V dnešní době neomezených možností máme i v otázce herních platforem velmi široký výběr. Z pozice herních novinářů si sice kolikrát nemůžeme diktovat, kde budeme hry recenzovat, ani tak se ale neubráníme favorizování některých platforem. Frčí u nás v redakci spíš PC, PlayStation nebo Xbox? Anebo fandíme stájím Switch, Steam Deck či nějakým ještě obskurnějším možnostem?
Adam Homola
O své preferované platformě nemusím nijak dlouze přemýšlet: Cloud. Jednu dobu jsem hrál na Stadii (pořád si myslím, že jí je velká škoda) opravdu hodně a v současné době si tu a tam něco vyzkouším na podstatně horším, ale pořád funkčním xCloudu.
Samozřejmě uznávám, že cloud ještě ani zdaleka není tam, kde by měl v ideálním případě být. Nebyl tam ani s pokročilou Stadií, není tam ani nikde jinde. V konečném důsledku je ale cloud nevyhnutelný a dříve či později se do stavu bezproblémové použitelnosti pro většinu hráčů dostane.
Cloud totiž nabízí několik jasných výhod, které jsem si konkrétně se Stadií opravdu s chutí užíval. Ať už jde o instantní spouštění her, nebo třeba nezávislost na hardwaru, výhody cloudu jsou neuvěřitelně pohodlné. A jak víme z historie, pohodlí často vítězí (iTunes, Kindle, Spotify, Netflix…).
Považte: Nemusíte čekat na stažení hry, nemusíte si k ní stahovat leckdy i desítky GB velké updaty, prostě jen kliknete a hrajete. S tím se pojí i fakt, že vám s cloudem odpadá otravné řešení omezeného místa na disku. Jestli má hra jednotky, desítky nebo třeba i stovky GB, vám může být úplně jedno – na disku vám nezabírá žádné místo, vy tak nemusíte nic mazat. A už vůbec nemusíte řešit, jestli si ještě můžete dovolit stáhnout tenhle update, nebo už budete muset něco odinstalovat. Nic neinstalujete, nic nemažete, prostě hrajete.
A hrajete kdekoliv chcete. Plynulé přesuny mezi notebookem, televizí a třeba i telefonem jsem sice nedělal každý den, ale když už něco takového bylo potřeba, fungovalo to bez problémů a instantně.
zdroj:
Foto: Google
Cloud tak jednoduše nabízí výhody, které jsou pro současné tradiční konzole nedosažitelné, a zdá se, že v dohledné době z různých důvodů i neřešitelné. Vedle toho má pochopitelně také celou řadu nevýhod, v čele s větší náročností na internetové připojení, horší nabídkou a vůbec slabšími funkcemi, nicméně to je jen otázkou času. Nemyslím si přitom, že by cloud jakýkoliv jiný způsob hraní nahradil. S každým dalším rokem půjde „jen“ o stále lepší a zajímavější alternativu k tradičnímu hraní. Velcí konzoloví hráči do něj investují už teď a nejsou ani zdaleka jediní. Budoucnost cloudového hraní je tak podstatně zajímavější, než příslib zase další výkonnější krabice pod televizi.
Jakub Malchárek
Byl, je a nejspíš i bude to vždycky PlayStation. Za ty skoro dvě dekády se u nás doma vystřídaly všechny krabičky od Sony. Zkrátka proto, že byl prostě první. No a tak nějak ze zvyklosti jsem u něj už zůstal, i když nelze opomenout ani ty skvělé legendární hry, které dodnes patří mezi můj osobní top žebříček toho nejlepšího: Metal Gear Solid, Bloodborne, Final Fantasy VII, Gran Turismo, Silent Hill, ale i demoverze z PlayStation magazínu, které jsem byl schopen hrát do zblbnutí.
zdroj:
FromSoftware
Vzpomínám, že v éře PlayStation 2 jsem zase měl kamaráda, jehož táta u nás na sídlišti provozoval PS hernu. Měl jsem téměř neomezený přístup k obrovské galerii her a mohl si vyzkoušet téměř vše, co černá konzole tehdy nabízela. Uprosení rodičů ke koupi PS2 byl jediný logický krok, kam dál v hraní směřovat. MGS3 považuji za nejlepší v sérii, Mercenaries byla skvělá vojenská parafráze na GTA, ve Final Fantasy XII jsem utopil absurdní počet hodin a strašně moc bych si přál návrat Killzone.
