Minulý týden se na půdě Evropského parlamentu odehrála konference Beyond Growth, kterou iniciovalo 20 europoslanců a europoslankyň z šesti různých evropských politických frakcí. Více než 2 000 lidí během tří dnů diskutovalo o přechodu na post-růstový ekonomický model. Bude tato konference začátkem paradigmatické změny evropské hospodářské politiky?
Autorem komentáře je Tadeáš Žďárský, expert na post-růstovou ekonomiku, který působí v nevládní organizaci NaZemi.
Třídenní konference Beyond Growth obsahovala 27 panelových diskuzí, které byly obsazeny nejrůznějšími částmi společnosti. Účastnili se jich nejen europoslanci a europoslankyně, ale také vědci a výzkumnice, zástupci a zástupkyně odborů či občanského sektoru, byznysu nebo také aktivisti a aktivistky ze zemí globálního Jihu i Evropy.
Na konferenci vystoupilo mnoho předních klimatických vědců a vědkyň, kteří pracovali na tvorbě posledních reportů Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu, jako například Johan Rockstrom, Julia Steinberger nebo Yamina Saheb. Ti s pomocí empirických dat vysvětlovali, že ekonomický růst je neoddělitelný od jeho destruktivních environmentálních a sociálních důsledků, a také že evropské klimatické cíle jsou neslučitelné s dalším ekonomickým růstem. Doplnili je post-růstoví odborníci a odbornice, jako Jason Hickel, Kate Raworth nebo Timothee Parrique, kteří představili vizi post-růstu a konkrétní politická opatření, která by nás k této vizi přiblížila.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsola či evropský komisař pro obchod Valdis Dombrovskis a další důležité postavy evropské politiky však navzdory zmiňovaným empirickým závěrům ve svých proslovech obhajovali další růst a technologické inovace jako primární strategii řešení současných krizí, za což obdrželi negativní ohlasy z publika.
„Pokud nás má zachránit nějaká technologie, měl by to být stroj času, který nás vezme 50 let do minulosti, abychom si mohli vybrat jinou trajektorii vývoje,“ řekla Sanrine Dixson-Decléve, ředitelka Římského klubu.
Právě Římský klub už před více než 50 lety upozorňoval na negativní důsledky závislosti na nekonečném ekonomickém růstu. Rozpor mezi vědeckými poznatky a politickou rétorikou evropských funkcionářů zvýraznil propast mezi politickou realitou a kýženými řešeními současných socio-environmetálních krizí.
Co by pro Evropu znamenala post-růstová budoucnost?
Evropská unie doposud na výzvu klimatické krize reaguje Zelenou dohodou, která byla během konference několikrát kritizována. Dohoda sice usiluje o rychlou dekarbonizaci, nicméně je rámovaná jako další strategie zeleného růstu, a navíc jí chybí silný sociální pilíř. Hrozí tak, že prohloubí nerovnosti jak na evropské, tak na globální úrovni.
Samotná pravidla evropské hospodářské politiky se řídí tzv. Paktem stability a růstu, ve kterém růst zůstává závazným cílem evropské politiky a také omezuje fiskální prostor pro veřejné investice, které jsou pro rychlou socio-ekologickou transformaci klíčové. Mnozí ekonomové jako nobelista Joseph Stiglitz či autorka Ekonomie koblihy Kate Raworth volali po proměně tohoto paktu na Pakt udržitelnosti a wellbeingu (blahobytu), který by své hospodářské cíle nadále nevztahoval k růstu, ale ke kvalitě života svých obyvatel a udržitelnosti.
Post-růstová ekonomika představuje vizi ekonomického systému, který by umožnil všem lidem naplnit svoje základní potřeby bez toho, aby překračoval planetární meze, jako je klimatická změna, úbytek biodiverzity a další. Organizačním principem post-růstové společnosti by nebyl nadále zisk či růst, ale naplnění potřeb lidí i přírody, péče a dostatek.
Ekologické problémy jsou úzce provázané s otázkami společenských nerovností, o kterých se během konference často diskutovalo. Právě růst se historicky prezentoval jako řešení nerovností, avšak data z posledních dekád jasně ukazují, že z růstu těžily nejbohatší části společnosti, zatímco nejchudší snáší jeho negativní důsledky v podobě komodifikovaného bydlení, drahých energií nebo důsledků klimatické krize. Snížení těchto nerovností je jedním z klíčových cílů i předpokladů pro post-růstovou transformaci. Nejčastěji se tak diskutovala opatření jako maximální příjem, majetkové daně nebo zdanění finančních transakcí, ale také podpora odborové organizovanosti, která by zabezpečila vyšší příjem pracujícím a větší demokratizaci pracovišť.
Závislost na růstu vyžaduje neustále rostoucí energetickou a materiálovou spotřebu, a technologické inovace na její snížení nestačí. Post-růstová řešení tak zahrnují zmenšování konkrétních sektorů ekonomiky, které mají velkou spotřebu, a zároveň nejsou klíčové pro kvalitu života. Příkladem může být automobilový či masný průmysl, soukromá letadla a jachty, nebo fast fashion.
V růstové ekonomice by selektivní zmenšování ekonomiky mělo negativní sociální důsledky, což je výzva, kterou se post-růstové politiky snaží překonat. Vize post-růstové transformace má silný sociální pilíř, který má všem lidem zajistit, že jejich potřeby budou naplněné, a to i během takto velké a rychlé společenské transformace.
Mezi nejdiskutovanější politické návrhy konference patřily nepodmíněné základní služby či garantovaná zelená pracovní místa. Ta by měla zajistit, aby každý obyvatel naplnil svoje základní materiální potřeby a měl práci v sektorech ekonomiky, které v rámci socio-ekologické transformace potřebujeme rozšiřovat. Příkladem je rozšiřování obnovitelných zdrojů energie, zateplování budov, ekologické zemědělství, obnova ekosystémů či sektor péče, který dnešní růstový ekonomický model podhodnocuje.
Vize a politické návrhy post-růstu se i díky Beyond Growth konferenci dostávají do centra politických diskuzí a politizují debaty o dalším směřování Evropské unie. Vzhledem k tomu, že konference neměla závazný charakter, zůstává otázkou, jestli post-růstové perspektivy zůstanou jen součástí marginálních diskuzí, nebo skutečně vyústí do změny v prioritách nejen Evropské unie, ale také jejích členských států.