Vzhůru nohama i za zrcadlem – Cirkus Base v Praze
Osahávání nového místa je vždycky plné napětí, bez ohledu na to, jak zkušený tým za projektem stojí. Cirqueon vymyslel ambiciózní program, který zatím zdá se vychází. Minimálně se tu pod širým nebem mohou sejít ti, kteří se už nemohou dočkat srpnové Letné, i když tady panuje spíš atmosféra Rozmarného léta než velkého festivalu. Vesnička je tichá a také brzy usíná. Divákům představila několik stálic, o které se postarali třeba Bratři v tricku nebo Holektiv, i projektů, které tu mají svou pražskou nebo site specific premiéru.
K novinkám patří projekt akrobata Michala Mudráka, který už v Chomutově rozbil svůj vysněný stan pro one man show. Svou práci sólově vystupujícího stojkaře během posledního roku houževnatě přeměnil ve značku a vlastní šapitó, které ji hrdě nese – Cirko Hopley. První divadelní projekt pro celou rodinu, který v něm uvádí, je cirkusově kulinářská show Teacrobat, artistický žánrový obrázek, který zaujme mnoho smyslů a navodí útulnou atmosféru domácí kavárny. Projekt režíroval zkušený divadelník Vojta Švejda, dominantní je však jistě přirozenost a bezprostřednost samotného artisty. Publikum je z větší části dětské, představuje tak v malém prostoru stanu i určitý neřízený prvek napětí. Nejen s ohledem na reakce, které samozřejmě určují průběh i atmosféru představení, ale je potřeba počítat i s jeho živelností. Jsou to všechno proměnné, které je potřeba brát v potaz. Naštěstí většina i těch nejmenších diváků cítí napětí okamžiku a ví, kde jsou jejich hranice.
Jde totiž o reálně poctivé akrobatické představení, které využívá rekvizity z běžného života, jen v jiných souvislostech. Michal ve stanu vytvořil miniaturní starosvětskou kavárnu, v níž nechybí funkční trouba a zásobník horké vody na čaj, neboť kulinářské výstupy jsou zcela reálné. Dramaturgicky postupuje od jednodušších akcí s nábytkem a balančních triků s nádobím, které má správnou patinu zašlých časů, stejně jako oprýskaný stůl a další náčiní. Povykující děti nadšeně přihlížejí tomu, jak akrobat připravuje v závěsu hlavou dolů koláč ke svačině, který pak skutečně publiku i servíruje.
Nejzajímavější jsou různé kontrasty, jimiž je jeho počínání formováno. V pohybu přejímá něco z okázalé rozmáchlosti kouzelníka či artisty na velké scéně, který jako by se ukláněl tisícihlavému davu ve veliké aréně, přesto ale své hosty vítá v pantoflích. Z reproduktoru zní ryčná jazzová hudba z nahrávek interpretů ne menších, než je Laco Déczi a klavírista Marek Novotný, doprovod, který bychom čekali ve velkém varieté, nikoli v malé vesnické kavárničce. Užitné předměty maskují náročnost manipulace s nimi. A umělec, proslulý v novocirkusové komunitě především jako stojkař, překvapil i tím, že svou hlavní disciplínu zařadil až na konci představení a rozvíjel jinak spíš závěsnou akrobacii a balanční techniky. Nicméně svou specialitu si schoval až na místo, kde přirozeně vrcholí napětí a kdy si neznalý divák možná až zpětně s údivem uvědomí, jak náročnému vystoupení vlastně přihlížel.
Je to vděčná miniatura, která vznikla z radosti z povolání artisty a z upřímného zápalu. Je tedy nelíčeně optimistická a určitě bude vyhledávaným představením pro rodinné publikum na dalších festivalech, jen s podmínkou toho, že se odehrává ve stanu. Ne že by nešla modifikovat technicky, ale dramaturgii rámuje především to, že publikum přijímá pozvání na návštěvu, do prostoru, který si artista zařizuje, jako by to byl jeho domov. A v novém i tradičním cirkuse to domov skutečně je.
Outdoorová představení jsou také nejvděčnější pro dětské publikum, bývá ale o to těžší udržet jeho pozornost, když může být rušena tolika dalšími vjemy. Jonatán Vnouček a Michaela Stará, tedy duo Johnny & Jenny, připravili nové krátké představení pro nejmenší diváky J.O.E. Přiměřeně dlouhé vystoupení s jednoznačnou jednoduchou situací funguje pod širým nebem a přiměřenou mírou zapojení udrží malé diváky v plné pozornosti. A to není úkol jednoduchý nebo banální. Je třeba správné míry konkrétního zobrazení, vtipu, srozumitelné komunikace i odpovídající délky. Robot J.O.E. musí vystoupení přetrpět v objemném měkkém kostýmu, který dává prostor pro jednoduchou karikaturu izolovaného pohybu, který očekáváme od přerostlé mechanické hračky. Jeho kamarádka a majitelka má možnost svou postavu rozehrát jako rozjívené a trochu tvrdohlavé děvče.
