Řeknu vám historku, kterou ráda vyprávím, protože ukazuje, že alespoň trochu už se to tady mění. I když mnohem pomaleji, než bych si přála,“ říká Magdaléna Ezrová, která stojí v čele Unie porodních asistentek.
Před časem se tato osmatřicetiletá porodní asistentka účastnila lékařského kongresu, kde měla jeden z příspěvků i lékařka z pražské porodnice U Apolináře – bylo to na téma oddálený podvaz pupečníku (neboli dotepání pupečníku), což je jedno z přání, které zdejší ženy mají, jenže skoro polovina tuzemských porodnic to odmítá udělat.
Mezi výhody dotepání patří lepší okysličení mozku dítěte a celkově jeho lepší adaptace na změnu prostředí. Výzkumy taky prokázaly, že v kojeneckém věku mají tyto děti vyšší zásoby železa a v pozdějším věku dokonce lepší jemnou motoriku a sociální dovednosti.
„Důležité to je zejména u předčasně narozených dětí, protože se tak až o třicet procent zvyšuje pravděpodobnost, že přežijí,“ tlumočí Magdaléna Ezrová další informaci z přednášky, kde se pak diskuse stočila na praktické věci týkající se tohoto přístupu. Ezrová v tom vidí velký posun, protože ještě před pár lety by se primárně diskutovalo o tom, proč něco takového není možné a zda ženy, které dotepání pupečníku požadují, nejsou divné, ne-li nebezpečné.
BEZ STRESU
Současný stav českého porodnictví, pokud bychom ho měli shrnout do pár vět, je charakteristický tím, že tu jsou porody nejčastěji takzvaně lékařsky vedené. Podléhají tedy zažité praxi a různým preventivním či zbytečným, nebo naopak nadbytečným úkonům, které nekorespondují se současnými poznatky a zahraničními výzkumy, které se týkají fyziologie porodu.
Je-li žena těhotná a ona i dítě jsou zdravé, lze vést porod – a na západ od nás je to běžná praxe – pouze za asistence porodní asistentky. Ty k tomu mají i dostatečnou kvalifikaci. Musejí vystudovat tříletý bakalářský obor porodnická asistence a projít náležitou praxí. Podle Unie porodních asistentek, ale i dalších profesních organizací sdružující porodní asistentky, by ženy měly rodit hlavně bez stresu a s někým, komu důvěřují a znají ho. Jeden z hlavních argumentů zní, že právě uspěchaný porod v nekomfortních podmínkách může způsobit nežádoucí komplikace. Naopak kontinuální a respektující péče pomáhá k bezproblémovému porodu včetně toho, že žena pak dobře zvládá starost o dítě v náročném šestinedělí.
„Česká republika je dlouhodobě kritizována ze strany OSN, WHO (Světová zdravotnická organizace) a dalších institucí, mimo jiné za neadekvátní, nerespektující metody v porodnictví či za omezování kompetencí porodních asistentek. Ačkoli v urgentní péči je náš systém dlouhodobě na špičkové úrovni, stále není dostatečně kladen důraz na přirozený průběh porodu, respekt a přání žen ohledně poskytované péče,“ konstatuje Tereza Fiedlerová z iniciativy Na porodu záleží.
V Česku se ale kvůli etablovaným postupům a rezistenci ke změně dostalo porodnictví do jakéhosi začarovaného kruhu: budoucí porodníci se na lékařských fakultách učí, jak zvládnout rizikové těhotenství a komplikované porody, nikdo už je ale neučí, jak vést porod, který je bezproblémový. To samé ale částečně platí i pro porodní asistentky – ani ony nemají často kde okoukat dobrou praxi. „Vybavuju si, když jsem během svých studií poprvé viděla zevní rotaci miminka,“ vypráví Magdaléna Ezrová. „Když miminko prochází pánví a už má hlavičku venku, běžně se dělá to, že se mu aktivně pomáhá. Vlastně ho rukama vytáhnete ven – a je to opravdu tah. Viděla jsem doktorky, jak byly zapřené a tahaly vší silou dítě ven,“ popisuje porodní asistentka.
V porodnici ve Vrchlabí, kde byla Magdaléna Ezrová během studií na praxi, ale zažila, že je možné, aby po porodu hlavičky porodní asistentka nedělala nic. Prostě se jen počká na další kontrakci, při které dítě dokáže zrotovat samo a vy ho pak už jen lehce vyndáte ven. „Tím, že se do toho nezasahuje, se mimo jiné minimalizuje riziko poranění hráze nebo dystokie ramen (zaklínění ramen v pánvi) u dítěte,“ vysvětluje Ezrová. Pokud lékař či porodní asistentka dítě silou vytahuje, může to být pro ně velmi bolestivé a může pak být i několik dní plačtivé či mít problémy s kojením.
