Normalizace dobrá, ale teď padesátky

Právě skončila minisérie Volha, která nám měla ukázat několik typických normalizačních charakterů: bezskrupulózního práskače, umělce donuceného podepsat spolupráci s StB pod tlakem, oportunistu s problémovou dcerou a bratrem v emigraci a statečnou disidentku. Dílo je to přehledné, nepobuřující. Vyšetřovatelé StB se po roce 1989 vypaří do soukromého sektoru, antihrdina se stane strážným, hodný oportunista zemře na infarkt a disidentka zamíří na ministerstvo. Hlavně se do těch hrozných let nevracet!

Jistě, normalizace byla zelenohnědá břečka a křivila duše i charaktery. Ale Husákův režim cílil na kariéru a budoucnost dětí, nikoli na životy. Sesazoval lidi z vyšších postů, posílal je do kotelen či na měření vody, jen hrstka nejstatečnějších skončila v kriminále, někteří zemřeli na následky vyšetřování či věznění. Šlo o koryta, o posty, o studium dětí, o cesty do zahraničí, o možnost publikovat, vystupovat, natáčet.

Stále méně se však dnes mluví o padesátých letech, nejkrvavější a nejtemnější době komunistické totality, možná i proto, že část budoucích reformátorů ze šedesátek a pozdějších disidentů se na nich jistou měrou podílela. 200 rozsudků smrti (Milada Horáková, Záviš Kalandra), další stovky zastřelených při pokusech o útěk či tajně zlikvidovaných (farář Josef Toufar), 200 000 lidí odsouzených na doživotí či dlouhá léta do vězení a uranových dolů. Bylo mezi nimi i mnoho spisovatelů, akademiků, kněží. Za všechny jmenujme Karla Pecku, autora skvělého románu Motáky nezvěstnému, který byl odsouzen za přechod hranic v roce 1949 a propuštěn při květnové amnestii 1960 stejně jako Jan Zahradníček, a Václava Renče, který byl odsouzen v roce 1952 v procesu s katolickými intelektuály spolu se Zahradníčkem k pětadvaceti letům a propuštěn až v květnu 1962.

Václav Renč zemřel 30. 4. 1973, tedy přesně před padesáti lety. Na svobodě prožil ještě jedenáct let, pracoval v divadle, psal, překládal a vydal mimo jiné sbírku vězeňské poezie Skřivaní věž a nádhernou Popelku nazaretskou. O tomhle básnickém životopisu Panny Marie se vyprávěly „legendy“. Verše prý jsou proto tak průzračné, že si je básník musel ve vězení pamatovat. Za psaní na papír byla samovazba a Renč jich zažil mnoho. Části Popelky učil své spoluvězně a ty byly venku známé ještě před jeho propuštěním. Text neupravoval, považoval ho za dar.

A protože květen je v katolické liturgii zasvěcen Panně Marii, ostatně druhou květnovou neděli slavíme i Svátek matek, rozloučím se s Václavem Renčem právě verši z jeho Popelky. Třeba nám přinesou trochu naděje – nebo zázrak, který potřebujeme.

“Kráčelo jaro Nazaretem./ Učilo ptáky zpívat dětem-/ a v srdcích probouzelo žal./ Proč, proč je smutno v Nazaretě?/ Proč je tak smutno v celém světě?/ Že mor i v kvítí hořkne dál./ Též v tesařově domku chudém,/ stýská si panna nad osudem,/ jejž vysloužil si bědný lid./ Vší silou duše své i těla/ ta dívka pokorná by chtěla/ na Králi spásu vymodlit."

Psáno pro MF Dnes, 3. 5. 2023