Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jihlavský rodák, jazzový a swingový zpěvák Jan Smigmator z Telče, vystoupil v prestižní newyorské síni Carnegie Hall. Jeho koncert s titulem Jan Smigmator sings The Great American Songbook se na Manhattanu konal 29. dubna a vzbudil velký ohlas. 
 

Jane, můžete se krátce ohlédnout, jak celá idea koncertovat v Carnegie Hall vznikla? 
Všechno souvisí s tím, že jsem před čtyřmi lety začal soukromě studovat v New Yorku u americké pěvecké legendy, zpěvačky Marilyn Maye. Po několika společných hodinách mi řekla, že bych neměl do Ameriky létat jenom studovat, ale že bych tam měl i vystupovat, protože to, jak přistupuji ke swingu a k velkému americkém zpěvníku, je prostě trošku jiné, než jak to dělají Američani. A že by to Američani měli vidět a slyšet. A řekla mi – myslím si, že bys mohl začít rovnou v Carnegie Hall. 

Chytla vás ta myšlenka hned? 
Mně to samozřejmě přišlo jako úplně naivní představa, že přijdu do Carnegie Hall a nabídnu jim své služby. Ale zjistil jsem, že Carnegie Hall nejen že pořádá své vlastní koncerty, ale že také pronajímá koncertní sály. Seznámil jsem se s dámou, která se jmenuje Šárka Vamberová, několik let pracovala na českém velvyslanectví ve Washingtonu a před lety pomohla otevřít dveře do Carnegie Hall klavíristovi Tomáši Kačovi. Přišlo jí zajímavé zopakovat to tentokrát se swingovým zpěvákem a řekla, že to zkusí. 
Napsala příslušné dámě do Carnegie Hall, kterou zaujalo, že český swingový zpěvák tam ještě nikdy nezpíval. Vybídla nás, abychom dali dohromady veškeré materiály, životopis, nahrávky a že to dá do schvalovacího kolečka. Po třičtvrtě roce přišel souhlas, že mi sál Zankel Hall pronajmou. 

Takže další etapou asi bylo sehnat potřebné prostředky a partnery...
Přesně tak. Ve chvíli, kdy máte souhlas od Carnegie Hall, ale nemáte ještě podepsanou smlouvu, tak už samozřejmě musíte začít rozhazovat sítě. Protože spoléhat se jen na vstupné je v tomhle případě absolutní nesmysl. Protože v New Yorku je všechno extrémně drahé, obzvláště, když musíte ještě sehnat pracovní povolení, najmout si v New Yorku právníka, zaplatit kapelu atd. atd. 
A tak jsem samozřejmě začal shánět podporu. Oslovil jsem svoje letité podporovatele, mecenáše, kteří jsou v první řadě i moji velcí fanoušci. A na Carnegie Hall samozřejmě okamžitě slyšela většina z nich. Řekli, u toho musíme být. A udělat takovouhle věc bez nich by vůbec nebylo možné. Díky tomu jsme se do toho mohli s manželkou Kateřinou pustit na plné pecky. 

Jak jste si rozdělili úkoly? 
Zatímco já jsem dělal tu uměleckou a hudebně-produkční část, moje manželka se toho chopila smluvně, produkčně a po všech legislativních stránkách. Takže komunikovala se všemi těmi americkými právníky, s pojišťováky a s vedením Carnegie Hall. Vlastně dělala veškerou tu agenturní práci. Ale v podstatě tomu z legrace říkáme, že jsme se do toho pustili jako taková kids production – dětská produkce. Celé jsme to totiž řešili sami dva. 

Tento rozhovor děláme mezi vašimi vyjádřeními pro různá média, právě jste dorazil z focení pro Reflex. Je tedy asi zřejmé, v čem je vlastně to kouzlo Carnegie Hall a proč do toho muzikant jde? 
Já mám pocit, že Carnegie Hall je takové jako magické zaklínadlo. Ve chvíli, kdy tam jakýkoli umělec vystoupí, tak se na něj najednou upnou zraky jednak fanoušků, posluchačů, ale taky médií a různých pořadatelů hudebních festivalů po celém světě. Dá se říci, že Carnegie Hall funguje jako určité potvrzení toho, že to, co děláš, děláš dobře. Oni jsou si tak vědomi svého jména a té prestiže, že si ji nechtějí pošramotit. Proto si velmi hlídají, koho do svých sálů pustí. Takže i z tohoto hlediska je pro mě neskutečnou poctou, že jsem tam mohl vystoupit, byť jako člověk, který si sál pronajímá, ne jako člověk, kterého si sami zvou. 

