Poslední díl WRCko blogu vyšel pátého listopadu 2021, a to po nešťastné Rally Morava, která ukončila naše působení v ČaH Adam Cup a uzavřela pětiletou éru v Opel Adam Cup. Od té doby se toho samozřejmě hodně událo, dokonce jsme jeden závod jeli, ale to byla taková závodní i lidská katastrofa, že se člověk na to snaží spíš nemyslet a nevzpomínat. Takže co je nového?

Máme Peugeot 208 R2. Máme nový tým a máme nového sponzora. Bohužel jsme i o jednoho přišli. Hodně ve zkratce okolo novinek. Co dál poté, co jsem se nejdříve rozhodl ukončit svoje působení v Adam Cupu a pak taky Uweho nepěkně rozbil, to byla otázka. Samozřejmě se nabízelo Clio Rally5, které jsme testovali. Ale jak šel čas, tak jsem si říkal, že bych přeci jen ještě raději zkusil víc Ačko, než to Clio. A tak jsem pošilhával po R2. Nic jiného, než 208 nepřicházelo v úvahu. A jako vždy jsem to vše květnatě probíral s Honzou Dohnalem, kamarádem, který mi pomáhá radou a už mě kdysi došťouchal do rozhodnutí koupit Uweho. Jednou v neděli, jedete zrovna někam na rodinný oběd, stojíte oblečený mezi dveřmi a volá právě Honza, že ví o jedné R2, která by byla dobrou volbou a že byste si ji měli pořídit a tak. No nakonec slovo dalo slovo, koruna ke koruně a máme vlastní 208 R2 z týmu Jirky Bryndy. Což s ohledem na velmi skromné podmínky našeho týmu je fakt sen. Velký sen, ale taky velká odpovědnost. Protože R2 je pořád závoďák, Ačko. Sice už kompromisní oproti kitům jako je S1600, ale pro mě je to taková malá esšestnáctistovka. Jede to, řve to, brzdí to a nefouká tam turbo. A to vše více než dostatečně.

Původně jsme s tím chtěli více jezdit už v roce 2022, ale různé okolnosti a pracovní vytížení rušilo jeden závod za druhým ve smyslu, kde bych mohl nebo chtěl jet. Nakonec jsme jeli Pačejov a byla to sportovní trapnost a osobní „tragédie“. Ještě týden před závody jsme neměli ubytování, tým, pneumatiky, mechaniky, neměli jsme nic. Nadneseně řečeno jsme neměli ani šroubovák. Auto nepřipravené (jako komplet, ani sedačky nebyly správně) a my s ním dojeli do Pačejova. A tam se zhroutilo všechno, včetně mého sportovního já. Proto z toho nebyl ani blog, jakkoliv tu lekci beru jako velmi poučnou, je to něco, co byste raději vymazali.

No a letos? Chceme jet Kopnou (splněno), Plzeň, Příbram a Vyškov. Jestli budou finance, tak Pačejov. Chtěl jsem jet WRC, ale pro velmi malý počet akceptovaných posádek nás dost pravděpodobně nevezmou. A je to zatím víc sen než cokoliv, protože náklady na to budou hrozný nesmysl.

Tak teď k té Kopné. Tentokrát jsem nás přihlásil normálně a ubytování taky sehnal hodně dopředu. A díky tomu, jsme spali přímo ve Slušovicích, v rodinném domě, kde jsme měli pronajaté celé patro. Za super peníz. Snad to vyjde třeba i příští rok.

S Jirkou se klasicky potkáváme na D1 u Humpolce, kde jej naloďuji a vyrážíme směr Slušovice. Přejímky tentokráte nejsou v penzionu v Podkopné Lhotě, jako to vždy pamatuju, ale za Sudem u závodiště, tam už čeká paní Mynářová s novým účesem (skoro bych jí nepoznal, omládla ó-adonáj) a dokonce od nás nechtěla kopie dokladů, jen ukázat. Jirka to už s ní řešil dopředu, že kopie ne, tak to letos bylo úplně v klidu. Až nezvykle. Zábavný byl však systém „najdi si svou technickou kartu“. Žádné „tady jí máte“, ale „támhle jsou, hledejte“ :-).

