V Turnově v Českém ráji našlo své kreativní zázemí studio LLEV, za kterým stojí manželé Eva a Marcel Mochalovi. Pomyslnou linkou, která se vine napříč počiny umělecko-designérského dua, je neustálá honba za inovacemi v oblasti materiálů. V průběhu let tak navrhli například pracovní koutek Sileencio s příměsí mechu nebo interiérové doplňky z odpadního papíru. Před pár lety se do jejich hledáčku dostalo podhoubí neboli mycelium. A zkoumáním toho, jaké má tento materiál vlastnosti, se dostali k vývoji něčeho hodně neobvyklého. Z mycelia totiž začali vyrábět formy, ze kterých nyní ve sklárně Lasvit foukají jedinečnou kolekci skla.

S Evou a Marcelem Mochalovými se setkáváme v jejich turnovském studiu, kde se kromě vystavených produktů a uměleckých kousků, které během let vytvořili, nachází také prostor pro experimentování s podhoubím. Na velkém stole tak leží několik forem, stolek, pytel se speciální směsí a jiné artefakty, které s jejich nejnovějším projektem souvisí.

„Vždy jsme rádi experimentovali s jinými materiály, a tak jsme se dostali i k houbám. Vlastně to začalo tak, že před příchodem pandemie jsme se setkali s Marcelovou sestřenicí Bárou na chalupě v jižních Čechách, která je velkou milovnicí hub. Žije v Americe, specializuje se na fotografování hub a v tomto roce bude vydávat knihu. Takže vždycky, když přijede do Česka, trávíme hodiny v lese,“ začíná vyprávět Eva.

Právě sestřenice ze zámoří Barbora Batoková tak Evu a Marcela seznámila se světem mycelia. Zmínila se jim o americké firmě Ecovative, díky které už některé společnosti začaly myceliem nahrazovat například polystyren v obalovém a transportním designu. Designéři tak hned začali přemýšlet nad tím, jak by se dal materiál využít i jinak.

„Dostali jsme se na stránky holandské firmy Growbio, která má licenci na to, že může materiál od americké společnosti Ecovative produkovat pro Evropu. Domů jsme si tak objednali pytel jejich směsi s myceliem, který po třech měsících pěkně prorostl a pak začalo období experimentů,“ říká Eva. V pytli se nacházela směs se zemědělským odpadem a okem neviditelným myceliem, které začne ve vhodných podmínkách dřevo „pojídat“ a postupně tak roste.

Výsledky prvních pokusů s podhoubím představilo studio LLEV na pražském Designbloku v roce 2020. Pomocí modelů, které si vytiskli na 3D tiskárně, vytvořili malé stolky, svícny a misky. A ukázalo že, že rozhodně nejsou jediní, které potenciál mycelia zaujal. U jejich stánku se totiž scházeli nadšení návštěvníci nejen z řad laické veřejnosti, ale i studenti a profesoři z různých oborů, mimo jiné i z ČVUT.

„Ti nám říkali, že jsou rádi, že konečně vidí nějaké využití mycelia v praxi, protože studenti o něm píší, mají ho v rešerších, ale nikdo ho zatím nezkoušel vypěstovat. Před třemi lety byla celá tato oblast hodně v plenkách. A my přišli na to, že výsledný produkt je vážně potřeba vypěstovat – nedá se ani říct, že by mycelium vyrostlo zespodu nahoru, spíš tím tvarem postupně prorůstá, a tím mycelium působí jako přírodní lepidlo,“ přibližuje Marcel.

Fouknout do mycelia

Eva a Marcel začali řešit, jak celý proces zefektivnit, bylo tak jasné, že nemohou věčně objednávat myceliovou směs z Holandska. Nakonec se i díky článkům, které o projektu vyšly po Designbloku, spojili s brněnskou firmou Mykilio. Ta pro ně začala vyrábět vlastní mix dřevěných pilin s podhoubím, jelikož piliny se ukázaly být pevnější a odolnější. Aby z ní mohli cokoliv „vypěstovat“, stačí přidat mouku, případně vodu pro urychlení procesu růstu, k tomu teplota více než 20 stupňů a především sterilní prostředí, aby se k hodování nepřidaly jiné nežádoucí organismy, jako jsou plísně nebo bakterie.

„Houby nás fascinují, ale nejsme mykologové, takže jsme přesně hledali někoho, jako jsou kluci z Mykilia. Během druhé vlny pandemie covidu nám posílali vzorky směsí a my testovali, jak reagují a co se s nimi dá dělat. A celou dobu jsme přemýšleli nad tím, jak to posunout dál. V zahraničí jsme totiž viděli, že se z mycelia vyrábějí izolační desky nebo cihly, jelikož má materiál dobré tepelné i akustické vlastnosti a vysoký stupeň nehořlavosti,“ doplňuje Eva.