Kontinuální péče porodních asistentek o těhotné ženy je běžná v Dánsku, Velké Británii nebo Norsku. Ani v zahraničí ale nedělají vždy vše dokonale – na mnoha místech se ovšem snaží zažitou praxi, pokud je v rozporu se současnými poznatky – měnit. Příkladem může být Kanada, kde se před několika lety rozhodli zvýšit povědomí a dovednosti lékařů ohledně porodu dítěte koncem pánevním (dítě se rodí zadečkem napřed).
Nejjednodušší je udělat císařský řez, jenže i ten s sebou nese mnoho rizik a nevýhod. Například, že děti narozené takzvaně císařem mají horší imunitu. „I s tím už se ale taky začíná pracovat a je k tomu skvělý dokument Microbirth,“ říká Magdaléna Ezrová. Ideální je, aby si žena před plánovaným císařským řezem (u akutních to nejde) dala na chvíli do pochvy tampon, který si pak před operací vyndá a po narození jím otře obličej miminka. Výzkumy, které jsou zatím k dispozici, ukazují, že to účel splňuje – tedy dítě se jako první osidluje přátelskými bakteriemi od své matky.
Zpět ale ke Kanadě a jejich osvětě ohledně porodu koncem pánevním. „Přijde mi to jako velmi zodpovědný přístup: víte, že císařský řez není ideální, a tak se snažíte snížit jeho četnost zvyšováním odbornosti a znalostí,“ konstatuje Magdaléna Ezrová.
To samé platí i u využití epidurálu proti bolesti nebo oxytocinu, hormonu, který žena produkuje sama, ale někdy se jí během porodu podá. „Takovými zákroky se ale prokazatelně zvyšuje riziko, že se dítě nakonec bude muset narodit císařským řezem, proto je z mého pohledu rozumné pracovat se ženou tak, aby se snižovala nutnost tyto zásahy dělat,“ míní Magdaléna Ezrová, která je už třetím rokem prezidentkou Unie porodních asistentek.
NA UBYTOVNĚ VE VRCHLABÍ
Původně studovala Magdaléna Ezrová ekonomii. Nakonec se rozhodla, že chce dělat něco užitečnějšího a na tehdejší plzeňské Soukromé vysoké škole Dr. Ilony Mauritzové se hned v prvním ročníku dostala na Mezinárodní konferenci porodní asistence. Na to konto začala mimo školu chodit na kurzy porodní asistence, které vedla Zuzana Štromerová (porodní asistentka a zakladatelka společnosti Porodní dům U čápa v Praze). Na praxi pak jela do Holandska nebo do zmíněné porodnice ve Vrchlabí, první české vyhlášené porodnice, která se otevřeně hlásila k tomu, že chce vést porody pokud možno fyziologicky – tedy bez zbytečných zásahů a urychlování a s respektem k tomu, co si žena přeje.
Po škole se Magdaléna Ezrová přestěhovala z Klatov, kde se narodila, do Vrchlabí, aby tu mohla pracovat v souladu s tím, co považovala za správné. „Bydlela jsem na ubytovně s dělníky a jejich ženami, ale nevadilo mi to, věděla jsem, že nechci pracovat někde, kde podstatu porodu nechápou a nectí.“ Tehdy nebyla jediná, která se takto rozhodla – její kolegyně ve Vrchlabí byly z Plas nebo z Opavy. Po svém vlastním porodu se přesunula na půl úvazek do Rakovníka, další vyhlášené porodnice, kam následně tři roky dojížděla.
Dnes v Česku najdete několik osvícených porodnic. Centrum porodní asistence funguje v pražské Fakultní nemocnici na Bulovce a najdeme ho taky ve Fakultní nemocnici v Brně. „Takových míst přibývá, ale nutno dodat, že to někdy dělají, protože vědí, že to je dobrý marketing, samotná praxe ovšem není vždy úplně dobrá,“ říká Magdaléna Ezrová.
Jednou ze snah českých porodních asistentek je, aby v tuzemsku začala vznikat porodní centra či porodní domy. Centrum znamená, že je součástí porodnice, ale pracují v něm pouze porodní asistentky, které se na lékaře obracejí ve chvíli, kdy se vyskytne problém – do té doby vedou porod samy. Porodní domy jsou úplně mimo porodnici.