Období PS3 mě trochu minulo, protože oblá konzole přišla v době, kdy jsem procházel pubertou, následnou maturitou a prvním pokusem o studium vysoké školy. A taky prvním bezprizorním bydlením bez dohledu rodičů a s ním spojenou obrovskou závislostí na World of Warcraft, která mě nepustila asi rok a půl a odstartovala u mě zhruba šest let trvající období hraní exkluzivně na PC.
zdroj:
Blizzard
Jenže postupem času přišlo první zaměstnání v médiích, posléze v korporátu, a počítač se najednou stal nejen zdrojem zábavy, ale i povinností. Zjistil jsem, že k monitoru už neusedám s takovou radostí a pohled na klávesnici ve mě vyvolává vzpomínky na všechny ty meetingy, které musím absolvovat, a maily čekající na vyřízení.
Proto jsem si někdy v roce 2015 pořídil PlayStation 4. Vzpomínám si, že jsem dost lavíroval, jestli nezměnit stáj a nepřesedlat na zelenou konzoli Microsoftu. Nebýt náhody, možná bych dnes místo PS5 vlastnil Xbox Series. Povedlo se mi totiž tehdy PS4 koupit z druhé ruky za směšné čtyři tisíce korun i s dvěma ovladači, Bloodborne a Uncharted 4. A to byl zkrátka příliš dobrý kup, než abych nabídku ignoroval. Takže jsem opět po delší pauze skončil u Sony.
A ke konzolovému hraní se vrátil s velkou chutí a vervou, která se mě naštěstí drží dodnes. Díky psaní pro Games hraju na PC víc než dřív, ale pořád mi při usedání do kancelářského křesla vzadu v hlavě roluje seznam povinností, stejně jako když ráno zapínám laptop a chystám se na práci ve svém „civilním“ zaměstnání. I proto se tak rád odpoledne uvelebím na gauči a s důvěrně známým pípnutím zapínám PS5. Je to pro mě signál, že práce skončila a přichází hraní a zábava.
Patrik Hajda
Počkat, jenom jedna? Tak to bude pořádný oříšek, protože každá se hodí na trochu něco jiného. V dávných dobách bych bez přemýšlení řekl Xbox 360, ale ty doby jsou pryč a já už nejsem odkázaný na vlastnění „jen“ jedné konzole.
Historicky jsem asi nejvíc času strávil na počítači, což by z něj logicky činilo mou preferovanou platformu, ale pravdou je, že když to jen trochu jde, počítači se snažím vyhýbat. Proč? Protože u něj sedím osm hodin v práci a představa, že na tom samém místě sedím další hodiny v rámci popracovní zábavy, mě prostě už moc neuspokojuje.
Nový Xbox nevlastním, takže ten je také z obliga, na mobilu sice sem tam něco hraju, ale preferovaná platforma to rozhodně není. Zbývá tedy trojice PlayStation 5, Switch a Steam Deck.
zdroj:
Foto: Patrik Hajda
Switch asi jistou chvíli byl mou preferovanou platformou – když vyšel a já poprvé pořádně objevoval čarokrásný svět Nintenda. Dnes už to ale neplatí, na Switchi hraji minimálně a přiznám se, že za to částečně může i taková drobnost, jakou je jeho plochost.