Po ubytku jsme domluveni s Jardou Petrášem a Petrem Jindrou, že se potkáme v místní továrně všelidové tvořivosti – Pizzeria Vitto. A tady začíná vlastně celý příběh Kopné. Dali jsme si každý jiné jídlo, já jediný jiné pivo než ostatní a co myslíte? Já vyhrál. Už jak jsme šli domů, tak si říkám, že jsem nějaký nafouklý, ale že to se zaspí. Noc byla plná žaludečních vášní, kdy jsem nedokázal spát, pořád se jen zvedal, chodil na záchod, funěl, křeče, hrůza. Někdy nad ránem už moje vnitřnosti zavelely k úprku, takže jsem strávil krásné chvíli s mísou a řvaním do ní. Asi modlitba, nevím. Ale prostě zdravotní peklo. V pátek jsme měli seznamovačky a první co jsme dělali, že jsme ve Vizovicích hledali lékárnu. Takhle zle mi dlouho nebylo. Za celý den jsem snědl čtvrtku suchého rohlíku. Každopádně rychlostky Kopné byly klasika s mírnými změnami. Začínalo se Kameňákem, který se pozměnil na prvních pár kilometrech. Nestartoval se od Vlčkové, ale od Lukova. Pamatuji se, že takto se kdysi startovala RZ na Barumce, někdy 2015, když jsem se tam byl dívat. Je to sjezd takovými serpentýnami v obci, odbočka do lesa a pak jedete prakticky 2km rovně s mírnými zatáčkami. Následuje už hlubší les, tam je to hezčí a odbočení na pro mě klasický kameňák. Akorát to odbočení není doprava, ale doleva, jak k tomu známému vracáku dojedete z druhé strany. Pak už je to klasika.

Hvozdná se jela obráceně, ale jinak je stejná. K tomu není co. Prostě Hvozdná.

RZ Kopná letos utrpěla nejvíc, protože se v obci Trnava dělá kanalizace. Takže se letos jelo sice už od odbočení dole v Kašavě, tedy o pár velmi rychlých zatáček navíc, ale hlavně se končilo před příjezdem na parkoviště před Trnavou, takže u tradičního vracáku u Pekařství byla časovka. To nejkrásnější z RZ Kopná, včetně sjezdu na Všeminu nám letos zůstalo zapovězeno. Což je škoda, to je ten nejkrásnější kus RZ Kopná. Tak snad příští rok, pokud tam pořadatele starosta pustí, protože nová silnice zas bude v záruce.

RZ Zádveřice. Totální klasika bez vymotávání se v areálu Lípy hned na startu. Krásná zkouška, která je ve své první půlce hodně rychlá a v druhé hodně srdcová. Tahle mě bavila asi nejvíc.

Jak čtete, Rallysprint Kopná byla klasická Kopná. Žádné velké překvapení, shakedown se díkybohu taky vrátil do Neubuze. Upřímně mi to zrovna u Kopné vůbec nevadí, že se jezdí pořád dokola na stejných úsecích, protože je na tom radost jezdit. Škoda zkrácené Kopné, ale věřím, že se tam vrátíme.