Porodní centra jsou tedy kompromisní cestou, jak podobu porodu v ČR změnit a zároveň neohrozit ženy ani děti. Nyní platná legislativa ale neumožňuje, aby porodní asistentky mohly za porody plnohodnotně zodpovídat a zároveň tu stále převládají obavy a skepse ze strany porodníků a gynekologů, které blokují změnu. Pokud si tedy dnes ženy seženou porodní asistentku, musejí si ji zaplatit – a pokud s nimi jde do porodnice, tamní personál ji často bere spíše jako obtíž.
Předloni kvůli tomu vznikl návrh profesních organizací porodních asistentek, který podpořilo několik tisíc lidí a jehož cílem bylo zjednodušit systém úhrady péče porodní asistentky z veřejného zdravotního pojištění, a tím zlepšit dostupnost této péče všem ženám (byla to iniciativa Chci svoji porodní asistentku). V Poslanecké sněmovně byl návrh ale zamítnut.
Další komplikací je, že v Česku nejsou dostupná data, podle kterých by se budoucí matky mohly při výběru porodnice řídit. Dostupná jsou nyní jen data zdravotních pojišťoven, která sbírá Národní referenční centrum, a to pouze za roky 2009–2013. Naopak současná data přímo z nemocnic, která shromažďuje Ústav zdravotnických informací a statistiky, jsou anonymní. Soudní spory o jejich zveřejnění došly ale nakonec až k Ústavnímu soudu, na který se obrátila porodní asistentka Anna Škvorová.
Ta se v roce 2017 domáhala informací o situaci v jednotlivých českých porodnicích v letech 2014 a 2015. U každé chtěla znát celkový počet porodů, počet císařských řezů, porodů za použití kleští či vakuového extraktoru či informace o poraněních hráze a čípku. Ústav zdravotnických informací a statistiky jí ale společně s ministerstvem zdravotnictví tyto informace odmítl dát a postup následně potvrdily i Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ale v polovině letošního dubna toto rozhodnutí zrušil. Ústavní soudci konstatovali, že je ve veřejném zájmu vědět, jak si jednotlivé porodnice stojí, neboť „informovanost a transparentnost může přispět ke zlepšení zdravotnictví jako celku“.
NORMÁLNÍ POROD
Magdaléna Ezrová byla hostem debaty v Knihovně Václava Havla v Praze, kde se křtila kniha dokumentaristky, fotografky a nakladatelky Gabriely Kontra. Ta před nedávnem vydala knižní rozhovor s Ivanou Königsmarkovou, jednou z nejznámějších českých porodních asistentek.
Kniha se jmenuje Porodem to začíná a popisuje Ivaninu životní a profesní cestu. Ivana Königsmarková se celý život angažuje na poli porodní asistence. Byla mimo jiné předsedkyní České konfederace porodních asistentek a stála i u zrodu profesní organizace Unie porodních asistentek. Nyní je členkou pracovní skupiny pro porodnictví při Radě vlády pro rovnost žen a mužů, jejímž cílem je změnit podobu současného porodnictví v Česku. Do povědomí veřejnosti se Ivana Königsmarková dostala ale i kvůli soudnímu procesu, který se týkal komplikovaného domácího porodu, u něhož asistovala. Soud ji tehdy potrestal podmínkou a zákazem činnosti. Ústavní soud ale trest zrušil.
Na konci knihy se Gabriela Kontra ptá Ivany Königsmarkové, co je ideální přirozený porod. „My se pořád dohadujeme, jak to nazvat. Jestli je ten porod normální, přirozený, spontánní, prostě porod, který jde sám a nemusí se do něho zasahovat, a přitom žena i dítě jsou po porodu v pořádku. Musím říct, že takový porod viděl v Česku málokdo,“ odpovídá Königsmarková. Přitom na tom podle ní není nic složitého.
Na přednášce Michala Odenta, francouzského chirurga, porodníka a jednoho z nejvýznamnějších zastánců fyziologického porodu, prý jednou slyšela, že nejlepší porod je ten, kdy v zšeřelé místnosti žena rodí a porodní asistentka sedí v rohu a plete. „Pletení je monotónní činnost a ta monotónní činnost snižuje tvorbu adrenalinu. A adrenalin k porodu prostě nepatří. Porod je podvědomá záležitost a nedá se ovlivňovat žádnou šedou kůrou mozkovou. To musí jít úplně samo, niterně,“ poznamenala Ivana Königsmarková.
Zdroj: časopis Glanc