Teď myslím doslovná plochost těla, protože po hodinách strávených se Steam Deckem, který perfektně padne do ruky, se mi jen těžce vrací k naprosto neergonomické placce, která je navíc mnohem méně výkonná a hry na ní už nevypadají tak dobře jako kdysi.
Skoro by se mohlo zdát, že mou preferovanou platformou je vždy ta nejnovější, jenže Steam Deck se mým favoritem nestal. Nechápejte mě špatně, to zařízení od Valve jsem si opravdu oblíbil, hraji na něm mnohem častěji než na Switchi, ale pokud chcete znát mou opravdu jedinou preferovanou platformu, pak to prostě bude ten PlayStation 5.
Soudím tak ze dvou důvodů. Zaprvé, kdykoliv Aleš nabízí/požaduje nějakou hru na recenzi, vždy prosím o klíč na PS5, protože nechci po večerech vysedávat u PC. Málokdy jde navíc o hry, které bych chtěl hrát na handheldu. Chci se prostě pohodlně rozvalit na gauči před pořádnou telkou a zážitek si patřičně užít.
Zadruhé, do roka vyjde jen pár velkých her, které si chci koupit hezky postaru ve fyzickém balení, s krabičkou, diskem a případně blbůstkami kolem ve sběratelské edici, kterými si dělám radost. A myslím, že zhruba Risen 2: Dark Waters byla poslední taková hra, kterou jsem si tímto způsobem kupoval pro jinou platformu než PlayStation (na PC).
Od té doby patřila každá krabička PS4 a PS5 (stále si kupuji počítačové hry, ale jde o všechny ty indie projekty, strategie a simulace, které se na konzole nikdy nevydají). A pak samozřejmě platí, že exkluzivity PlayStationu jsou prostě skvělé a konkurenční Xbox na ně nemá žádnou odpověď, chyběly by mi na něm a ani ten fajnový Game Pass by mi jejich absenci nevynahradil.
Pokud se ale Microsoft zmátoří a začne na svou platformu konečně vydávat lákavé tituly, které budou za něco stát (ne jako Redfall), pak by se moje preference teoreticky mohly znovu změnit.
Pavel Makal
Netrpím žádnou oddaností vůči jakékoli platformě. Už dlouho před svým angažmá v herní novinařině jsem chtěl mít doma ideálně všechny, aby mi žádná zajímavá hra neutekla, a v průběhu let se na tom nic nezměnilo. Herní konzole beru jako plastové krabice pod televizí a s klidným srdcem klidně zradím toho či onoho výrobce, pokud mi jeho konkurent nabídne pohodlnější uživatelský zážitek. Typický příklad tohoto přístupu nastal v minulé generaci, kdy jsem PlayStation 4 využíval na vše a Xbox pouze na exkluzivity, ovšem po příchodu Xboxu One X, nejsilnější konzole své generace, se tyto role dokonale otočily.
Nyní je to podobné, i v současné době preferuji hraní na PlayStationu 5, především kvůli lépe vyhovujícímu ovladači. Pokud by se někdy v budoucnu stalo, že Microsoft pořádně šlápne na plyn a začne konkurenci trochu víc prohánět, klidně budu častěji zapínat ten hranatý černý komínek, který má dokonce výsostné postavení v samotném středu mého prostoru pod televizí.
Poněkud specifickou roli v celkovém výčtu hraje Switch, který je mou dedikovanou platformou pro hraní indie her a jednodušších 2D záležitostí. Mám pro tuhle platformu slabost, přesto bych si ale minimálně od vydání třetí Bayonetty už opravdu přál nějakou silnější revizi.
Šárka Tmějová
Konzolové války mi vždycky přišly strašně směšné. Ani ne proto, že jsem dlouhá léta byla zarytý příslušník PC Master Race – to sice byla, ne tak úplně z vlastní vůle, ale zkrátka kvůli tomu, že jsme doma nic jiného než počítač neměli. Majitelům konzolí jsem záviděla tu spoustu exkluzivit a v ideálním světě bych samozřejmě měla úplně všechny platformy najednou.
