Píchačky nahoře na Stráních

„Prý ji zabil ten…takovej ten tlustej.“ Pronesl Milan novinku dne.

„Ten tmavovlasej s culíkem?“

„Ne, ten ne, toho jsem potkal včera v jídelně. Podle mě ten plešatej, takovej pořízek s pupkem, jednou byl s náma v hospodě.“

„Myslíš, jak jsme byli v Loučný, ten minulej pátek?“

„Ne ne, tenkrát v těch Koutech, tak dva měsíce zpátky.“

„Asi vim. Jak mu říkali Pepan Poděs, ne?“

Během hovoru se převlékli do montérek a těžkých pracáků a všichni čtyři zaklapli železné skříňky téměř naráz, jako jeden muž. Cvak, cvak, cvak, cvak. Chvíli se prali s visacími zámky a než vyšli ze šatny, ještě jednou si zkontrolovali, jestli mají opravdu všechno, co dnes budou potřebovat.

„A jak že to udělal?“

„Prý ji přejel bagrem.“

„To se musel zbláznit. Proč by to někdo dělal?“

„To nikdo neví.“

„Třeba to neudělal schválně.“

„A proč by se tak pak vyptávali esenbáci? Navíc ho zabásli, prej je normálně ve vězení.“

„Já slyšel, že spolu něco měli…“

„Vždyť tu byla pár dní, nastoupila tak před měsícem, na osobní.“

„Možná se znali z dřívějška.“

„To se ukáže.“

Rozvážným krokem minuli rostoucí násyp spodní nádrže a vydali se ke frontě u schodů.

„Hele, nebyly tu píchačky?“

„Jo, ještě minulý týden byly tady na tom sloupku.“

„Píchačky prý přehodili nahoru.“ Ozvalo se ze schodiště.

„Nahoru?“

„Až nad schody.“

„Co je to za nápad?“

„Prý s tím přišla nějaká nová z osobního. Že prý to zvedá produktivitu práce.“

„Mně to zvedá mandle.“

„A to počkej, až si dole něco zapomeneš.“

„Jako Pepan Poděs minulej tejden. Vylez nahoru a zjistil, že mu mistr přeparkoval bagr dolů. Ten šílel.“

Milan si ještě protáhl nohy a pořádně se nadechl. A pak začal, jako před každou šichtou, počítat schody, aby mu výstup utíkal rychleji.

„Jeden, dva, tři….“

K horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, kterou tu s chlapi již dva roky budovali, mu jich tak zbývalo ještě dva tisíce tři sta devadesát sedm.