Přináším stručný přehled osobností, jež byly ve výše uvedeném smyslu inspirativní, jež ovlivňovaly dění ve svých zemích, v Evropě i ve světě a to, jaký byl, respektive je jejich politický odkaz.
Roosevelt a Churchill
Ponecháme-li stranou starší historická období a začneme-li v časech, kdy se rodil současný svět, v časech druhé světové války (1939–1945), udávaly tehdy tón, smím-li to tak říct, skutečně mimořádné osobnosti.
Na jedné straně to byli největší gauneři a zločinci moderních světových dějin, jakkoli tehdy stáli na opačné straně a jakkoli se střetli v epochálním „souboji titánů“ – Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin, kteří uvrhli svět na samotný pokraj apokalypsy a pro mnohé až za něj.
Na druhé straně pak stáli skuteční zachránci, doslova spasitelé (nejen západní křesťanské) civilizace, vůdci dvou anglosaských národů – americký prezident Franklin Delano Roosevelt (v Bílém domě v letech 1933–1945) a britský premiér Winston Leonard Spencer Churchill (ministerským předsedou v letech 1940–1945 a 1951–1955); právě jim se v chystaném seriálu pro INFO.CZ budu podrobněji věnovat jako prvním.
K oběma mužům lze mít spousty různých, do značné míry oprávněných výhrad. Jedno jim ale nemůže upřít, je-li jen trochu příčetný, ani ten nejkritičtější historik či novinář. V časech bezprecedentního ohrožení západní civilizace, jejíž součástí byla, aby bylo jasno, tehdy i naše země, sebrali veškerou politickou sílu, kterou disponovali, veškerý svůj politický um a podporu, již byli schopni ve svých zemích mobilizovat, a rozbili německý nacismus, italský fašismus a militantní japonský šintoismus na padrť.
Že se přitom dopustili chyb a omylů (Rooseveltovo „okouzlení“ Stalinem a neschopnost prohlédnout jeho dalekosáhlé záměry, jejichž důsledkem bylo zotročení velké části starého kontinentu, nebo Churchillovo umanuté lpění na udržení britského impéria, odsouzeného nemilosrdnými dějinami tak jako tak k zániku), je, jak jsem už naznačil, pochopitelné; chyb se ostatně dopouští každý, kdo něco dělá.
Navzdory těmto chybám ale právě tito anglosaští státníci svět nejenže zachránili, a to navzdory protivenství, nezájmu, sobeckosti a nepochopení jiných, často vlivných politických figur (jako příklad lze uvést americké izolacionisty či britské appeasery, které porazit bylo mnohem, mnohem těžší, než se dnes zdá, a vůbec ne samozřejmé), ale zároveň (spolu)vytvořili svět nový, svět, který si v „nejtemnějších hodinách a časech“ vysnili, svět, na jehož (díky nim) pevných základech stojí i ten dnešní.
Vůle a statečnost těchto mužů, jejich vize svobodné demokratické společnosti a slušné mezinárodní spolupráce, odmítající nátlak a diktát, byly tím nejlepším odkazem, jakého se nám všem po druhé světové válce dostalo. Úcta a vděčnost jsou proto více než na místě.
Adenauer, Schuman a de Gaulle
Když v květnu 1945 skončila válka v Evropě a v září téhož roku v Tichomoří, byl svět, jak jej lidé znali z předválečných časů, v totálních troskách. Desítky milionů mrtvých, takřka nespočitatelné materiální škody a psychická traumata přeživších, jejich totální pesimismus, deziluze a nevíra v budoucnost se zdály být nepřekonatelné, stejně jako nepřátelství a nenávist mezi národy, které za války stanuly proti sobě. Zejména v případech, kdy byla druhá světová válka vyvrcholením již existujících, desítky let či dokonce staletí antagonismů a střetů, se zdálo, že tento rozkol nemůže být nikdy překonán.