Doteď si pamatuju jedny Vánoce, kdy mi rodiče pod stromeček přislíbili nějaké herní zařízení a já celá natěšená na PlayStation 3 cupovala obal z krabice, kde se skrývalo… Wii. Nic proti němu, cestu jsme si k sobě našli skrz virtuální stolní tenis a Zeldu, ale nebyl na něm Heavy Rain, který jsem si tolik chtěla zahrát.
zdroj:
tisková zpráva
Na svobodnou volbu platformy jsem si tedy musela počkat do doby osamostatnění a vlastního kapitálu, která připadla na minulou konzolovou generaci. I samotnému Microsoftu je jasné, že Xbox One to tehdy brutálně projel, takže volba nepřekvapivě padla na PlayStation 4. Na gamepad jsem si pěkných pár měsíců nemohla pořádně zvyknout a s horším výkonem, než na jaký jsem byla naučená z počítačů, jsem se taky musela chvíli smiřovat, takže jsem ho víceméně tolerovala právě kvůli těm exkluzivitám, které nebyly k dispozici jinde.
Inu, když přetočíme čas o pár let dopředu, je mojí momentální nejoblíbenější platformou PlayStation 5. Můžou za to ceny PC komponent, které jsou po krypto horečce pořád absurdní, a nejsem šílená, abych si kupovala jednu grafickou kartu v ceně nějakých čtyř konzolí, když stejně ještě pořád nemám 4K 144Hz monitor, na kterém bych ten rozdíl docenila.
Může za to i stav, v jakém porty na PC vycházejí – a není to jen záležitost letošních AAA her, s vachrlatější technickou stránkou a spoustou ladění přes nejrůznější ovladače, ini soubory, registry a další šílené metody se tahle scéna musela vyrovnávat vždycky. A mně už za těch pár potenciálních FPS navíc obětování konzolového pohodlí, kde v naprosté většině případů nic nemusím řešit, zkrátka nestojí.
Jasně, střílečku nebo strategii si vždycky zahraju radši na myši a klávesnici, ani nevěštím, že je hraní na počítači mrtvé, ale jednotný hardware má pro mě zkrátka momentálně mnohem víc do sebe. A když je spolehlivější a (na rozdíl třeba od iPhonu) i tou levnější variantou, není moc nad čím váhat.
Ondra Partl
Vždy jsem razil tvrzení, že je mi zcela jedno, na jaké platformě hraju. Důležité byly a jsou hry, do kterých se na nich můžete pustit. A to trvá i nadále, však s jednou výraznou změnou. Vzhledem k tomu, že Microsoft se rozhodl své exkluzivity vydávat rovnou i na počítače, Xbox pro mne zcela ztratil smysl a jedná se proto o jedinou velkou konzoli, kterou ani nevlastním. Přitom v éře Xboxu 360 se jednalo o mou hlavní platformu.
Kdybych si ale měl vybrat svého osobního favorita, byl by to aktuálně PlayStation 5 (a předtím PlayStation 4). Logicky jsou jedním z hlavních důvodů exkluzivity. Ale existuje ještě jeden aspekt, který hraje ještě větší roli. Tím je můj účet a s ním spojené trofeje.
zdroj:
EU PlayStation blog
Naoko nepodstatný prvek, který nemá běžně na samotný zážitek vliv. Jenomže tím, jak jsem s účtem spojený už několik let a počet trofejí neustále narůstá, dostal jsem se do fáze, kdy se mi jen těžko tato sbírka opouští. Chci ji neustále rozšiřovat o nové úlovky, a proto téměř všechny multiplatformní tituly hraju na PlayStationu, bez ohledu na to, jestli jinde fungují či běhají lépe. Možná je to hloupé, téměř určitě zbytečné. Leč se u mě jedná často o rozhodující hledisko.
