Koncert Brno Contemporary Orchestra jako chat s umělou inteligencí

Další z řady koncertů Brno Contemporary Orchestra byl zaměřen na aktuální téma rozlišování „fake“ (záměrného falsa) od pouhého „konfirmačního zkreslení“. Koncert se odehrál ve vybavené poslechové učebně Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Už se ani nemluví o „pravdě“, jak se jí zabývá například Friedrich Nietzsche v jeho slavné úvaze O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Nietzsche člověku přiznává těžko vysvětlitelný „pud k pravdě“, ale ve skutečnosti snadno tíhneme z pohodlnosti a ze strachu ke kolektivním (sebe)utvrzujícím zkreslením, která jsou vydávána za „pravdu“ nebo přímo ke lžím.

Volba skladeb koncertu souvisí s užitím technologií, které tuto situaci živí různým způsobem, i když nikdy nezapomínejme, že jen posilují, co je v nás. To dobré i škodlivé. Doba pokročila. Právě falza jsou dnes i pomocí umělé inteligence (AI) vytvářena důvěryhodněji, než autentické výpovědi a vztah k pravdivosti se zdá být společensky oslaben a problematizován.

První skladba Johna Cage ze série Imaginary Landscape No. 1 (Imaginární krajina č. 1) vznikla na jaře 1939 pro dva manipulované gramofony, činel a klavír. Provedl ji John a Xenia Cage, Doris Dennison a Margaret Jansen v rozhlasové stanici Cornish College of the Arts v Seattlu 24. března 1939.

Je zřejmě první (dochovanou) skladbou s live užitím kombinace sinusových tónů s nástroji, které disponují alikvotně bohatým spektrem zvuků (velký činel a klavír). Posluchač si to může dobře ověřit na vizualizované nahrávce na YouTube, která zviditelňuje čtyři typy struktur – držený sinusový tón, jeho glissanda a punkty, grafické objekty drnkání strun v klavíru a plné spektrum zvuku vzniklé přejetím basových strun klavíru, a především zvuku úderů na velký činel. Tvarujícím prvkem je opakující se motiv, který se na konci v nedořečených repeticích “zadrhává”, čímž Cage po Brechtovském způsobu odhaluje umělost a nedokonalost celého experimentu, nebo snad „zakopávání“ na přechodu z krajiny přirozené do krajiny odlišné. Cage se ke konceptu vyjádřil: “Není to fyzická krajina. Je to název vyhrazený pro nové technologie. Krajina budoucnosti. Je to, jako byste použili technologii, abyste se dostali ze země a prošli jako Alenka skrz zrcadlo.”

Živé provedení bylo ve své době skutečně náročné, protože místo jednoduchého vytváření sinusových tónů a glissand otáčením potenciometru na generátoru zvuků nebo softwarově v počítači museli tehdy dva „operátoři“ ovládat gramofony s nahraným zvukem v reálném čase, přičemž rytmizace byla tím neobtížnějším zásahem. Dnes je to snazší. Provedení Brno Contemporary Orchstra bylo zcela srovnatelné s existujícími záznamy. V tomto případě lze hodnotit jedině pochopení záznamu a jeho smyslu. Výraz se neliší.

Druhou skladbou byla Archeologia del telefono pro třináct nástrojů z roku 2005 italského autora Salvatora Sciarrina (1947). Hudební metafora roztříštěné komunikace, v níž jsme zároveň vždy dostupní i izolovaní, je podle autora také obrazem našich módních posedlostí a domněnek, že máme personalizovaný přístup nebo vlastní „zvonění“. Autor píše: „Často si představuji, jak tyto přístroje budou, smutné a triumfující, ležet v muzejních vitrínách.“ Stalo se, už leží. Od roku 2005, kdy byl na trh uveden jeden z prvních dotekových smartphonů Nokia 7710 (typický melodický motiv se ozve v náznaku v závěru skladby v klavíru), jsou už první modely dávno překonané. Nicméně, metafora útržkovitého hraní, náznaků různých emotivních nebo lehce strukturovaných úryvků, v nichž se ukazuje i charakter specifických možností nástrojů (klouzavé vzdechy smyčců, štěbetání a brebentění klarinetu, cvrlikání flétny, bizarní zvuky trubky s dusítkem a horny apod.), zůstává živá. Provedení BCO bylo zdařilé a vtipné. Jako by nástroje dostali do ruky nějací šikovní lidé, kteří nevědí, jak se na ně u nás v Evropě obvykle hraje, a objevují jejich možnosti. Dechy byly rozestavěny po obou stranách publika. Přesná a koordinačně nutná gesta dirigenta v tomto kontextu vypadala také humorně. Je zde snad také nějaký „dirigent“, který to naše tlachání a exhibování bez odezvy z pozadí řídí a rytmizuje?

