Adam Borzič: Můj první mistr

Křesťanství Ježíše ověnčilo řadou honosných metafyzických titulů – je nazýván Synem Božím, druhou osobou svaté Trojice, Spasitelem a Vykupitelem. Všechna tato slova pro mě kdysi hodně znamenala, ale dnes mě nechávají spíše chladným.

Čtěte také

Adam Borzič: Moudrost je ženského rodu

Oproti tomu člověk, o němž vypovídají, mě chladným nenechává. Naopak – naše láska je stále žhavá. Před několika lety jsem díky dvěma současným anglikánským duchovním pro sebe objevil další střípky do mozaiky příběhu tohoto blízkovýchodního mistra. Mystička Cynthia Bourgeault a teolog John Reho mi představili Ježíše jako mistra gnóze a tantry.

Není náhoda, že se to stalo v době, kdy jsem se ponořil do studia a praxe tantrického buddhismu. Ale než vyslovím, v čem pro mě Kristus zůstává mým mistrem, i s ohledem na ony sympatické gnostiky dneška, připomenu teologa o poznání konzervativnějšího: Josepha Ratzingera, před časem zesnulého emeritního papeže Benedikta XVI. Ten jako jeden z prvních propojil postavu Krista s ideálem mahájánového buddhismu – s bódhisattvou.

Čtěte také

Adam Borzič: Objev základního dobra

Ve své knize o posledních věcech si všiml blízkosti mezi tímto ideálem a Kristem. Podle mahájánového učení se bódhisattva vědomě vrací do koloběhu utrpení, aby napomáhal osvobození všech cítících bytostí. Kristus svým životem, smrtí a vzkříšením dle německého teologa naplnil onu buddhistickou intuici. Na tak konzervativního muže překvapivá myšlenka. Ratzinger pochopitelně svoji úvahu končí tvrzením o Kristově výlučnosti. Ale i tak byl jeho vhled odvážný. 

Z jiné perspektivy tuto blízkost odhaluje studium rané křesťanské tradice, jak ji interpretují Bourgeault a Reho. Ti si všímají nekanonických evangelií – Tomášova, Marie Magdalény a Filipa. Vnímají je jako podstatné doplnění Kristova příběhu. Ježíš těchto evangelií zůstává i nadále fascinujícím tajemstvím. Mistrem, jehož laskavost proměňuje lidské bytosti, léčí je a osvobozuje. V těchto gnostických evangeliích navíc Ježíš učí cestě, která vede k neduální zkušenosti božské lásky – k probuzení této lásky v nás. Je zde přítomen coby osvícený mistr cesty moudrosti.

Čtěte také

Adam Borzič: Čekání na světlo

Bourgeault a Reho si také všímají, že ačkoli pozdější tradice interpretuje Ježíšovu postavu asketicky, i církevní evangelia obsahují prvky, které tento výklad nepotvrzují. Ježíš v nich působí spíše tantricky, chápeme-li původní význam tohoto slova. Častěji ho vídáme na hostinách, než je u duchovních osob obvyklé. Je obviňován z toho, že je piják a žrout. Nestraní se hříšníků a problematických osob. Nerozděluje svět na čistý a nečistý.

Často překračuje normy, porušuje sobotní nařízení, léčí pohany, kulticky nečisté ženy, má mnoho přátel a také přítelkyň – s nimiž sdílí duchovní poznání, což je v patriarchální kultuře neobvyklé. Je něžný k ženám i mužům. Dospělým dává za vzor děti. Upřednostňuje chudé před bohatými.

Čtěte také

Adam Borzič: Jak jsem začal psát

A také má potíže s náboženskými i světskými autoritami, což ho nakonec stojí život. Jeho podobenství mají občas skandální ráz – objevují se v nich všelijaké podivné ekonomické transakce. Jeho království může přijít jako zloděj v noci. A jeho žáci mají být nevinní jako holubice a moudří jako hadi. Jeho Bůh září na dobré i na zlé. A tak i jeho žáci mají milovat dokonce i své nepřátele. Učí cestě nenásilí. To vše jsou svého druhu „tantrické“ nedualistické prvky jeho učení a života.

Nejtantričtější je jeho podvratná láska – k těm posledním a vlastně ke všem, vždyť odpustil i svým vrahům. Svérázný psychoanalytik Wilhelm Reich v knize Vražda Krista použil jeho osobu jako symbol osvobozujícího Erótu. Tento mistr kolem sebe šířil nakažlivou atmosféru lásky a byl za to represivními silami potrestán. Ostatně církevní křesťanství je dodnes z Ježíšovy sexuality vyděšené, i když mnozí mystici a mystičky, někteří svatořečení církví, svůj vztah ke Kristu prožívali vášnivě eroticky.

Čtěte také

Adam Borzič: Od ezo úniku ke spiritualitě bdělosti

Pro mě je Ježíš mistrem neduality a spolubytí. Bódhisattvou, který manifestoval v životě i ve smrti, že Bůh je láska. Tento verš se často cituje, ale zapomíná se, že láska je ve skutečnosti sloveso, nikoli podstatné jméno. Láska je vždy děj, milování, které se odehrává mezi námi a v nás. Ve všem živém. Je spolubytím. Jak by od nás mohla být oddělena?