K letošnímu 115. výročí narození Františka Kriegela vyšla nejprve kniha Martina Gromana Kriegel, Voják a lékař komunismu a zároveň se objevil v kinech hraný film s názvem Muž, který stál v cestě režírovaný Petrem Nikolajevem. i dokument režisérů Martina Slunečka a Miloslava Šmidmajera Sám proti Moskvě, a je to dobře. Charakter i osud tohoto muže je výjimečný a klade před nás otázku, na kterou si musíme odpovědět sami: Jakou cenu má život, když jednáme proti svému svědomí?

Za klíčový moment ve všech svědectvích je považováno Kriegelovo odmítnutí podepsat moskevský protokol, v němž byla zásadní věta o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. A to slovo dočasný, představovalo jediný ústupek, který se nám podařilo v Moskvě prosadit. Františka Kriegela celou dobu drželi Sověti odděleně, protože ho považovali za nejnebezpečnějšího. Leonid Brežněv se ho chtěl zbavit, citoval Stalina: Za každým problémem je člověk. Když není člověk, není problém.

František Kriegel s tím počítal, dokládá to svědectví ze vzpomínek lékařů Jiřího Smrčka a Karla Bernátha, kteří doprovázeli do Moskvy delegaci. Ty požádal Kriegel, aby se po návratu do Prahy postarali o jeho ženu Rivu.

Jak ale vyplývá z knihy, popravit či nechat zmizet Františka Kriegela ti chytřejší Rusové nechtěli, báli se, že by z něj byl hrdina. To byl nejspíš důvod proč ho v jednu chvíli, když jinak ho stále hlídali, dle svědectví Milady Snětivé, jeho asistentky i jeho ženy Rivy, po odmítnutí podpisu nechali v Kremlu úplně samotného u otevřeného okna. Oběma ženám řekl: „Postavili mě tam, jako kdyby mi dávali možnost, abych se trochu nahnul a našel tak východisko ze své situace. V rozpoložení, v kterém jsem byl, mi to tak připadalo. Byl jsem nesmírně rozrušen, každým nervem jsem vnímal paradox situace: venku krásný, slunný den…, za mými zády, tam uvnitř, se sráží národ na kolena.“ V ten moment zřejmě Kriegel pochopil, že má naději přežít.

Všichni, včetně Dubčeka a prezidenta, dokument podepsali a Františka Kriegela nechali odjet s celou delegací domů.

Rozdíl v postojích byl zřejmý: František Kriegel chtěl zůstat sám sebou a nechtěl s budoucí politikou mít nic společného, všichni ostatní, byť po váhání, chtěli v politice zůstat: nebyli schopní si představit, že se jim to už, s výjimkou Gustáva Husáka, který dal jasně najevo, že je ochoten s okupanty spolupracovat, budou muset taky odejít. Nepřipustili si, že jsou zrádci, což dokázaly jejich postoje po roce 1989.

Bohužel právě takové většinové chování politických špiček deformuje morálku. Proto v mimořádně kritických situacích raději tiše sympatizujeme s angažovanými jedinci, než abychom vystavili své osobní zájmy riziku. Rusové sice vyhrožovali krveprolitím, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby odmítli podepsat potupný protokol bez souhlasu parlamentu všichni. Rozhodně by ale český národ měl větší hrdost, která nám dodnes chybí. A hrdinou Pražského jara by dnes nebyl jen František Kriegel, ale Alexandr Dubček s celým vedeném.
To stvrzuje i stará pravda: riziko je součást každého závazně žitého života. Kdo na toho bojí, jen přežívá: Nežije.

Napsáno pro ČRo Plus.