsou všichni přesvědčeni, že žijí v ideálním světě, nejlepším ze všech světů. Avšak když se Candide zamiluje do Cunegonde, je vyhnán ze zámku, a tím se začíná řetězec jeho tragédií. I sama Cunegonde zažívá dramata – zámek je ve válce vypleněn, její blízcí pobiti, ona zraněna přežila jen díky své kráse a jde z jedné mužské ruky do druhé. Setkává se v Paříži s Candidem jako prostitutka, chtějí utéci, řízením osudu se však Candide stává vrahem jejích milenců a oba musejí prchat z místa na místo.
V jižní Americe znovu ztrácí Candide Cunegonde, setkává se však s Maximilianem, který přežil vestfálské vraždění. Jeho odpor proti sňatku své sestry s Candidem vyvolá mladíkův hněv a Maximilian je jeho další obětí, že však jen domnělou, Candide netuší. Prchá znovu a ocitá se v Eldorádu – ideální zemi, plné zlata a drahého kamení, kde neexistuje zlo ani závist. Odchází i odtud, uvědomuje si, že útěk od problémů není jejich řešením. V Eldorádu však získává jmění, které mu umožní další cestování světem po stopách zmizelé Cunegonde. Je postupně lidmi napálen, oloupen, setkává se s filozofem Martinem, rozeným pesimistou, s nímž prožívá další neradostná dobrodružství, aby nakonec Cunegonde po řadě peripetií našel. Ta však už ztratila vlivem útrap svou krásu. Přesto Candide dostojí svému slibu a chce Cunegonde za ženu. Hrdina novely na své cestě zmoudří – ani jedna z filozofických krajností, ať optimismus či pesimismus, nic nepřináší. Řešení všech problémů nachází v práci na malém statku, který za zbylé peníze pořídí. Tím, že člověk obdělává své pole, konkrétně i obrazně řečeno, vymaňuje se z přirozené i nepřirozené osudovosti, díky tomu si uvědomuje svoji důstojnost a samostatnost. Bernsteinova opereta sice zachovává jistou míru stylizace, vyúsťuje však v hluboké poselství, silné ve své opravdovosti.
Poprvé byl Bernsteinův Candide uveden na Broadway na konci roku 1956, autorkou původního libreta byla Lillian Hellman. V roce 1973 provedlo Candide brooklynské Chelsea Theatre Center s libretem Hugh Wheelera, a byť se v díle objevilo i několik nových čísel, v zásadě bylo výrazně seškrtáno, více než polovina hudby byla vynechána. Tato 105minutová verze se přestěhovala v následujícím roce do centra New Yorku, měla úspěch a počet repríz se vyšplhal na 740. V roce 1982 došlo k revizi, která posílila jeho operní charakter a byla hrána v New York City Opera. Na hudebních úpravách se podílel i dirigent John Mauceri, který pak inicioval s Bernsteinovým souhlasem další verzi Candide ve snaze vrátit operetě po předchozích úpravách divadelnost a životnost: po úpravách ji vnímal pouze jako „jeden dlouhý vtip“ bez života, emocí a opravdovosti. Tato poslední a finální verze Wheelerova libreta vznikla ve spolupráci s britským spisovatelem Johnem Wellsem a režisérem Jonathanem Millerem. Definitivní Candide jako komická opereta o dvou dějstvích měl premiéru roku 1988 ve Scottish Opera v Glasgow. Vzniklo zářivé dílo plně prokomponované, vtipné, voltairovsky satirické. Zpěv se v něm kombinuje s prózou ve vysoce vytříbené formě, skladatel využívá často melodramatické pasáže, čímž dociluje plynulého toku hudby, mluvené a zpěvní výstupy na sebe přirozeně navazují, děj plný komediálních zvratů graduje v silném závěrečném poselství.