Další dvě skladby relativizují pohodlnou černobílou interpretaci socialistické minulosti a jejich uměleckých protagonistů. První z nich odkazuje na Milana Adamčiaka (1946–2017), druhým autorem je Václav Dobiáš (1909–1978). Milan Adamčiak nastoupil v roce 1972 do Slovenské akademie věd, kde působil dvacet let, tj. byl nutně v komunistické straně. Když vyšel ze školy, nastoupil tvrdý rok normalizace. Pokud chtěl pracovat v oboru, musel se rozhodnout. Nicméně, věnoval se modernímu experimentálnímu umění, grafickým partiturám, performancím, filozofickým úvahám. S Peterem Machajdíkem a Michalem Murinem založil po roce 1989 avantgardní víceoborový projekt Transmusic comp., který se prezentoval po Evropě. Poslední koncert v Praze se konal ve Veletržním paláci v roce 2016.

Mladší kolega Marek Piaček (snad i symbolicky narozený právě v roce 1972) vytvořil skladbu, která využívá úryvků ze skutečných Adamčiakových dopisů. Stařecky roztřesená verze quasi Adamčiakova hlasu pronáší jakási moudra, vytržená záměrně z kontextu. Vše podbarvuje hudební soubor dlouhými pomalými zvuky. Často je mezi úryvky opakovaně zdůrazňována identita „váženého soudruha doktora Milana Adamčiaka“ s opakováním oslovení či signatury autora (poněkud parodováno autorem, nevíme, zda „váženým“, nicméně rovněž ozdobeným tituly doc. Art.D). Ony úryvky myšlenek Adamčiaka jsou i mimo kontext (aspoň pro mne) docela zajímavé. Parafrázuji, protože vycházím jen z jednoho poslechu (v češtině): “Nevědomost k nevědomosti nám zamezuje poznání… subjekt a objekt jsou jen aproximativním popisem procesu myšlení… jen neobyčejná mysl dovede analyzovat obyčejné věci… o hodně víc o tobě zjistím, když budeme hodinu improvizovat, než když budeme hodiny mluvit… modernismus vyústil do depresionismu a postmodernismus je reakcí…“

Je útržkovitost projevu a quasi hlas Adamčiaka natolik zkreslením, abychom si z toho něco nevzali? Je to již mrtvolné, nebo živé? Narušuje takový průzor černobílou interpretací umělců jako byl Adamčiak nebo u nás například Václav Kučera, který také v normalizaci převzal funkci předsedy Svazu?

Dalším socialistickým a prominentním skladatelem, jehož stanovisko k politice bylo formováno velmi složitou historickou dobou, byl Václav Dobiáš. Ve 20.–30. letech patřil k avantgardě, která byla tehdy převážně levicová. Byl studentem Aloise Háby. Nejtemnějším politickým stínem je jeho funkcionářské období 1948–1949. Nicméně na druhou stranu byl i ceněným pedagogem, podporoval například i založení zvukového studia na HAMU.