V Evropě byli takřka „dokonalými“ příklady takového vztahu Francouzi a Němci. Zejména Francouzi nesmírně trpěli drtivou porážkou ve válce z let 1870–1871, jíž bylo dovršeno bismarckovské sjednocení Německa „krví a železem“, běsy spojenými s Velkou válkou (1914–1918), jejíž velká část (západní fronta), se odehrávala na jejím území, a zejména „nejděsivější pohromou v jejich dějinách“, jíž byla porážka od nacistického Německa na jaře 1940. Nenávist vůči Němcům (se vzpomínkami na Hitlera, pózujícího před Eiffelovkou a před Vítězným obloukem) proto s koncem války neochabovala a budoucí vztah mezi oběma národy a státy se zdál být více než chmurný.
A právě v té chvíli, v těchto těžkých časech, se objevili politikové a státníci, kteří vše změnili. Kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer (v čele vlády v letech 1949–1963), jež se Stalinovi navzdory zrodila z poválečného zmaru v roce 1949, toužící takřka za každou cenu po „ukotvení“ své země na Západě (kam podle něj Německo vždy, s výjimkou let „hnědé tyranie“, patřilo) nalezl ve své snaze o „smíření nesmiřitelných“ skvělé partnery v politicích čtvrté a poté páté Francouzské republiky – na prvním místě v Robertu Schumanovi (premiér v letech 1947–1948, ministr zahraničních věcí v letech 1948–1952 a šéf Evropského parlamentu v letech 1958–1960) a poté v Charlesu de Gaulleovi (prezident republiky v letech 1959–1969).
Nebýt politického vizionářství těchto mužů, jejich odvahy a jejich přesvědčení, že i dávní nepřátelé mohou být při troše dobré vůle novými, skvělými přáteli, vypadala by dnes (nejen západní) Evropa jinak.
Výsledkem Adenauerova neochvějného směřování Spolkové republiky na Západ (přetrvávající dodnes) a Schumanovy a de Gaulleovy „otevřené náruče“ (ano, náruče toho de Gaullea, jenž se na rozdíl od všech těch Pétainů a Lavalů v roce 1940 nepoddal a doslova z ničeho vybudoval exilovou vládu v Londýně, novou armádu a hnutí odporu a ve finále i svobodu pro svoji zemi) pak bylo a dodnes je politické a ekonomické partnerství (tzv. „německo-francouzský motor“), vůči němuž lze mít, stejně jako vůči politice výše zmíněných Roosevelta a Churchilla, spoustu výhrad, ale díky němuž (a díky americkému spojenectví, díky NATO, nezapomínejme!) prožila zejména západní Evropa poslední desetiletí v takovém klidu a míru a v takové prosperitě jako nikdy předtím.
Kohl, Mitterrand, Dellors a/versus jejich nástupci
Pokračovateli těchto velkých „politiků smíření“ pak byli jejich nástupci z osmdesátých a devadesátých let – německý kancléř „znovu-sjednotitel“ Helmut Kohl (v úřadu v letech 1982–1998), francouzský prezident François Mitterrand (první socialista v Elysejském paláci v letech 1981–1995) a vizionářský šéf Evropské komise Jacques Dellors (1985–1995). Tito muži nejenže pokračovali v „rozšiřování a prohlubování“ evropského integračního procesu, ale zároveň se stali skutečnými tvůrci unikátního historického projektu s názvem Evropská unie, politické a ekonomické entity, ve které žijeme a z níž těžíme k našemu prospěchu dodnes.