DJKT uvádí v podstatě skotskou verzi Candide v pozměněné podobě. Režisér Tomáš Ondřej Pilař se podílel jak na překladu (vedle Ivana Vomáčky), tak i na dramaturgické úpravě. Společně s novým dramaturgem plzeňské opery Vojtěchem Frankem dílo výrazně zkrátili a mluvený text zestručnili do té míry, že škrty někdy komplikují pochopení příběhu: nedozvíme se například, že nepoučitelný pesimista a Martin je jedna a táž osoba. Odpadly četné humorné výstupy, takže Lumír Olšovský (Voltaire/Pangloss/Martin) často jen vypráví děj, který je ilustrován hudebními čísly. Vypuštěna je i řada melodramatických pasáží, které ve verzi „poslední ruky“ umocňují charakter některých mluvených scén a Voltairových monologů. Především první dějství působí po zásahu dramaturga a režiséra poněkud roztříštěně a těžko se hledá k jeho uchopení klíč. V druhé polovině je například vynechána významná scéna s Eldorádskou baladou Candida, jeho pobyt v bájné zemi pouze Lumír Olšovský okomentuje třemi větami. Přitom právě zde Candide přijde k bohatství, které podmiňuje jeho další osudy, a dospívá na cestě vlastního sebepoznávání a chápání světa k důležitému bodu. Zkrácení představení z necelých tří hodin s přestávkou na dvě a čtvrt je přílišné. Naprostá většina Bernsteinovy hudby zůstala zachována, ale charakter divadelní hry byl potlačen a dění na scéně dostalo místy ráz revuálního pásma s průvodním slovem, zpěvem a tancem.
Candide je T. O. Pilařem inscenován jako silně stylizovaná revue – vzhledem ke škrtům a charakteru inscenace, který z nich vyplývá, je to odpovídající řešení. Stylizovaný hrad v 1. dějství je jedinou kulisou na scéně uzavřené v zadní části kovově lesklými štrasovými závěsy (scéna Petr Vítek). Prostředí se mění promyšleným a nápaditým využitím posuvných stolů. Na tomto prostém jevišti opticky vynikají pestře odění sólisté, tanečníci i sbor (kostýmy Eva Jiřikovská). Vymyká se z nich jen strohé černé odění (suknice a kabátec) Lumíra Olšovského, jenž ztvárňuje tři role. Kostým ani masku však přitom nemění, nelze tedy dešifrovat, kým v dané chvíli právě je, což výrazně znesnadňuje orientaci v ději. Kostýmy tanečníků jsou zdařilé, přinášejí na jeviště potřebné oživení. Bláznivě absurdní obleky hlavních postav z prvního dějství se postupně mění na reálnější, ale celková rovina hravě surrealistické abnormality trvá až do vlastního závěru.
Zcela dominujícím děním na scéně je tanec, který určuje charakter inscenace. Výborná choreografie Martina Šintáka dává výstupům potřebnou jiskru, má v sobě eleganci a švih, vystihuje charakter Bernsteinovy hudby. Choreograf zapojuje k baletu DJKT do tanečních kreací nejen operní sbor, ale ve výrazné míře i sólisty, a nikterak je nešetří. Přínos choreografa je zcela zásadní pro pozitivní vizuální dojem z této inscenace.
T. O. Pilař jako režisér k vlastnímu herectví pěvce příliš nevedl. Titulní postava Candida přichází o některé ze svých výstupů, a protože nefiguruje v žádném z tanečních revuálních čísel, ustupuje do pozadí až do té míry, že vedlejší role Staré dámy je mnohem výraznější než Candide jako postava titulní. V této zkrácené podobě nelze plně rozehrát skutečné herecké situace ani vytvořit charaktery postav, ale přesto by bylo možné z redukovaného textu vykřesat podstatně větší míru herectví. K tomu však nedošlo, a tak jednotlivé postavy, ať se pěvci snažili sebevíc, působily ploše jako figurky z obrázkové knížky.
Úchvatnou melodickou Bernsteinovu hudbu hrál operní orchestr DJKT pod taktovkou Jiřího Štrunce technicky virtuózně v přesné souhře, tempa i dynamická hladina byly dobře vyváženy. Z hlediska hudebního provedení zazněla Bernsteinova hudba v plném lesku.