Na shakedown jsme vyrazili s cca 45 minutovým opožděním, ono se to tam stejně na začátku hrozně ucpává a jen stojíte. No a bylo znát, že Hubert (jak se Peugeot nazývá) dlouho stál. Auto vůbec nebrzdilo, celé bylo ztuhlé. A jen brzdy jsme prohřívali celu tu čtyřproudovku co vede od Slušovic dolů na křížení na Zlín nebo Vizovice a zpět. A až někde nahoře u kulaťáku, když jsme už byli rozhodnutí jet vyměnit brzdy se začaly desky s kotouči chytat. Gumy to stejný, vůbec se jim nechtělo. Tak jsme tam s tím jezdili sem a tam, aby se hubí probudil z letargie a vyrazili jsme. První průjezd byl jen na vyzkoušení, že to fakt jede, brzdí a zatáčí. Což se potvrdilo, tak jsme vyrazili zrychlovat. Celkově jsme shake jeli 4x, ale zapsané máme jen tři časy. To proto, že ten poslední jsme ani nezapisovali. Když jsme totiž projeli třetí průjezd s časem 1:15.5, tak Jirka říká „ještě vteřinu“. Tak se ho ptám „vteřinu na co?“. A on, že „abychom vyhráli shake“. Sice nevím, jak to myslel, ale věděl jsem, že tam mám mraky rezerv, tak jsem si do hlavy dal, že to zkusíme. Shake končil v 17:30, my stáli na startu v 17:24. Poslední pokus. Už v první pravé je znát, že jsem si od těch gum přislíbil až moc a nedotáčivost mě vyhání fakt až na venek k obrubníku. Takže proti času. Ale jedu a snažím se neubírat. No a zábava přichází ve známé levé utažené zatáčce, která už načapala nejednoho chasníka. A tentokrát mě. Sice jsem odbrzdil, odřadil, zatočil a šel za plynem, aby to jelo, jenže jsem se opět dostal lehce mimo stopu a tam bylo vytaháno z katu. Bylo vidět, že Hubert míří po držce do příkopu. A to se mi nelíbilo, protože už jsem viděl, jak se tam někde prorve chladič a jsme v loji. Nejen, že bychom mohli pomalu jet domů, ale chladič na R2 je docela drahý. Tak jsem vrknul plynem, abych změnil balanc auta a přehodil do té škarpy spíš zadek a dupl na plyn, aby to přední kola začala tahat zpět na silnici. Což se povedlo. Pak už jen brzda, protože bychom jinak zaletěli po čumáku zase do protější škarpy a bylo vyřešeno. Jak krize, úspěšně zvládnuta, tak shake, kde bylo jasno, že fakt nevyhrajeme. Ať to mělo znamenat cokoliv.

Ještě jsem zkusil těch posledních pár zatáček jet rychle, ale jak bylo auto nažrané na pravé straně hlíny, tak to házelo se zadkem zbytečně moc. Tak jsem zapnul varovky a na blinkry dojel do cíle. Vyřešeno, hotovo dvacet. V cíli jsme právě řekli „ani nám to nezapisuj“. A překvapivě tento čas fakt ve výsledcích chybí. Nicméně, 1:15.5 znamenalo, že jsme v tom třetím průjezdu byli rychlejší než Vopatřil a jen desetiny od Poláška s Rally4. Celkově jsme byli pomalejší o vteřinu oproti Patrikovi Rujbrovi s Rally4. Což bylo milé. Dojeli jsme do servisu. Vypnuli auto, a to bylo jak kdyby na mě někdo hodil deku. Udělalo se mi hrozně zle. Asi z toho vyčerpání, kdy celý den nic nejíte, pak lítáte s autem sem a tam, jste v nějaké tenzi a pak se to celé zastaví. Vylezl jsem, sedl na hranu servisního transita a jen zhluboka dýchal a snažil se zastavit točicí hlavu. Začal jsem mít obavy, že žádné závody nebudou. Šel okolo i Martin, náš fotograf. Podíval se na mě a říká „tak já asi přijdu jindy, co?“. Vůbec jsem nebyl schopen provozu. Odplazil jsem se na ubytko, pustil si dva díly M*A*S*He a šel spát. Ano, pořád na to koukám, pořád mě to baví :-). Jirka šel ven, nevzal si klíče, domácí zamknul, Jirkovi se vybil telefon a musel mě v noci budit mlácením rejžákem do okna. To chcete. Spal jsem 11 hodin a naštěstí se tělo dalo nějak dohromady. Ráno jsem posnídal suchý rohlík a vodu, v servisu si dovolil luxus v podobě Coca-Coly a banánu. Byl jsem připraven kdykoliv odstoupit pro zdravotní důvody, protože Kopná není lehká a neohrozím Jirku, sebe ani auto kvůli srajdě.