Noční můra pohrávající si s myšlenkou robotů, kteří se budou řídit protokoly v zájmu štěstí lidstva tak doslovně, že své stvořitele připraví o všechno potěšení ze života, je klasickým atributem staré školy sci-fi a je asi nejoblíbenějším námětem. Pro mne byla asi vždycky nejsilnější a nejvíc určující povídka Jacka Williamsona S rukama v klíně, publikovaná v antologii Roboti a androidi. Žádné dítě by nechtělo robota, který mu bude zakazovat jíst sladkosti nebo odejít z výletu ve chvíli, kdy je hra v nejlepším. Když se bavíme o tvorbě pro dětského diváka, je určitá míra kanonických námětů na místě a tenhle bude fungovat vždycky. Publikum baví vynalézavé pokusy o oklamání robotovy pozornosti a „nevinné“ dětské lži, jimiž se ale nakonec ten, kdo je vymýšlí, napálí sám. Přehnanaá robotova starostlivost a snaha vše podnikat podle regulí, je vtipným odrazem dospělé touhy mít život pod kontrolou, proti nim stojí hravost a vynalézavost, která by jen neměla překračovat některé meze. Je otázka, jestli takové morality skutečně zanechávají trvalou stopu poznání, ale v každém případě tu zůstává smích nad řadou vtipně pojatých scén i robotím tancem, a dobrá nálada. Představení je univerzální jen potud, že vyžaduje profesionální nazvučení, ale s tím určitě tvůrci při jeho nabízení na další outdoorové festivaly budou počítat.
Úhly pohledu a zpomalený čas
Zkušený divák novocirkusových představení ví, že jde o mnohostrannou divadelní formu, která v mnoha případech už znegovala estetiku tradičního cirkusu a transformovala se do zcela svébytné formy performativního umění. Očekávání diváků, kteří jsou zvyklí na tradiční představu o artistice jako umění zaměřeném na výkon, mohou být jeho novými podobami i dnes zaskočeni. Je ale příjemné vidět, když je přijímají a ocení i formy, které jsou pro ně stále ještě nezvyklé. Teď mohli být krátce po sobě konfrontovaní se dvojím specifickým pojetím různých dimenzí: času a prostoru.
Soubor Lapso Cirk, respektive jeho členové David Diez Mendez a Tomáš Václavek připravují v inscenaci OVVIO divákům překvapení ve specifické dynamice, která jim jistě nabourává představy o artistických číslech, nemohou ale popřít jejich virtuozitu. Představení zpřítomňuje v artistice všudypřítomné téma vyvažování a rovnováhy, a zároveň druhý aspekt, který zůstává vlastní tradičnímu i novému cirkusu. Tím je naprostá nutnost spolehnout se na jevištního partnera, na jehož akci závisí nejen úspěch konkrétní pasáže, ale často i bezpečí či zdraví partnera. Jsou to dva rozměry do tohoto umění vepsané a jsou svým způsobem všudypřítomné. Je však také lákavé z nich udělat hlavní bod dramaturgie.
To právě dvojice umělců realizuje, když na scéně experimentuje s fyzikálními zákony a vlastními těžišti, s pomocí různých dřevěných desek, předmětů a židlí. Rámec působí jako dětská hra, jako prozkoumávání možností předmětů tehdy, když se nikdo nedívá, jejich proměna v nářadí či nástroje podléhající jen fantazii. Mění se v lavice, ohrady, překážky, které mají společnou fascinující míru nestability, která tak dobře odráží jinou, naši vnitřní. Možná nás na novém cirkuse nefascinuje už tolik fyzická realita výkonu, jako jeho rozechvělá podstata, která funguje coby neuvědomělá metafora. Zkrátka, jak navenek, tak i uvnitř, takhle život balancuje každý, každou vteřinu v nebezpečí pádu. Je poučné sledovat sehrané umělce, kteří si v tichu dávají jen nepatrné neverbální signály k následující akci, i jejich hluboké soustředění hraničící s odtržením od světa mimo setmělý prostor stanu. Nutno podotknout, že publikum toto specifické vystoupení přijalo tedy bez výhrad, a tak snad i ti diváci, kteří viděli nový cirkus poprvé, o něm získají představu jako o umělecké formě, a nikoliv tělocviku.