BCO uvedl zajímavou kombinaci krátkého němého filmu They Červenkové z roku 1919 z Národního filmového archivu Byl první máj s jeho Říkadly pro nonet z roku 1938. Nevím, kdo si všiml, že je lze spasovat dohromady, ale fungovalo to docela dobře a vtipně. Zápletka filmu je jednoduchá: na začátku figuruje citace Hálka a Máchy. Mladý muž (Svatopluk Innemann) čeká v parku na lavičce na svou dívku (Levitská – uvedeno v titulku bez jména) a zdá se mu, že je svedena s podporou matky (Ludmila Innemannová) starším bohatým mužem (Josef Šváb–Malostranský). Ve snu se rozhodne spáchat sebevraždu skokem do řeky (pateticky z nevelké výšky). Probudí se, zjistí, že je to sen. Chudá dívka přibíhá a končí spolu v rozkvetlém keři, kolem kterého skáčou kupidové s věnečky na hlavách. Šťastný konec, máj je lásky časem (vzpomněla jsem si na to, jak rozdílný je aktuální text Gabriely Osvaldové v písničce Láska je láska pro Lucii Bílou). Předpokládám, že nejobtížnější část výkonu souboru cca desetiminutového kusu v obsazení nonetu dechů a smyčců spočíval především v dobrém načasování při sledování projekce, podobně jako dříve při živém doprovodu němých filmů. Záchytnými body byly textové úryvky uvádějícími do charakteru scének.

Poslední performance byla inspirována kusem amerického autora Alvina Luciera (1931–2021) Music for Solo Performer z roku 1965. Připomeňme, že tvorbu Alvina Luciera u nás uvedl především Petr Kotík. Autor se v Music for Solo Performer inspiroval tím, co se dnes nazývá feedback, tj. záznamem charakteru mozkových vln pro vlastní kontrolu aktivity mozku, zejména pro nácvik setrvání v alfa vlnách, o nichž se věří, že napomáhají regeneraci a jsou dveřmi do meditace a intuice.

Dramaturg koncertů BCO Viktor Pantůček modifikoval svoji variantu v kombinaci s chatováním s OpenAI. Vystoupení zahájil komunikací s AI dotazem, jak zaujmout publikum. Dostalo se mu kompilační chytré odpovědi v několika bodech. Viktor Pantůček zareagoval, že „o tom bude přemýšlet.“ Nasadil si čepici se senzory, abychom, podobně jako v kuse od Luciera, mohli převodem do zvuku a amplifikací slyšet, „jak“ nemyslí nebo přemýšlí. Pokud se jedná o skutečný záznam, jevil se diferencovanější, než je tomu například v nahrávce dostupné na YouTube v provedení Steffi Weismann v roce 2009 v Berlíně na festivalu Sololala. Nejprve byl relativně klidný, dokonce s pauzami, poté se modifikoval a dramatizoval. V závěru, kdy nabyl na gradaci, se do kody začaly otevírat žaluzie. To pobavilo publikum. Třešničkou byla reakce na Pantůčkův dotaz umělé inteligenci, jestli se to publiku líbilo.

Za sérii tematických koncertů, či spíše performancí tandemu Pantůček – Šnajdr je potřeba poděkovat. Kombinují filozofickou reflexi různých společenských a filozofických témat s humorem. V tomto jsou u nás, a zřejmě nejen u nás, solitérem. Pavel Šnajdr se svým souborem, který pracuje za velmi skromných podmínek, projevuje neobyčejnou uměleckou pohotovost a flexibilitu.

Můžeme se těšit na závěrečný koncert sezóny 18. června 2023. Budu v Brně hledat Kamennou kolonii a okolí. První hodinová část projektu se skladbou Michala Nejtka The Stone Colony (2023) se totiž bude konat „Roztroušeně po Kamence“.

Brno Contemporary Orchestra: Fake a konfirmační zkreslení
29. května 2023, 19:30 hodin
Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Program
John Cage – Imaginary Landscape No. 1 (1939)
Salvatore Sciarrino – Archeologie del telefono pro třináct nástrojů (2005)
Marek Piaček – Z korešpondencie (Z mojho života (2013)
Václav Dobiáš – Říkadla pro nonet (1938)/Thea Červenková – Byl první máj (1919)
Alvin Lucier – Music for Solo Performer (1965) – verze pro BCO a N21 – 2023)

Účinkující
Brno Contemporary Orchestra
Pavel Šnajdr – dirigent