Role byly obsazeny kvalitními umělci, kteří party provedli spolehlivě na patřičné úrovni, všem bylo v dialozích dobře rozumět, na tuzemské poměry byla chvályhodná i srozumitelnost zpívaného textu. Těžiště výkonu protagonisty Lumíra Olšovského tkvělo v próze, své rozsáhlé mluvené pasáže přednesl zřetelně v žádoucím dramatickém odstínění. Pěvecké dispozice prokázal především v Panglossově písni o nákaze syfilidou, které dal muzikálový ráz. Richard Samek v titulní roli podal hlasově plně vyrovnaný výkon, můžeme jen litovat, že mu nebylo dopřáno zpívat více. Pěvecky dobře disponovaná je pro roli rozmarné Cunegonde sopranistka Soňa Godarská, která pevnými výškami zazářila ve slavné koloraturní árii Glitter and Be Gay (Jiskřit a být veselá). Měla šarm, osobní kouzlo, pohybově byla výborná. Role Staré dámy není pojata nikterak staře, naopak – v podání Jany Foff Tetourové je od počátku šarmantní, živelnou ženou, šediny jsou spíše atrakcí než symptomem věku. Jana Foff Tetourová překvapila především znamenitým tanečním výkonem, pěvecký projev nebyl ještě zcela dotažen, zvláště v duetu s Cunegonde We Are Women (Jsme ženy). Další role jsou už epizodní: Maximiliana i Kapitána ztvárnil zdařile Jakub Hliněnský, komornou Paquette Jana Piorecká, Guvernéra, Vanderdendura a Ragotskiho Marek Žihla. V dalších rolích vystoupili Roman Krebs (Inkvizitor I, Princ Charles Edward), Dominik Klapka (Inkvizitor II, Král Stanislaus), Jevhen Šokalo (Inkvizitor III, Car Ivan), Jan Ondráček (Baron, Sultán Achmet, Ničema), Jiří Kubík (Velký Inkvizitor, Král Hermann Augustus), v mluvené postavě Baronky Daria Guliaeva.
Sbor (sbormistr Jakub Zicha) podal výborný výkon. Jiří Štrunc měl jeho kontakt s orchestrem pevně v rukou, sbory byly přesné v nástupech a celkovém provedení svých čísel.
V Novém divadle je už uveden do provozu elektroakustický dozvuk a je zjevné, že je to ku prospěchu věci. Zvuk byl dobře vyvážen v orchestřišti i na jevišti, mluvené ani zpívané slovo se neztrácelo.
Plzeňský soubor má pro přesvědčivou inscenaci Candide vysoký potenciál, který ale v takto redukované podobě díla nemohl být využit plně. V každém případě se však stane večer strávený s plzeňskou revuální verzí slavné operety Leonarda Bernsteina Candide díky kvalitnímu hudebnímu nastudování Jiřího Štrunce, pěveckým výkonům sólistů i sboru a efektní choreografii příjemným odreagováním od šedi všedních dnů. A to v dnešním divadelním světě rozhodně není málo.
Leonard Bernstein: Candide
10. června 2023, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla, Nová scéna, Plzeň
Hudba: Leonard Bernstein
Libreto: Hugh Wheeler podle Voltaira
Texty písní: Richard Wilbur
Další texty: Stephen Sondheim, John La Touche, Lillian Hellman, Dorothy Parker, Leonard Bernstein
Instrumentace: Leonard Bernstein, Hershy Kay
Hudební dramaturgie a další instrumentace: John Mauceri
Překlad: Ivan Vomáčka
Účinkující:
Voltaire, Pangloss, Martin: Lumír Olšovský
Candide: Michal Bragagnolo / Richard Samek
Maximilián, Kapitán: Jiří Hájek / Jakub Hliněnský
Guvernér, Vanderdendur, Ragotski: Marek Žihla
Cunegonda: Soňa Godarská / Doubravka Součková
Stará dáma: Jana Foff Tetourová / Venuše Zaoralová Dvořáková
Paquetta: Jana Piorecká / Zuzana Koś Kopřivová
Inkvizitor I, Karel Eduard: Roman Krebs / Jan Ondráček
Inkvizitor II, Král Stanislav: Dalibor Tolaš / Dominik Klapka
Inkvizitor III, Car Ivan: Jevhen Šokalo
Sultán Achmet, Ničema, Baron: Jan Maria Hájek / Jan Ondráček
Velký Inkvizitor, Hermann Augustus: Martin Matoušek / Jiří Kubík
Baronka: Daria Guliaeva
Sbor opery DJKT
Orchestr opery DJKT
Balet DJKT
Jiří Štrunc – dirigent
Jakub Zicha – sbormistr
Mluvené slovo uváděno v češtině, zpěv v angličtině.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