Aleš Smutný
Musím říct, že moje cesta skrz různé herní platformy je opravdu barvitá. Což by před dvaceti lety asi nikdo neřekl, protože jsem od roku 1991 do roku 2005 vlastnil vždy a jen PC. Pak přišlo v roce 2005 PSP a v roce 2007 Xbox 360 a já se začal velmi pozvolna přesouvat do pozice ryze multiplatformního hráče. Pro mnoho věcí byl Xbox mou primární platformou, pro mnoho PC. Dokonce jsem čekal, že z hlediska velkých akčních her a JRPG zůstanu u Xboxu a PlayStation (ano, pořídil jsem si i trojku) bude jen záložní stroj na čisté exkluzivity. No a pak přišel naprosto zbabraný launch Xboxu One.
Povím vám tajemství – byl jsem naprosto v pohodě s konceptem, který Microsoft představil na E3 2013. Digitální knihovny, always online, family sharing… herní svět tímhle směrem stejně směřoval a vlastně se mi líbila odvaha Microsoftu vše posunout. To, co je dnes standardem tehdy bylo takřka revoluční a pro mnoho lidí pobuřující věcí. Každopádně, tyhle nápady mne od Xboxu neodlákaly. „Odlákal“ mne fakt, že při vydání nové konzole prostě Česká republika nebyla na mapě Microsoftu, ale za to byla na mapě Sony. Popravdě, tehdy jsem tohle rozhodnutí vnímal jako absurdní plivnutí do tváře lidí jako já, kteří vlastnili na X360 přes stovku titulů. Když MS nechtěl moje peníze, dostala je Sony. A vydělali jsme na tom oba.
zdroj:
Foto: Patrik Hajda
Společně s PlayStation 4 a nyní PlayStation 5 se staly konzole od Sony mým hlavním herním strojem (ano, pořídil jsem si i One a Series X, ale obě jsou už v pozici sekundárních konzolí na občasné exkluzivity). I přes experimentování s několika kvalitními herními notebooky nakonec vývoj technologií PC zase doběhl a ve chvíli, kdy náročnější hry už z notebooku vytvořily ekvivalent startujícího letadla jsem zase přesedlal na desktop. S čímž se ovšem pojí i důvod, proč jsem primární platformou zvolil PlayStation. V první řadě jsem zpohodlněl a chci u hraní velkých titulů sedět u velké televize. A ne, připojení PC k televizi neberu jako možnost, protože je pro mne PC primárně pracovní nástroj a ještě je v jiné místnosti. Zároveň už jsem prostě po tolika dekádách optimalizování her na PC dospěl do stádia, kdy chci prostě spustit novou hru a neřešit, proč mi nejde (dodnes mám podmíněný reflex napětí, když na PC spouštím novou hru a čekám, zda se dostane k intru a zda se po intru dostane do menu) a nebo nejde optimálně vzhledem k sestavě.
Což ovšem neznamená, že jsem se PC vzdal. Pořád je tu spousta titulů, primárně samozřejmě strategií, které si moc rád zahraju na počítači a ani všechno přemlouvání světa mne nepřiměje udělat domov Crusader Kings III na konzolích. Ale prostě, když vyjde nový Assassin´s Creed, zamířím rovnou ke konzoli (což ale platí už od dob X360). Nu a k tomu mám ve svém arzenálu Switch, který jsem původně zatracoval, ale postupně mne k němu přivedla má náchylnost k handheldům a následně hraní s dětmi, pro které byly JoyCony ideální na držení. A to už tady nebudu říkat, jak jsem odsuzoval Steam Deck a teď po něm pokukuji kvůli pohodlnému večernímu hraní z postele… Takže, vlastně, i když vám řeknu, že moje hlavní platforma je PlayStation 5, ve skutečnosti Je to PS5, PC, Nintendo Switch a také ten Xbox Series X, na kterém také občas něco spustím a i když netrpí takovým vytížením jako jeho černobílý rival, pořád bych se jej nevzdal.