Jako asi všichni jsme řešili hádanku jménem co obout? Radar říkal „bude pršet“, ale bylo to takové na hraně, jestli už na RZ1 nebo až za ní. Nakonec jsme se rozhodli dát na předek suchý střední slick a dozadu „wéčka“ (neboli měkkou střední). Do rezervy jsme si dali dvě mokré, protože to, že pojedeme na vodě byla jistota. Kluci mechaničtí udělali jeden zajímavý trik, a to, že si dali sud s palivem do tankovací zóny ještě před tím, než natankovali Peugeota na první sekci. Takže jsme byli jedinou posádkou startovního pole (asi za celou dobu existence Rallysprintů), která tankovala auto v oficiální tankovačce ještě před cestou na startovní rampu ČK0. Tak jsme byli za exoty.

První kameňák přijíždíme na start a už začíná pršet. Klasický standardní déšť. Hmm, jupí. Ale říkám, si, že by to ještě nemuselo být tak mokré uvnitř lesů, něco zadrží stromy. RZ jen projedeme, tak nějak aby se neřeklo. Čas nic moc, což jsem ale zjistil až doma z eWRCu, protože na časy jsem vůbec nemyslel. Důležitější pro mě byl pocit z jízdy. Poprvé jsem se na tabuli podíval v cíli Kopné a zjistil, že minimálně jsem rychlejší, než ty dvě R2 přede mnou. Tak konečně aspoň něco. Kopná byla mokrá úplně celá, tempo bylo rozhodně důstojnější než na Pačejově, ale pořád nic moc. Avšak aspoň zlepšující se forma. A Zádveřice, ty jsem si fakt užil. Sice tam ještě bylo dost vody a na zadku jsme mokré gumy neměli, takže do nějakých táhlých rychlých zatáček se mi moc opírat nechtělo, ale bylo to fajn. Prostě zrychluji vždy postupně. Což je sice na jednu stranu rozumné, ale taky limitující a z pohledu sportu nevýhodné. Protože jste prostě pomalí.

Prostředí sekce měla tři RZ. Hvozdnou, Kameňák a Kopnou. Gumy jsme předělali na full wet auto. Tedy i dozadu šly mokré gumy. V servisu jsem do sebe dostal jen banán a opět colu. Nic víc. S ohledem na to, že jsme měli jídlo zajištěné u Brynda Racing, tak to bylo asi mých nejdražších pět banánů s kolou. A že teda u brynďáků vaří libově, to se musí nechat. Ale bohužel.

Jak se s Hubertem seznamuji postupně, tak čím dál tím víc začínám cítit jednu věc. To auto má dlouhý stálý převod. Takhle, on mi to Jirka Brynda říkal už když jsem to kupoval, nicméně je to docela znát. Následující sekci si opět docela užívám, zpětně zjišťuji, že na Hvozdné jsme byli rychlejší, než Pohlídal nebo Vopatřil a jen 0,4s za Nwelatim. Tak dobrý příslib. S Hubertem si začínáme fakt rozumět, přitom jsme jeli docela opatrně, bez jakéhokoliv rizika. Kameňák sice jedu rychleji než v prvním průjezdu, ale podle času ve stopce je to ještě hodně opatrné. Nějaký čas jsme ztratili, když jsme po rovince přijížděli k místu, kde se zrovna dávala do pohybu posádka startující před námi. Nějaký Nissan. Protože vím, že v zrcátkách je vždy vidět velké kulově a z pohybu auta nebylo jasné, jestli nám tam vletí nebo ne, tak jsem střídavě sundával nohu z plynu podle toho, kdy to vypadalo, že nám tam vjede nebo ne. Nepříjemná situace. Na poslední Kopné jsme 5s za Pohlídalem, ale rychlejší než Pauluch taky s 208 R2 nebo Bartůnek s Rally4.

