V dubnu 1970 se uskutečnila druhá nejznámější mise měsíčního programu NASA, kterou sama agentura označuje za „úspěšné selhání“. Svou slávu si vydobyla navzdory tomu, že nesplnila cíl své mise – místo toho, aby na Měsíci přistála, jej pouze obletěla.

Let Apolla 13 s posádkou sestávající z velitele Jima Lovella a pilotů Johna Swigerta a Freda Haise proběhl 11. dubna 1970 prvních 55 hodin, 54 minut a 53 sekund hladce.

Následně ale došlo k explozi jedné z kyslíkových nádrží servisního modulu, která byla předtím nedopatřením poškozena při údržbě a testování. Velitelský modul Oddysey se stal neobyvatelným a rychle mu docházela energie.

Tříčlenná posádka se musela natěsnat do lunárního modulu Aquarius, který použila coby záchranný člun. Ten byl navržen k tomu, aby hostil dva muže během jejich pobytu na Měsíci po dobu dvou dnů.

Nyní se stal azylem pro celou tříčlennou posádku na jejich 4 dny dlouhé cestě domů.

Mráz a žízeň

Aby měl Aquarius dost tekutin k chlazení nyní už přetíženého hardwaru, pitný režim astronautů musel být omezen na nutné minimum, stejně jako všechny zbytné systémy.

Na elektrické instalaci, stěnách i přístrojových deskách kondenzovala voda, teplota v kabině klesla k 4 oC a nebezpečně se zvyšovala hladina vydechovaného oxidu uhličitého.

Pomocí plastových pytlíků, lepící pásky, kartonu, ponožky a instrukcí inženýrů z řídícího střediska v Houstonu byli nakonec muži na palubě schopni improvizovaně vzduch vyčistit.

Protože Aquarius neměl a nepotřeboval tepelný štít, pro přistání se posádka přesunula zpátky do modulu Odyssey, aby přežila vstup do atmosféry.

Když 17. dubna 1970 záchranná posádka otevírala poklop modulu na hladině Tichého oceánu, vyvalil se na ní závan mrazivého vzduchu. Všichni tři muži byli ale naživu.

Znovu a lépe

Čtyři dny plné improvizace a neotřelých postupů toho zúčastněné naučily možná více, než kdyby mise postupovala podle plánu. Došlo k využití simulátorů v řídícím středisku, které pomohli astronautům přežít opětovný vstup do zemské atmosféry.

Po misi prošel změnou designu servisní a velitelský modul.

K dvěma kyslíkovým nádržím se přidala třetí a elektrické vedení mezi nimi byla upraveno tak, aby selhání jedné nádrže nepoškodilo ostatní, jak se tomu stalo u Apolla 13. Odstranily se také všechny větráky a termostaty z nádrží, elektrická instalace byla izolována oxidem hořečnatým a opláštěna nerezovou ocelí, do lunárního modulu přibyla záložní baterie a do velitelského nádrže na vodu.

První pozměněný servisní modul s náhradní baterií letěl do vesmíru v únoru 1971 jako součást mise Apollo 14. Bez problémů pak přistál v okolí měsíčního kráteru Fra Mauro, kam měla původně dosednout posádka Apolla 13.