„… měl jsem tolik štěstí a tak úžasný život!“

S Wernerem Herbersem (1940–2023) jsem se seznámila někdy na přelomu století. Na začátku stál dotaz na nějaký životopisný údaj či kontakt, později došlo k osobnímu setkání a po pražském debutu souboru Ebony Band roku 2003 k interview. Následovaly stovky mailů, svědčících o Wernerově neúnavném hledání a neuhasínajícím muzikantském nadšenectví, posílal mi nahrávky. Měli jsme se sejít na podzim 2021 ve Vídni, ale z Wernerovy plánované cesty (pochopitelně spojené s průzkumy archivů) sešlo, všechno překazil covid. Rok už byl opět plně aktivní, a 24. listopadu 2022 přišla zpráva: „Před dvěma týdny jsem měl přednášku v Kolíně. Organizace Shalom Musik Köln zorganizovala konferenci ‚Pronásledováni – zapomenuti – znovuobjeveni‘ o židovských umělcích a k mému velkému překvapení mě pozvali, abych uskutečnil přednášku o lásce Erwina Schulhoffa k jazzu.“ Z Wernerovy zprávy bylo cítit zadostiučinění, že jeho mnohaletá objevitelská činnost má uznání, ale nezatajil mi zklamání, že mu vymezený časový prostor neumožnil povědět víc. A že by měl o čem mluvit!

Ebony Band a Christiane Iven, Praha 2003

Werner Herbers, v letech 1970–2005 hobojista orchestru Concertgebouw, založil soubor Ebony Band roku 1990. Ke svému 10. výročí vydal soubor CD se skladbami téměř, nebo úplně zapomenutých skladatelů: byli mezi nimi Mátyás Seiber, Tibor Harsányi, Erich Itor Kahn, Norbert von Hannenheim, Silvestre Revueltas a další, a také skladby E. E. Buriana, Miroslava Ponce a Hanse Waltera Süsskinda. Tam někde už se projevil Wernerův zájem o hudbu meziválečného Československa, který s lety narůstal. Později do repertoáru jeho souboru přibyli Alois Hába, Bohuslav Martinů, Karel Reiner, Hanns Aldo Schimmerling, Viktor Ullmann, vydali dvě alba z komorních skladeb Erwina Schulhoffa, jeho oratorium H. M. S. Royal Oak a další. Roku 2004 vystoupil Ebony Band s výběrem děl meziválečné Prahy na festivalu Pražské jaro.

Ebony Band – Around Prague 1922–1937

Erwin Schulhoff zjevně patřil k Herbersovým nejoblíbenějším skladatelům. Některé skladby ze skladatelova jazzového období hrál Ebony Band ve světové premiéře, kupř. písňový cyklus Wolkenpumpe. Soubor rovněž znovuobjevil Sonatu Eroticu a Symphonii Germanicu, o nichž dlouho panovala nejistota, zda je Schulhoff vůbec napsal, neboť notový materiál byl nezvěstný. Byl to Herbers, komu se na počátku devadesátých let díky šťastné náhodě podařilo objevit autografy a posléze oba kusy i provést. A nebál se ani provokovat. K představení Sonaty Erotiky, která je dokladem Schulhoffova poválečného zaujetí tvorbou německých dadaistů, uvedl: „Tuto skladbu jsme provedli v Amsterdamu roku 1993, zřejmě ve světové premiéře. Schulhoff ji napsal pro neexistující nástroj ‚Solo-Muttertrompete‘ a její provedení vyžaduje jistou dávku odvahy a exhibicionismu, zvláště pak na konci, kdy se má představitelka přímo na pódiu vymočit. Herečka Loes Luca nevyužila naší nabídky, že může odejít za oponu a posluchač by jen slyšel, jak voda teče do kbelíku. Zůstala na pódiu a provedla všechno tak, jak to Schulhoff vyžadoval, i s tím nočníkem.“ V roce 2013 vydal Herbers s Ebony Band CD pod názvem „Around Prague, 1922–1937“, kde největší prostor věnoval tvorbě pozapomenutého experimentátora meziválečné hudby Miroslava Ponce. Připravil také nové tištěné edice znovuobjevených skladeb.

Ebony Band – Erwin Schulhoff: Ensemble Works Volume 1

Pro rehabilitaci skladatelů, jejichž životy zničil nacionální socialismus a z povědomí měla zmizet i jejich jména a díla, udělal Werner Herbers se svým souborem víc než kdokoli jiný. Ale zajímal se i o jiné osudy. V onom dopisu z listopadu 2022 psal: „Teď se zase můžu věnovat jiným tématům, například Fanellimu. Vyprávěl jsem Ti o něm někdy? Před asi třiceti roky jsem ve Francii nalezl část pozůstalosti skladatele Ernesta Fanelliho, asi 650 dopisů a 450 novinových článků skladatele, kterého objevili roku 1912, přičemž se ukázalo, že ten člověk už třicet let předtím (1882–1890) psal čistě impresionistickou hudbu. Zemřel roku 1917 a úplně se na něj zapomnělo. A ještě mám v plánu jinou práci: fascinuje mě, že Stefan Wolpe byl učitelem jazzových hudebníků. […] Jeho komplikované skladby musely být jazzovým muzikantům úplně nesrozumitelné. Chtěl bych přijít na to, co jim mohl dát.“

Jenže půl roku nato se plány uzavřely, 7. května 2023 přišel dopis, jímž se loučil. Werner ještě stihl připravit vydání posledního CD s krátkou operou „Achtung, Aufnahme!“ Wilhelma Grosze a skladbami Waltera Goehra a Mátyáse Seibera. Věděl, že mu zbývá několik týdnů života. Svůj po léta budovaný archiv odkázal hudebnímu oddělení Královské knihovny v Haagu. „Z toho mám zvlášť radost, protože je to důležitá a velká instituce, která se stará o stovky pozůstalostí a kde bude také moje pozůstalost a všecko o Ebony profesionálně obhospodařováno jako informační centrum.

Své vyznání Praze a jejímu hudebnímu osvětí, které obdivoval, napsal Werner Herbers do kolektivní publikace New Paths in Opera (redakce Helena Spurná a Kelly St. Pierre, Praha – Vídeň 2021) a nazval je – jako jedno z CD Ebony Bandu – „Around Prague…“ Rozhovor s Helenou Spurnou pro tuto knihu byl jeho posledním bezprostředním kontaktem s českým prostředím. Zavzpomínal v něm i na počátky svého okouzlení českou hudbou v závěru osmdesátých let, kdy poprvé uslyšel Schulhoffův Smyčcový sextet, předtím zapomenutou skladbu, kterou vynesl znovu na světlo Gidon Kremer. A v neposlední řadě zavzpomínal na české badatele, se kterými byl v kontaktu během doby, kdy v Praze sbíral poznatky o skladatelích, jejichž tvorbu pak s Ebony Band uváděl.

V posledním interview Werner Herbers řekl: „Důvod, proč beru blížící se konec tak klidně, je ten, že jsem měl tolik štěstí a tak úžasný život.“ A hudební svět měl štěstí, že tento život existoval.

(fotografie poskytla Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě)

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější