Koncem roku se objeví nové písně

Dave a Martin si den po koncertě v New Yorku (15.4.) celou hodinu povídali s moderátory podcastu Smartless. Rozhovor byl jedna velká uvolněná jízda. Probrali vtipné historky z minulosti i současnosti - některé notoricky známé, jiné méně, ale určitě vás to pobaví. Rezervujte si na to větší čas, je to trochu delší... :) Mám asi 17 tisíc věcí, co bych vám chtěl říct... Dave: Máme spousta času! (smích) Martine, ty jsi prý byl jednou na natáčení sitcomu Will & Grace? (poznámka: moderátor Sean Hayes v tomto seriálu hrál) Martin: To je pravda, ano! Ale pokoušel jsem se to celá léta utajit! Dave: Ty jsi teda velký fanda! Pamatuju si, jak jsem na place, a někdo mi pošeptal : Hele, je tady Martin Gore! To bylo tak neuvěřitelné ! Jsem celoživotní fanoušek. Poslouchej, s tímhle jsem trávil čas na škole : (začíná na telefonu pouštět Waiting For The Night). Přísahám ti, při téhle písni jsem napsal svou posranou diplomku! Martin: wow... (pokračuje v přehrávání Waiting, až se ozve určitý zvuk)...a tenhle zvuk, to zní trochu jako nějaká porucha...? Dave: To mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo znít jako porucha. Ale zrovna teď, když to hrajeme pomalu na každé show, tak si na tebe při tom vždycky vzpomenu! Chtěl bych se vrátit na úplný začátek. Zajímalo by mě, jak pro vás každého začala celá ta cesta Depeche Mode? Martin: Celou tu cestu vlastně začali Vince a Andy. Měli něco jako malou kapelu. Já jsem tehdy koupil syntezátor, a to mě dostalo do kapely! Musím říct že tohle je u kapel docela častá věc - každý vypráví : měl jsem kytaru, měl jsem tohle... Dave : No, dalo se s tím hodně dělat - protože víš, nepotřebovali jsme k tomu žádný zesilovač. Mohli jsme to zkrátka píchnout v klubu rovnou do PA systému, a na koncerty se dalo chodit doslova jen s tím malým synťákem v podpaží. Přišli jsme tam s malým bicím automatem a třemi synťáky, položili to na přepravky od piva, a mohli jsme hrát. A znali jste se s nimi už tehdy, když začinali, nebo jste se poznali až později? Dave: No, oni byli ve městě poměrně neznámí, a já jsem se pohyboval v jiných partách... Ale nakonec to byla pro mě dobrá věc, protože mi to pomohlo najít nějaký cíl. Tehdy jsem se neměl čeho chytit. Možná že to byla cesta ven z města. Jen tak jsem se poflakoval s nějakou jinu kapelou, a náhodou jsme zkoušeli na stejném místě. Asi jsem už Vince trochu znal. Nějak jsme tak jamovali s písní Heroes, Vince mě slyšel zpívat, a nabídl mi jestli se nechci připojit do jeho kapely. Jak se jmenovali? Dave: Composition Of Sound. Martin: Skvělý jméno co? (smích) Dave: Určitě. Ta zkratka COS! Chtěli jsme být jako OMD! Jo, ale místo toho to znělo jako manuál který najdete v obchodě s hudebninami! Dave: Já měl pro ně lepší název - Depeche Mode! Když jsem s tím přišel, každý se na to tvářil jakože : Cože? Je to z francouzštiny. Jak jsi na to přišel? Dave: Tou dobou jsem byl na nějaké podělané umělecké škole, a měli jsme tam kurz o módě. A tam byly ty francouzské módní magazíny. Hele, vůbec jsem netušil co to znamená, ale přišlo to v době, kdy jsme uvažovali o změně názvu, a já to prostě někomu přečetl do telefonu, a on reagoval stylem : Jo, jasně, budeme Depeche Mode! A nechtěli kvůli tomu po vás, abyste chodili oblékaní v luxusních outfitech? Dave: Vlastně jsme to zkoušeli, ale většinu toho jsme si vyráběli podomácku. Takové věci jako fotbalové podkolenky, kombinované s nějakými odstřižky, a k tomu bačkory. Takže jste se dali dohromady jako Depeche Mode, začali jste koncertovat. Vaše první deska se jmenovala Speak & Spell. Co jste dělali, a co jste hráli, ještě než jste se dostali k nahrávací smlouvě? Dave: V té době jsme na koncertech hráli většinu věcí z té desky. A skoro všechno napsal Vince, který krátce po vydání odešel. Martin: Myslím že dokonce ještě před vydáním! A na tom album taky zpívá že? Dave: Zpíváme tam společně, protože jsou tam takové trojhlasé harmonie - něco jako když Beach Boys potkají Ramones. Je tam ta rychlost Ramones a harmonie typu Beach Boys. Album nám vydal Daniel Miller, se kterým jsme ani nepodepsali kontrakt. Jen jsme si potřásli rukou... Vážně? Dave: Jo. Takže tohle je v písni "Everything Counts" - "handshake, there's a contract..." ? Dave: Ten song Martin napsal pravděpodobně z naštvání na všechny z hudebního byznysu, kteří každého znovu a znovu okrádají! (smích) Takže ten chlápek z Mute Records vás viděl hrát v nějakém klubu? Martin: Předskakovali jsme jedné z jeho kapel, jmenovali se Fad Gadget, a bylo to v podniku zvaném Bridge House... Fad Gadget? (nevěřícně) Dave: Jo, to si musíš pustit. Skvělá hudba! Opravdu? Počkejte, to si musím napsat... (Martin a Dave mu hláskují název F-A-D G-A-D-G-E-T. Dave to trochu pomotá...) Dave: ...hele, to Martin chodil do školy, ne já! (smích) Martin: Byl tam ještě jeden předskokan, Daniel Soros, který hrál na naše syntezátory. V té době jsme hráli jen na ně. Původně jsme začínali s basou a kytarou, ale pak jsme přešli plně na synťáky. No a tak jsme je položili na ty basy od piva, a na Daniela to udělalo dojem! (smích) Dave: Hráli jsme opravdu rychle... No a podle jeho verze, byl právě zvučit Fad Gadget v Bridge House. To byl zrovna klub, kde jsme měli pravidelné vystupování. Něco jako "každý čtvrtek" nebo tak podobně. I když tam zpravidla nikdo nebyl. Většinu času tam byli v hledišti dva lidi a pes. Už jako Depeche Mode? Dave: Ano, už jako Depeche Mode. Týpek, co tu hospodu provozoval, nám dal šanci a nechal nás tam hrát čtvrtky. Tak jako tak, jsme byli šťastní, že jsme mohli předskakovat Fad Gadget, bože, fakt je musíš zkusit! Takže Daniel z Mute Records vás viděl hrát, a pak vám prostě řekl : "hej, jste dobrý chlapci!" ? Dave: Vlastně jsme ho potkali už dřív. S Vincem jsme obcházeli nahrávací společnosti v Londýně, a mysleli jsme že když ukážeme to naše mistrovské demo, okamžitě po nás chňapnou! Ostatní kapely v té době hrály v podstatě jen hluk, ale my jsme na rozdíl od nich měli skutečnou melodii. Tak jsme se ocitli v kanceláři Rough Trade. Byl tam ten chlápek co to vedl, jmenoval se Scott, a on vlastně ani o nás moc nejevil zájem, ale kazetu si poslechnul. A zatímco to hrálo, vešel do dveří Daniel Miller, který tou dobou s Rough Trade spolupracoval. Dost nadával, křičel na Scotta něco jakože provozuje nahrávací společnost, a přitom tam nemá žádné pořádné nahrávky. No a tak Scott zařval : "Hele, tak si poslechni tohle co hraje, to by tě mohlo zajímat!" No a Daniel se jen podíval na mě a Vince, jak tam sedíme, a jen něco zavrčel. Tak jsme teda odešli a říkali jsme si "Do prdele, to byl Daniel Miller z Mute,a viděl nás odcházet!" Až pak se vyskytla ta šance, že jsme hráli před Fad Gadget, a Daniel jim tam míchal zvuk a slyšel nás. První přišel za mnou. Myslel si totiž že ty skladby skládám já, když je zpívám. Tak mu povídám, ne, to je ten chlápek tamhle - a ukázal jsem na Vince. Takže se Daniel ode mně hned otočil a šel za Vincem! (smích). Nakonec se zeptal, kdy hrajeme příště, tak mu povídáme že příští čtvrtek. No a za týden už přišel s nabídkou, jestli nechceme udělat pětačtyřicítku. eh..? Dave: Singl. Tak se tomu říkalo v jednaosmdesátým? Dave: Jo, je to tak Marte? Martin: Ano, přesně tak! Prostě pětačtyřicítka! Dave: Jojo, sedmipalcový singl byl zkrátka 45. A Daniel nám jen řekl, že má akorát tolik peněz, aby to s námi nahrál. Nic jsme s ním nepodepisovali. Takže to bylo 1980-81? Martin: 1980. A spolupracujeme s ním dodnes. Tak to je naprosto neuvěřitelné! A mě by zajímalo, co jste poslouchali za hudbu, v době kdy jste psali první desku? Říkali jste si, že byste měli následovat tehdejší trend v hudebním byznysu, který se ubíral víc do synthpopu? Nebo jste to jednoduše měli rádi? Martin: My jsme byli fanoušky Mute Records. A to, že nám Daniel dal nabídku spolupráce jsme považovali jednoduše za úžasné. Ale jaké konkrétní kapely jste si pouštěli na svých kazeťácích? Martin: Tak už jsme zmińovali Fad Gadget... Daniel taky chvíli vydával DAF... Dave: To si taky poslechni! Martin: Ti zpívali německy... Dave: ...a The Normal! Martin: Jo, The Normal, to byl Daniel sám, měl song Warm Leatherette, to musíš určitě znát... Dave: Hodně to proslavila Grace Jones, která to předělala... Teď jsem právě večer poslouchal Trio, znáte to...? Martin: Da Da Da ? Jo, udělali to s jedním malým Casio. A taky jsem poslouchal Blancmange... Dave: Blancmange, jasně. Ti s námi častokrát hráli. Tehdy vyšla kompilace nazvaná Some Bizzare Album, dával ji dohromady týpek co si říkal Stevo. Tam vlastně byla úplně první naše vydaná nahrávka Photographic. Na té výběrovce jsou i rané tracky od SoftCell, Blancmange a další. Takže to byla pocta se tam objevit. Spousta interpretů z té kompilace se později proslavila. A když potom Vince odešel, začal jsi Martine víc psát, nebo už jsi něco měl nastřádané - jak vlastně proběhl ten krok, kdy ses přesunul do nové pozice? Martin: Pár písní jsem napsal už na první album. No a protože jsem byl aktuálně jediný kdo psal písně, tak jsem to prostě musel dělat... Dave: ...Daniel se doslova zeptal "Je tu ještě někdo kdo píše písně? Protože vám odešel skladatel!" My jsme každý koukali na jinou stranu, až pak Martin zamumlal něco jako : "No já napsal pár písní..." (smích) Martin: Měl jsem štěstí, protože to druhé album byla dost divná kolekce písní. Některé jsem napsal ještě když mi bylo 16... A některé vznikaly až ve studiu, když jsme se pokoušeli konečně to album dodělat. Ok. Takže po tom co se Martin ujal nové role, kdy přišel ten okamžik, že přišel první velký hit, a začali jste si myslet: "Fajn, Martin to dělá sakra dobře!" ? Dave: To bylo vlastně okamžitě. Martin: První píseň co jsem napsal a vyšla jako singl byla See You, a hned to byl velký hit. Dave: Jo, myslím že jsme v hitparádě byli na šestém místě. Martin si hned koupil nový syntezátor PPG. My jsme neměli ve studiu moc vybavení - pár našich kousků, a pak něco přinesl Daniel. Tehdy jsme ještě nepoužívali samply. Takže jedna syntezátorová linka dominovala celé písni, ale znělo to dobře - třeba jako Everly Brothers nebo tak. Pak jsme s tím šli do televize a stal se z toho hit. Martin: Spíš myslím že to znělo jako Herman's Hermits! (smích) Dave: Chtěl jsem původně říct Beatles, ale to už by bylo příliš! Martin: Dejte nám pokoj, byli jsme mladí! (smích) Moje babička s dědou mívali z nějakého důvodu desku Herman's Hermits, pouštěli jsme si jí jako děcka! Pamatujete si ten refrén s paní Brownovou..? Dave: Jo, mě bylo nějak okolo 10 let! Nejste tak trochu šokovaní, že vaše píseň Just Cant Get Enough se používá prakticky všude? Dave: Hodí se úplně k čemukoliv! K reklamě na tampóny, do seriálu Kokainový Méďa, sedí to úplně kamkoliv! (smích) Vtipné je, že jí napsal Vince. Pamatuju když jsme byli u prvního vydavatele, myslím že to byl Rod Buckle, jak jsme seděli v té kanceláři všichni namačkaní na gauči, a se podíval na Vinceho, a říká mu: "Víš že budeš jednou mít Rolls Royce?" A pak se otočil na nás ostatní a říká: "a vy tři budete jezdit na kole!" (smích) My na něj koukali trochu ublíženě! Ale tehdy prostě odhadl, že ten song bude věčný hit. Martin: A pak nás úplně ohromil, protože nás vzal na oběd, a v té restauraci seděl Errol Brown z Hot Chocolate ! (Martin a Dave se zalykají smíchem a je špatně rozumět, o co vlastně jde) Dave: Jo, to si pamatuju! Znáte pánové kapelu Hot Chocolate? Ne ? Dave: No byli jsme úplně paf, prostě "kurva, to je Errol Brown z Hot Chocolate!" Takže jste měli už pár hitů v UK. A kdy vás začala poprvé vnímat i Amerika? Martin: Myslím že Just Cant Get Enough se tam někde pokoutně už hrála, ale taková ta první rádiová věc byla zřejmě People Are People. Dave: Ale pořád to byl tak trochu underground, protože nás tam nikdy nehrála mainstreamová rádia. V té době jsem byl na škole, a snažil jsem se vypadat, tedy aspoň mi všichni říkali : ty vypadáš přesně jako Dave Gahan! Dave: To fakt? Hele, ale teď vypadáš mnohem líp! A pak přišla show v Rose Bowl... Dave: Myslím že to byl velmi šťastný souběh náhod. Chtěli jsme na závěr turné udělat jeden veliký koncert, kam by se všichni sjeli, jako na Grateful Dad (legendární kapela z éry hippies). No a ono se to fakt stalo! Donny Pennebaker to natočil. Když se teď dívám zpětně na fotky, dochází mi, že už tu mezi námi není. Pro nás to už tehdy byl "hrozně starej chlápek", říkali jsme si : sakra, vždyť jemu už je 50! (smích). Měli jsme tendenci mu pomáhat, a pokřikovali jsme na něj : "kámo, opatrně s tou kamerou, ať nespadneš"! Všechno to bylo tehdy neuvěřitelné. Nebylo to jen o hudbě, ale byli tam ti fanoušci, kteří si vytvořili doslova kult. Pořád nechápeme, proč jsou vlastně až dodnes tak posedlí jednou kapelou. Je to svým způsobem jako by chodili do "chrámu Depeche Mode". A změnil se během let váš vzájemný vztah s fans - došlo třeba k nějakému posunu? Martin: Nedávno jsem o tom přemýšlel. Víte, já jsem velký fanda do fotbalu. No a fotbaloví fanoušci obvykle ví všechno mnohem lépe než manažer jejich oblíbeného týmu. No a naši fanoušci - když se podíváš na jakékoliv internetové fórum - všichni naši fanoušci si neustále stěžují. Nikdy nejsou spokojení s tím co uděláme! (smích) Dave: Jsou to jednoduše fanoušci Arsenalu, jako Martin! Ty fandíš Arsenalu Martine? Takže jsi vyrůstal v severním Londýně? Martin: Ne, ve východním Londýně. Takže bych správně měl fandit West Hamu. No, ale víš jak, tohle rozhodnutí jsem dělal někdy když mi bylo devět let! A jakmile se jednou pro někoho rozhodneš, už to nejde změnit! Dave: U nás byly jen tři možnosti : Arsenal, West Ham nebo Chelsea. Ty taky koukáš na fotbal Dave? Dave: Já jsem fanoušek Chelsea. Ale přestal jsem chodit na fotbal, poté co jsem dostal naloženo od fanoušků Arsenalu, když jsme hráli u nich. Honili mě po ulici, a musel jsem se schovat pod auto, abych unikl smrti! Mám pocit že mi bylo tak 15, když jsem byl naposledy na fotbale. Martin: Já jsem tu partu odvedl pryč, mimochodem! (smích) Dave: Jo, to pro mě Mart párkrát udělal! (smích) Nedávno jsem četl "Among the Thugs" od Billa Bufforda, která popisuje fanoušky fotbalu... Dave: Jo, taky jsem to četl. Je to o partě fanoušků Chelsea, co si říká "Crazy Gang". Je to jednoduše o lidech, co se chodí na fotbal poprat. Pak to narostlo do bodu, kdy už to začalo být nebezpečné. Dobrý je taky film "The Firm", kde hraje Gary Oldman, který to taky pěkně popisuje. Vždycky jsem se vás chtěl zeptat, proč je ve vašich písních tolik náboženských podtónů ? Martin: Já nikdy nebyl věřící. Ale vždycky něco hledám. Dave: Často, když zpívám Martinovy texty, když zpívám na nějakém velkém místě, na koncertě, zažívám něco... něco jako spirituální zkušenost? Něco takového tam je. Zároveň těmi věcmi tak trochu pohrdám, víš, v náboženství je spousta pitomostí, ale... Vždycky jsem miloval Blasphemous Rumours! Ten hlavní refrén o Bohu co má špatný smysl pro humor... Dave: Lidi nevidí ten prvek humoru, který v písních máme. Nerozpoznají Martinův humor, a to jak jej předávám já. To všechno tam je, to prostě musíš milovat! Strašně se mi líbí text v Somebody, o tom jak chceš s někým sdílet svůj život, a v posledním verši přiznáš, že se ti vlastně z toho dělá špatně a chceš z toho utéct. Což absolutně rozbije celý song! Jako dítě mě to úplně rozbrečelo! Dave: Láska je na hovno! O tom to je. Martin: Ta píseň se pořád hraje na mnoha a mnoha svatbách! (smích) #POZNÁMKA : V roce 2019 Martin dokonce zpíval osobně Somebody na svatbě kapelního parťáka Petera Gordena. Jako hudební posluchač občas bojuju s tím, že pořádně nerozumím co zpěvák zpívá. Martine, stalo se ti někdy, že jsi přišel za Davem, a řekl : "Tohle je nádherný verš, ale nerozumím co tam zpíváš, můžeš to vyslovit zřetelněji, nebo prostě míň mumlej? Dave: To záleží kolik toho předtím vypiješ! Je tam takový bod zlomu - pořád je to dobré, dobré, a najednou už to není dobré! Martin: Něco takového se nám stalo, když jsme dělali doprovodný vokál k jedné písni, která ještě nevyšla. Objeví se až později v tomto roce. Ta píseň se jmenuje Life 2.0 (Martin to vyslovuje : "life two point ou"). Jakže že sis myslel že se jmenuje Dave? Dave: Myslím že jsem si to špatně zapsal. Totiž, to bylo tak: posílali jsme si části písní, Martin často posílá jen zpívané demo bez textu, no a já mu podle zpěvu rozuměl... Martin: Life to prolonge! Dave: Jo, to bylo ono! Life to prolonge! Trochu mě to zarazilo, ale řekl jsem si: OK, myslím že slovo "prolonge" ještě snad nikdo nikdy v písni nepoužil, to bude pěkně cool! #POZNÁMKA: Před časem Martin prozradil, že z nahrávání Memento Mori jim zbyly čtyři nahrané a dosud nevydané skladby, které mají schované v "takovém docela maličkém trezůrku". Měly by se objevit později - a Life 2.0 je zřejmě jedna z nich. A teď si představ Dave, jak to zpíváš na koncertě, dáš mikrofon do publika, a všichni zpívají : Life to prolonge! Dave: To se může lehce stát! Minulou noc jsem na koncertě v Madison Square Garden po Everything Counts zakřičel "Let's go Knicks!" (Daveův oblíbený basketbalový tým, který tam hraje zápasy)", a ono to zaznělo trochu jako "Lets go dicks!" (pojďme čuráci!) (záchvat smíchu). Pánové, po tolika letech v hudebním byznysu už budete asi dostatečně kvalifikovaní na to, abyste posoudili, kam se to vyvíjí v dnešních dnech. Jak si myslíte že na tom hudba aktuálně je? Dave: My jsme vyrůstali v době desek, singlů "pětačtyřicítek". Chodili jsme si je prohlížet do prodejny, koukali na obaly a říkali si : tohle vypadá divně, tohle zajímavě... Já a Martin stále kupujeme desky. Vedle toho samozřejmě i posloucháme hudbu přes digitální aplikace. Samozřejmě něco už je nenávratně ztracené. Ta speciálnost alba, to jak se hudba dnes poslouchá... Pamatuju jak jsem jednou byl u kamaráda, jmenoval se Phil Gary, a já se poflakoval u nich v domě, a objevil jsem double vinyl - živák Davida Bowieho ve Philadelphii. Otevřel jsem ho a objevil papíry s texty písní. Když odešel na toaletu, normálně jsem je sbalil a šoupnul do bundy! Tehdy jsem prostě ukradl všechno co nebylo přibité. Šel jsem s domů, a říkal si "tak a teď mám ty texty jen pro sebe!". Po týdnu jsem Phila potkal, a on mi povídá: "Já vím že jsi mi ukradl ty texty." Samozřejmě jsem to popřel! Jak se rozhodujete kdo bude zpívat jakou píseň? Dave: Obvykle je to jasné. Máme různé barvy hlasů, různý styl zpěvu. Třeba u Soul With Me bylo jasné, že Martin se na to hodí mnohem víc než já. Kdysi jsem chtěl zpívat skoro všechno, ale na některé písně můj hlas prostě nebyl dost dobrý, a Martin vždy pár songů zazpívá... Martin: Dneska to znamená, že máš chvíli na koncertě pauzu. Dave: Jo, a taky si při tom dám pauzu - jsou to dvě hodiny a já potřebuju tak 10 minut, abych se nadýchal trochu kyslíku. Jasně, pro nás pány po padesátce už není sranda dělat všechny tyhle věci co děláš... Dave: Jo, je to tak hloupý! Prostě si musím dát přestávku. Ale náplň těch 10 minut přestávky se asi dnes podstatně liší od těch 10 minut, co jsi měl před 30-40 lety? Změnila se backstage? Dave: To se změnilo totálně! Už nehledám něco, co by do toho všeho dalo trochu šťávy. Ale hraní v Madison Square Garden jste si museli užít? Dave: To si užíváme pokaždé! Je to takový newyorský chrám. Měli jsme to štěstí, že jsme tu už vystupovali mnohokrát. Teď to bylo speciální, protože nám předskakovala moje dcera Stella s kapelou Dead Language. Její hudba je absolutně mimo hitparády, ale skvělá. Mimochodem, to je skvělý název pro kapelu! Dave: Jo, je to ještě víc cool než my! Měl bych otázku : už vás někdy oslovili, nebo přemýšleli jste někdy o tom, že byste udělali od základu nějaké nové písně do muzikálu na Broadwayi ? Martin: Jo, jednou nás někdo oslovil s tímhle nápadem. Ukazoval nám i scénář. Ale bylo to všechno o bandě závislých na heroinu! (smích) No, takže jsme to zdvořile odmítli. -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)

     7 června 2023

    Zpět na hlavní stránku

    

SLEDUJTE NÁS:

                   


    

Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu

Ghost :

7. června 2023, 13:34

Tak tohle bylo opravdu výživný hlavně ten konnec! :D :D

Frank S. :

7. června 2023, 14:35

Tak to vypadá že Gahan se chodí do zákulisí nadýchat kyslíku, podobně jako to mají Mick Jagger nebo Lars Ulrich z Metalliky. To už asi fakt vypadá na poslední tour.

Ota :

9. června 2023, 18:57

Hlavní message je, že máme další 4 songy před námi a máme se (kromě koncertů) na co těšit.