Cirkus TeTy premiéroval docela nedávno inscenaci Ke zdi a zde uvedl její variantu pro šapitó. Katka Klusáková a Pavla Rožníčková přizvaly ke spolupráci Janu Ryšlavou a několik zkušených umělkyní, které s nimi pracovaly na choreografii a technice závěsné akrobacie (Martina Hajdyla Lacová, Eliška Brtnická a Stéphanie N’Duhirahe). V dramaturgii Ondřeje Holby vytvářejí tři interpretky pro diváky společné sezení, které má znejistit jejich pozici v prostoru a je především zpochybněním vnitřní jistoty o úhlech pohledu. Pavla Rožníčková je pro diváky průvodkyní performancí, promlouvá k nim, jako kdyby se ocitli na terapeutickém sezení a měli být přinuceni k jakémusi otevření – akorát, že se nedozví, čemu nebo s čím. Lehká manipulace tedy znejišťuje, stejně tak jako specifická poloha publika.
Dění na scéně sledují diváci v zrcátkách přes rameno, je pravda, že to někomu po čase může působit i jisté fyzické nesnáze, jinak však dovoluje tohle postavení přemýšlet nad některými pojmy, jako je úhel pohledu, zrcadlení, odraz, výsek reality, deformace obrazu… a to vše jak ve fyzické, tak i v metaforické rovině. Manipulace s kovovou dvoudílnou konstrukcí, které se všechny interpretky postupně věnují, možná není tak zásadní, nejdůležitější a významotvorné momenty jsou myslím ty, kdy jim reálně pomáhá být sledovány a sledovat také z doslova jiného úhlu.
Hlavním tématem celé performance je tedy realita a její obraz, jeho objektivní a subjektivní vnímání, stejně jako důvěryhodnost smyslů. Když vidíme výsek reality, nemůžeme vědět, co se děje kolem nás. Sledujeme-li pečlivě výjev v zrcátku, ztrácíme také přehled o tom, co je přímo před námi. Zde narážíme s očividnou urputností na Platónovo podobenství o jeskyni. Platóna můžeme chápat metafyzicky, ale také čistě pragmaticky jako prvního představitele teorie sociální konstrukce reality. Ukazuje nejen to, že možná existují světy, o nichž nevíme, protože smyslově nedosáhneme jejich rozměrů, ale že naše realita její vnímání jsou podmíněny vnějšími okolnostmi. Sociální konstruktivismus má mnoho podob a podteorií, od umírněného k radikálnímu, který popírá existenci jakékoliv objektivní reality. Představení, jako je toto, nám alespoň může některé myšlenky oživit. I když to třeba někomu za ztuhlá záda nebude stát.
(Recenzi na první uvedení indoor v prostoru NoD najdete zde.)
Cirkus Base tedy neoplývá jen čistou zábavou, jakkoli ta má svou důležitou funkci i v umění, když se na věc díváme z pozice kulturálních studií. Festival zařazuje i projekty, které divákům nabídnou přesah a inspiraci. Základna Cirkus Base bude na Ladronce až do pátku 2. června, každý den se konají workshopy i divadelní představení, takže příležitostí k návštěvě je ještě dostatek.
Teacrobat
Účinkuje: Michal Mudrák
Režie: Vojta Švejda (Wariot Ideal)
Hudba: Laco Déczi, Marek Novotný
Johnny & Jenny: J.O.E.
Námět: Jonatán Vnouček a Michaela Stará
Režie: Ondřej Holba
Dramaturgická spolupráce: Ondřej Holba, Jonatán Vnouček, Michaela Stará Konzultace/supervize: Lukáš Houdek
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Vojtěch Hanyš, Andrea Gájová, Míši děda
Produkce: Zuzana Malina
Lapso Cirk: OVVIO
Koncept & režie: Kolektiv Lapso Cirk
Umělci: David Diez Mendez, Tomáš Václavek
Supervize: Jorge Albuerne
Hudba: Hara Alonso
Set design: Kolektiv Lapso Cirk
Produkce & difúze: Valentina Barone & Paula Gutiérrez
Ke zdi
Režijní supervize a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Dramaturgie: Ondřej Holba
Pohybový výzkum a supervize: Eliška Brtnická
Akrobatický výzkum a supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Tvorba a interpretace: Jana Ryšlavá, Katka Klusáková, Pavla Rožníčková
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Realizace objektu: Prokop Vondruška (konzultace Jan Kohout, Martin Florek)
Hudba: Ivo Sedláček
Light design: Karlos Šimek
Z 20. a 22. května 2023, Cirkus Base Landronka, Praha 6.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