Že je v současné době tento projekt ohrožován v mnoha ohledech ukvapeným, zaslepeným, zideologizovaným a nereálně/nerealisticky uvažujícím vedením komise v čele s paní, která má tu troufalost (zdá se) ucházet se o vedoucí post v NATO a která ve snaze zapsat se do historie za každou cenu „tlačí (v integraci) na pilu“ i v oblastech, kde to ani zdaleka není nutné a kde je to, vzhledem k odlišné historii mnoha států sotva možné (společná zahraniční politika, jakkoli by byla, kdyby byla možná, vskutku žádoucí), anebo, v řadě ohledů, pro kontinent kontraproduktivní (Green Deal, boj proti tzv. klimatické změně způsobem, jakým se děje – sám o sobě je přirozeně v pořádku a na místě), není ani v náznaku chybou výše uvedených mužů. Jejich vize, která došla naplnění v Maastrichtské smlouvě o Evropské unii (1992, v platnost vstoupila 1993), byla ve všech ohledech skvělá.
Reagan, Thatcherová a Jan Pavel II.
A ještě přinejmenším na dva velké světové lídry nelze v tomto krátkém „přehledu“ zapomenout. Bez nich, bez jejich statečnosti a vizionářství (omlouvám se, že tato slova znovu a znovu opakuji, ale jak se jim, milí čtenáři, vyhnout, je-li tento text z velké části právě o nich?) by dnes svět vypadal mnohem hůř, o našich životech nemluvě.
Ronald Wilson Reagan (v Bílém domě v letech 1981–1989) nejenže vrátil Američanům důvěru v sebe samotné po dekádě zoufalství a zmaru (Vietnamská válka, aféra Watergate a její důsledky, Carterovo katastrofální prezidentství, politika nedůstojných ústupků vůči Sovětskému svazu), ale zároveň se zásadním způsobem zasadil o porážku komunismu a o vítězství svobodného Západu ve studené válce.
Britská premiérka Margaret Hilda Thatcherová (v Downing Street číslo 10 v letech 1979–1990) zdaleka nebyla „jen“ Reaganovou „sekundantkou“, nýbrž politickou vůdkyní Britů i svobodného Západu par excellence. Ikonickou přezdívku „železná lady“ (Iron Lady) ostatně nedostala kvůli tomu, jak razantně zatočila se zdivočelými britskými odbory, nýbrž od sovětského tisku za nekompromisní boj proti zlu jménem komunismus. Právě politické partnerství Spojeného království pod jejím vedením se Spojenými státy stálo za „zázračným rokem (Annus Mirabilis) 1989 a jeho důsledky. Nebýt jí a „Rona“ Reagana mohly Sovětský svaz a komunismus žít mnohem déle, než jak tomu bylo ve skutečnosti.
Za to, v jak skvělém (všemu navzdory) světě dnes většina Evropanů žije (píšu většina, protože, nezapomínejme, Ukrajina je také Evropa!), vděčíme ale i lidem, jejichž podíl na „cestě ke svobodě“ byl na první pohled, opakuji, na první pohled, subtilnější než v případě výše uvedených velikánů.
V této souvislosti nelze nezmínit, jako jeden příklad za všechny, „polského“ papeže Jana Pavla II. (na papežském stolci v letech 1978–2005), který dodával na konci sedmdesátých let a v osmdesátých letech odvahu a víru všem ujařmeným a poníženým, zavřeným i jinak tyranizovaným obyvatelům (nejen) Sovětského svazu a tzv. sovětského bloku, ale i všem strádajícím lidem dobré vůle na celém světě.
…a ti druzí
Výčet skvělých, inspirativních politických, ekonomických a duchovních vůdců, který jsem se dnes pokusil ve stručnosti – jako předzvěst seriálu, na který se můžete zanedlouho těšit – načrtnout, přirozeně není ani zdaleka úplný.
Už při jeho psaní mi běžely hlavou vzpomínky na další a další osobnosti, které v národním i evropském/světovém kontextu měnily chod dějin, ať už k jeho jednoznačnému prospěchu, anebo byli v řadě ohledů, či přinejmenším v některých ohledech, kontroverzní, ani jim se nebudu vyhýbat. O tom, respektive o prvních z nich, ale až příště; pro dnešní den to jako již zmíněný úvod, myslím, stačí.
Autor je historik, vysokoškolský pedagog a novinář
Převzato z Info.cz