Dirigent Tomáš Hanus a členové Orchestru Velšské národní opery na zahajovacím...

Dirigent Tomáš Hanus a členové Orchestru Velšské národní opery na zahajovacím koncertě Pražského jara | foto: Ivan Malý

GLOSA: Velšský orchestr v Mé vlasti vášnivě vyprávěl napínavé příběhy

  • 7
Když před časem Pražské jaro avizovalo příjezd Orchestru Velšské národní opery, který v pátek zahájil letošní program Smetanovou Mou vlastí, zmínilo dalekou ostrovní zemi draků, čarodějnic a obrů. A tak nějak vyzněla i Má vlast.

Jako velké divadlo. Ostatně toto byl divadelní orchestr, byť vyvíjející i koncertní činnost. A pokud člověk dobře počítá, kromě Vídeňských filharmoniků šlo o jediné těleso spjaté s operní institucí, které Mou vlast na Pražském jaru předneslo.

Má vlast Velšanů vedených v Obecním domě českým dirigentem Tomášem Hanusem byla mnohem víc vyprávěním silných příběhů než krásně znějící hrou na hudební nástroje. Ne že by muzikanti neuměli vyprodukovat kvalitní zvuk, ale tentokrát to nebylo to hlavní, co člověk vnímal – na rozdíl třeba právě od Vídeňských filharmoniků.

Tentokrát se do uší zaryla hlavně vášnivost a barvitost a jakási sympatická zemitost, s níž se hudebníci zvyklí pod jevištěm spoluvytvářet hudební dramata pustili do vyprávění příběhů. O slávě a pádu hradu, o napínavém putování po jedné řece, o zrádné Amazonce, o tajemném hučícím lese, bojovnících a rytířích.

Bylo to všechno české, velšské nebo to byla nějaká fantasmagorická mytologie? Asi nejvíc to byla Má vlast Tomáše Hanuse, který je hudebním ředitelem Velšské národní opery od roku 2016 a hostuje i na dalších předních divadelních scénách a koncertních pódiích.

Do orchestru, jenž toto dílo předtím nikdy nehrál, mohl vložit všechnu svou invenci. Ale orchestr určitě vnesl do výsledku právě svůj divadelní charakter. A hlavně to bylo celé působivé a vyvážené. Tempa byla rychlejší, ale nikoli přehnaná. Zvuková robustnost nepřerůstala do nepříjemné a fádní ryčnosti, i sóla byla pěkně zahrána.

Vyšehrad nebyl statický monumentální obraz, ale působil nezvykle akčně, ve Vltavě i Šárce si i přes všechnu dramatičnost šlo vychutnat lyrické úseky. Báseň Z českých luhů a hájů působila úžasně bezprostředně a spontánně, Tábor a Blaník upoutávaly velikou vnitřní silou.

Ulítlá taktovka

Tomáš Hanus vše držel pevně v rukách, odstiňoval dynamiku, modeloval každý takt. Hudebníci s ním byli perfektně sehraní a dělali vše, co ukázal. Když si člověk po návratu domů pustil celé provedení ještě jednou ze záznamu, zvukový dojem byl – jak už to bývá – sotva třetinový proti živému zážitku ze sálu. Ale zato bylo ze záběrů vidět, jak Hanus hudbu citově prožívá.

Nejspíš tak moc, že mu při Vyšehradu v jednom okamžiku ulítla taktovka, která přistála u nohou diváka sedícího na kraji první řady, což byl shodou okolností britský velvyslanec Matt Field. Ten ji dirigentovi po skončení první básně podal. I to se při koncertě může stát.