Už teď vidím, jak se zvedla vlna zájmu, najednou se ozývají média, která o mě dosud nenapsala ani řádek. Dnes jsem dělal velký rozhovor pro Reflex, dopoledne jsem byl na rozhovoru v Českém rozhlasu u Adély Gondíkové, mám pozvánky do několika pořadů v České televizi. Ozývají se dokonce zahraniční média a výrazně se zvýšil i zájem na sociálních sítích. 

Můžu říct, že je to příjemné. Ale nad všechno ostatní chci vyzdvihnout, že kromě českých fanoušků a českých podporovatelů a krajanů žijících v New Yorku přišli na ten můj koncert i lidi z branže v Americe. To je neuvěřitelná věc, to se třeba Karlu Gottovi úplně nestalo (Karel Gott v Carnegie Hall zpíval v letech 2000 a 2005, hostem byla Helena Vondráčková, pozn. red.)

Tajemník od Sinatry
 

Vy jste se v roce 2015 podílel na vzniku mezinárodního hudebního projektu Sinatrology ke 100. výročí narození zpěváka a herce Franka Sinatry. Muselo vás tedy hodně potěšit, že se na vás do Carnegie Hall přišel podívat i Sinatrův tajemník Charles Pignone, který s touto legendou spolupracoval čtyřicet let a dnes je viceprezidentem společnosti Frank Sinatra Enterprises?  
Ano, to je ten člověk, který se stará o Sinatrův odkaz. Totiž většina kapely, kterou jsem měl při koncertu za zády, byly americké legendy, muzikanti, kteří hráli dvacet let s Tonym Bennettem a s Frankem Sinatrou natáčeli. Basista Marshall Wood, který mě doprovázel, se zná se Sinatrovým tajemníkem dlouhé roky. Aniž by mi to řekl, na koncert ho pozval. Charles Pignone si mě vygoogloval, poslechl si nahrávky a řekl, že se mu to líbí a že se přijde podívat. O jeho návštěvě jsem se dověděl den před koncertem, a to musím přiznat, že mi vyrazilo dech. Ale vedle něho se na mě přišly podívat i zpěvačky z Broadwaye - opravdové hvězdy, které jsou nominované nebo držitelky Cen Tony, Grammy atd. 

Četl jsem, že i vaše pětadevadesátiletá mentorka a koučka Marilyn Mayeová vás po koncertu za výkon velmi chválila…?  
Ona taky poskytla rozhovor americkému zpravodaji Českého rozhlasu a velice mě potěšila, že nešetřila chválou. Bylo to úžasné. To je takové to zadostiučinění. Člověk se pětadvacet let věnuje muzice, která u nás doma tak úplně na růžích ustláno nemá, a najednou vidí, že to celé mělo smysl. Že mělo smysl zpívat po těch jazzových klubech a kavárnách za pár korun, utrácet peníze za drahé vstupenky v zahraničí a jezdit se dívat na svoje vzory do Londýna, do Berlína, do Paříže.     

Ale na fotografiích z newyorského koncertu a jeho zákulisí je k vidění i řada osobností z Česka a přímo z Telče. Senátor Miloš Vystrčil, starosta Telče Vladimír Brtník, vaše kolegyně z rozhlasu, zpěvačka Dasha… 
Dasha se na mě přiletěla podívat, udělala mi velkou radost. Přišel se podívat Adam Plachetka (český pěvec působící v USA, pozn. red.), operní hvězda a můj spolužák z konzervatoře, který právě zkoušel nové nastudování Dona Giovanniho v Metropolitní opeře. Přišel se na mě podívat tanečník a choreograf Yemi A.D., budoucí astronaut - turista. 
A obrovskou radost mi udělal můj spolutelčák Miloš Vystrčil, který si vzal dovolenou a přiletěl se ně mě podívat do New Yorku. Nějakou dobu před tím mi telefonoval a říkal mi, že považuje za povinnost Telčáka, aby se tam na mě přijel podívat.  
Přijel i starosta Telče Vláďa Brtník. To pro mě bylo taky nesmírně významné, že i z té naší Telče se prostě sebrali tihle dva chlapi, a přijel ještě i Milošův bratr Jirka. Domluvili se, že tam toho kluka, který od malička zpívá swing, dělá muziku a jde za svými sny, svojí účastí prostě přijedou podpořit. Musím říct, že to je pro mě pocta srovnatelná s tím, že tam byl tajemník Franka Sinatry. 