Jelikož má Marcel Mochal vystudovaný Ateliér skla na UMPRUM a v současnosti také vede ateliér Sklo na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, přirozeně cesta studia LLEV vedla právě tímto směrem. V testovacích podmínkách vytvořili kreativní designéři první sklářskou formu z pokrokového materiálu. Na huti do ní skláři zkusili fouknout a voilà – fungovalo to. Výsledkem byla sklenička s krásným organickým reliéfem. První kolekci „houbového“ skla studio LLEV prezentovalo na dalším ročníku Designbloku v roce 2021, a to ve světové premiéře.

A pak už to šlo ráz na ráz. Skla si všiml Maxim Velčovský, současný kreativní ředitel ve společnosti Lasvit. Zaujalo ho natolik, že se sklárna rozhodla se studiem LLEV začít spolupracovat. Šikovní kreativci pak společně vytvořili dvě kolekce skla: Symbioosa a Symboll. V prvním případě jde o lampy se skleněným stínidlem, které je vyfouknuté do formy z mycelia, ve druhém o kolekci sklenic, vázy a svícnu, která vzniká stejnou technikou. A pokud je průzkum trhu manželů Mochalových neomylný, dosud tento způsob výroby skleněných objektů nikdo nezkoušel.

„Celou dobu jsme mysleli na to, že při výrobě sklářských forem ze dřeva vzniká hodně odpadu. Dělají se z bukového dřeva, takže je nutné pokácet 200 let starý buk, z něhož se vysoustruží forma a ta vydrží při rotační výrobě tak na 80 a více kusů skla, při foukání napevno však jen 10 kusů. My můžeme piliny vzít a přidat je k myceliu, zároveň nemusíme kácet strom, abychom formu vyrobili. A jedna forma pak poslouží při foukání napevno průměrně na výrobu 15 kusů,“ dodává Marcel.

Zbytečná honba za dokonalostí

Jen pro vysvětlení: foukání napevno znamená, že sklář s píšťalou během foukání skla neotáčí, jako to dělá při foukání s rotací píšťaly. Sklenice nebo jakýkoliv jiný výsledný objekt tudíž kopíruje povrch formy. Každá sklenice z řady Symboll při troše fantazie připomíná půdní strukturu prorostlou podhoubím. Její povrch je příjemný na omak, manželé Mochalovi navíc zdůrazňují, že jeho kresba také maskuje případné vady, které může sklo mít, jako jsou třeba bublinky.

Ty jsou totiž při ruční výrobě úplně běžné, jenže lidé jsou zvyklí na to, že se jim dostávají naprosto perfektní produkty bez špetky nedokonalosti. Kvůli tomu spousta skleněných výrobků končí jako odpad, sotva projedou chladicí pecí a projdou kontrolou kvality. A i když se z něj dá následně ještě vyrobit roztavením nová skleněná směs, je to škoda. Veškerá lidská práce a energie, stejně tak jako energie pro náročnou výrobu skla, totiž přichází vniveč.

„V dnešní době je normální honba za dokonalostí, protože lidé jsou zvyklí, že mají neustále k dispozici bezchybné produkty. Když se jim trochu poškrábe telefon, koupí si nový. Průmysl tak neustále chrlí hromady věcí. A spousta odpadu vzniká jen kvůli tomu, že se vyhazují produkty, které mají i drobné chyby. Takže tohle je cesta, jak vady maskovat nebo jak z nich dokonce udělat přednost. Učíme lidi to, že bubliny ve skle jsou známkou jeho ruční výroby a že se dají přirovnat k sukům ve dřevě,“ vysvětluje Marcel.

Produkty, které vznikly ze spolupráce studia LLEV a Lasvitu byly k vidění i na letošním ročníku milánského Design Weeku, kde návštěvníky zaujaly jednak na výstavě českého sklářského řemesla Made by Fire, jednak na veletrhu svítidel Euroluce v rámci Salone del Mobile ve stánku Lasvitu. Studio LLEV ale neusíná na vavřínech a manželé už zkoumají, jaké další materiály by ve své designérské praxi mohli obdobně inovativním způsobem využít.

„Zajímají nás kořeny materiálu, se kterým pracujeme dlouhodobě, což je právě sklo. Vzniká ze základních surovin, jako je písek či popel. Právě ty nás začaly zajímat a dostali jsme se přes ně k odpadu v kamenné výrobě. Při řezání kamene totiž vzniká ohromné množství specifického jemného kalu. Teď tedy hledáme cesty, jak využít právě ten. A je to stejné dobrodružství jako s myceliem,“ uzavírá Marcel.