V posledním servisu jsme se blbě domluvili na gumách. Respektive jsme se nedomluvili, protože v proměnlivých podmínkách se rozhodujete až na poslední chvíli. Takže i když jsme měli přesně ty gumy, které jsme potřebovali, nebyly na ráfcích. Musíme přikúpit kolesa. A tak jsme vyjeli na sedmičkách vpředu (střední směs), Wčka vzadu a dvě tvrdé pětky v rezervě. Myšlenka byla, že až odjedeme Zádveřice, tak si na Hvozdnou, která bude úplně suchá, dáme ty tvrdé pětky a dozadu ty střední sedmičky zepředu. No a Wčka půjdou do rezervy, protože je nemá smysl na suchu hoblovat. Kluci servisáčtí se nás zároveň při příjezdu do servisu ptají, co se stalo? Tak nechápavě koukám a říkám, že nic. Oni kontrují, že jsme ztratili z kapoty lvíčka a na nárazníku je divně bahno. Nikde jsme nebyli a ta částka taky nesouhlasí.

Musím ještě vyzdvihnout parádní spolupráci s anonymním pomocníkem ve žluté fabii RS. Když jsme jeli ze servisu na Zádveřickou, tak jsem za kruháčem na čtyřproudu párkrát mávnul autem zleva doprava, ale všiml jsem si, že tam právě jede tahle fabie. Aby nebyl konflikt, že ho ohrožuji, přestal jsem nahřívat a čekal, až projede. On namísto toho zapnul varovky, postavil se doprostřed silnice, aby ho nikdo neobjel a nechal mě nahřívat dle libosti. Totální pecka! A tak jsem mával levá, pravá, krásně jsem prohřál auto a nebyl jsem ve stresu, jestli za mnou někdo jede nebo ne. Moc děkuji, drahý pomocníku. Když jsme šli sklepnout tlaky, tak jsem mu alespoň zvednutým palcem z okna gestikuloval své velké díky.

No a poslední dvě RZ? Já jsem si to moc užil. Zase jsme jeli rychleji a byla to paráda. Jen ten dlouhý převod je znát. Než se to rozmotá, hlavně trojka až pětka, tak to má času. Stojí nás to dost času. Ale i tak je R2 fakt parádní sranda a boží auto. Největší adrenalin na nás však čekal až na plácku před cílovou rampu. Dojeli jsme tam, vypnuli auto a šli si pokecat s ostatními posádkami, nebo oni s námi. Když jsme sedli do auta, že tedy už se zařadíme do fronty na rampu, tak zapnete centrální spínač, zmáčknete „Power“ na dashboardu mezi sedačkami a pak obří tlačítko Start. To nemusíte držet, stačí do něj ťuknout, počítač už nastartuje za vás. A nic. Ťukáte na Start, nic. Ticho. Něco mi to připomíná. A to něco je Pačejov, kdy jsme vypnuli auto před startem RZ1, protože byla zastavená a už jsme ho nenastartovali. Poroučel se kolega startér. Ten jsme nechali opravit a vydržel přesně jeden Rallysprint. Budeme muset koupit nový. A tak Jirka vystupuje, že mě roztlačí. Jenže ani ťuk. Tak přišli pomoct mechanici od Jančíka, vytlačili nás zase nahoru a znovu roztlačili dolů. A to už díkybohu Hubert naskočil. Tak teď hlavně aby nechcípl přes rampu. Přes tu přejíždíme, jsme rádi, že jsme v cíli celí, zdraví a pohromadě. A přichází brutální průtrž mračen, bouřka a pomalu vytopený servis. Chudáci všichni, kdo v tom ještě jel poslední RZ. To musel být očistec.

S Jardou a Petrem se domlouváme, jak je našim zvykem na zastávce u mekáče na 146. Km a jedeme domů.

Mimochodem, víte jak všichni mají plné Instagramy zdravé výživy a že do rally musíte být fit a jak je to důležité?

Tak přesně to co vidíte níže se žere po cestě domů a na IG to nenajdete :-). Tohle vám tají. Ano, jedna z těch velkých zpocených housek s hranolkami je božského Jarrrrdy Petráše :-).

Těšíme se do Plzně. Moc se těšíme. A to nejen do mekáče.