Sál dvakrát na nohách 

Pojďme ještě k samotnému koncertu. Jak si máme prakticky představit ten samotný den, co se od rána dělo? 
Teprve den předem jsme měli intenzivní celodenní zkoušku s česko-americkou kapelou. Moji čeští kolegové připravili nástiny aranžmá a na zkoušce jsme dali dohromady, jak ty věci budou vypadat. Potom jsem se hlavně snažil vyspat. Taky proto, že až někdy dva dny před koncertem jsem se trochu vyrovnal s časovým posunem. 
Ráno jsem si zašel do amerického barber shopu, ostříhat se a oholit, abych samozřejmě vypadal dobře. V jednu hodinu už jsme měli k dispozici sál, začaly se navážet nástroje a technici to podle našeho stage plánu nachystali. Někdy od tří hodin jsme měli zvukovku a od čtyř do šesti ještě „projížděčku“, abychom se před koncertem rozehráli a dostali se do té správné nálady. Od šesti do půl osmé byla pauza a od půl osmé začínal koncert, který trval asi hodinu čtyřicet bez přestávky. 

A bylo téměř plno…? 
Zankel Hall je vlastně nejmodernější sál v Carnegie Hall. Má kapacitu 600 míst a my jsme lehce překročili 500. Odezva publika byla úžasná, obrovské potlesky, dvakrát se ten celý sál postavil na nohy, byl dlouhý potlesk vestoje. Takže úžasný pocit jak pro mě, tak pro to publikum. 

A i moji američtí muzikanti, kteří hráli snad ve všech sálech Ameriky a světa, mi říkali, že cítili, jak byl ten večer výjimečný, takový jako magický. A jak mezi hledištěm a jevištěm zavládlo extrémně silné propojení. I tihle bardi to cítili, což mě hrozně těšilo. Nevnímali to jen jako rutinní koncert, ale i pro ně to byl svátek. 

Kromě amerického jazzového a swingového klasického zpěvníku zněl i Dvořák a moravská lidovka. O co šlo? 
Ten Dvořák, to byla Humoreska. Já jsem z 90 procent zpíval americký repertoár v angličtině. Tak jsem coby český kluk poprosil saxofonistu Scotta Hamiltona - Američana, jestli by nezahrál nějakou českou klasiku. On zahrál swingovou verzi Humoresky, za kterou samozřejmě sklidil obrovský potlesk. A já jsem potom jako první přídavek zazpíval písničku Okolo Hradišťa, kterou mi vždycky zpíval můj táta. Protože on studoval v Uherském Hradišti sochařinu. A v Uherském Hradišti ho také poprvé seznámil s jazzem jeho spolužák Jan Konopásek ml., syn legendárního saxofonisty Jana Konopáska, který odešel do Ameriky a hrál se slavnými bigbandy Woodyho Hermana a Buddyho Riche. Takže Uherské Hradiště je vlastně pro moji hudební dráhu dost určující.  

Základem je vízum

Takže jaké jsou teď vaše další hudební plány? 
Teď je pro mě největší výzvou získat americké pracovní vízum. Pokud člověk nehraje pro ambasádu, pro české centrum nebo pro konzulát, tak musí mít pracovní povolení. V mém případě umělecké vízum O 1. Bylo hodně náročné ho získat, ale získali jsme ho. Ovšem jen na tuto jednu konkrétní akci. Potřebujeme získat dlouhodobé vízum, abychom mohli být operativní – když mi někdo zavolá z Ameriky a řekne, hele, za tři měsíce tě tady potřebujeme v tomhle klubu, v tomhle divadle nebo na tomhle festivalu, abych mohl říct, ano, můžu přijet, protože mám vízum. 

To je alfa a omega další činnosti v Americe. Chci se trochu rozkročit přes oceán, ale i po Evropě. Loni jsem absolvoval nějaké koncerty ve Švédsku, kde je pro muziku, kterou dělám, velmi přívětivé prostředí. Navázal jsem tam nějaké kontakty, takže si myslím, že se brzy zase objeví i nějaká Skandinávie, na které pracujeme. Chci se podívat do světa, spolupracovat se zahraničními hudebníky. To je ta nejlepší škola.

A co koncerty doma? 
Čeká mě teď turné po republice právě se saxofonistou Scottem Hamiltonem a mým českým kvartetem. Budeme hrát v Karlových Varech, v Ostravě, v Praze a v Brně. Takže Jihlaváky srdečně zvu 19. května do Brna, do Cabaretu des Péchés do pasáže Jalta. A v létě budu zpívat s třešťským Zatrestbandem a Petrem Píšou v Dačicích na tamním festivalu Dačická kostka. Už teď se těším, až se potkáme.

Diskuze k článku