Už když do domu před téměř půlstoletím vstoupil architekt David Vávra poprvé, byl jím okouzlen. A to tehdy ještě netušil, jak moc s ním jednou bude svázán.
Wenkeův obchodní dům v Jaroměři, z něhož se stalo v roce 1947 muzeum a o sedmdesát let později národní kulturní památka, prošel v posledních třech letech rekonstrukcí. A právě podle Vávrova projektu.
Budovu, kterou pro podnikatele Josefa Wenkeho navrhl v roce 1911 Josef Gočár, se podařilo vrátit zpět do původního stavu. „Zrovna nedávno jsem objevil deset kreseb, na kterých jsem si načrtl zásady přestavby domu. A víceméně až na jednu platí,“ říká David Vávra s tím, že při zacházení s takovou architekturou by neměl mít člověk touhu prosadit sám sebe.
„Úplně přesně to vystihla jedna paní, když jsem pracoval na rekonstrukci galerie v rámci divadla v Kolíně od Freiwalda s Böhmem. Přišla ke mně a povídá: A co vy jste tady vlastně dělal?“ vzpomíná architekt. Sice to prý myslela jako invektivu, nicméně pro něj to byla ta největší pochvala. „Práce architekta by v tomto případě neměla být vidět,“ dodává.
A to je případ i Wenkeova domu. Tehdy ještě neznámý Josef Gočár ho navrhl v protofunkcionalistickém stylu, a interiér v začínajícím kubismu. Budova se železobetonovou a sklo-ocelovou konstrukcí nabízí to nejlepší z české moderny. I proto k jeho dílu přistupoval David Vávra s pokorou.
Snažil se zachovat i změny, kterými dům prošel v době normalizace. „Za první republiky asi nemuseli řešit to, že fasáda docela promrzá, takže v době normalizace se tam udělala taková skleněná příčka, která prostor tepelně oddělila a která je typickým příkladem husákovské architektury. A my jsme ji tam zachovali, bude pamětí řemeslné kvality socialismu. A navíc je to praktické,“ přibližuje architekt.
Autorsky se mohl David Vávra projevit v samotné expozici. Muzeum vystavuje díla tří významných rodáků – medailéra Otokara Španěla, sochaře Josefa Wagnera a malíře Josefa Šímy. „Od Šímy měli jediný obraz, který někdo ukradl. Tak jsem jim řekl: Nemějte hořkost, já udělám à la Šímu. Obraz jsem nahradil výtvarnou šímovskou básní ve fusingovém prosvíceném skle,“ prozrazuje.
Další výzvou byl zarostlý a zanedbaný dvorek, který v minulosti sloužil jako garáž. Nově je přístupný přes průchod a lidé se na něj dostanou, aniž by museli vejít do muzea. Odpočinout si tu mohou v altánu, děti zase na netradičním pískovišti vyvedeném v kubistickém stylu. „To byla přesně ta možnost, kdy jsem se mohl trochu vyřádit,“ podotýká David Vávra.
Velkolepý obchodní dům, který tehdy podnikatel Josef Wenke otevřel, nabízel rozměrné výlohy. Díky konstrukci z armovaného betonu a proskleným obvodovým pláštěm vznikl prostorný a prosvětlený interiér.
To, co návštěvníka nejvíce ohromí, se ale ukrývá uvnitř. „Když jsme sem s Jirkou Kotalíkem (český historik umění, pozn. red.) před více než čtyřiceti lety přišli poprvé, byli jsme úplně okouzlení. Ta nejvíc magická záležitost je půlkruh otevřený nahoru. Prostor jde přes dvě patra, je tam oválný ochoz s dřevěným zábradlím a uprostřed toho visí svítidla, která mají kubisticky nalámané hrany,“ popisuje architekt.
Lustry se musely repasovat, aby světla splňovala současné parametry. Musela se tak řešit i elektřina a hledalo se, jak k nim přivést proud. Původně šel totiž pod podlahou, která se rovněž rozebrala a zrekonstruovala. „A teď se řešilo, kdo podlahu udělá. Jedna firma to sice uměla, ale ne v takové výšce, tak se pátralo po jiné. A takových detektivních příběhů skrývá dům spoustu. Byl tam třeba krásný obklad soklů a já jsem na první dobrou prohlásil, že to je typický Gočár. A ukázalo se, že to byla pětapadesátá léta, kdy se tahle krásná dlažba vyráběla jako obklad v elektrárně.“
Další překvapení představovala zazděná okénka anebo skrytá výmalba obchodního domu. S její obnovou ale už projekt nepočítal. Jde o velice kontrastní geometrické, stále se opakující obrazce. Restaurátoři pouze na schodišti ponechali odhalený fragment s tím, že někdy v budoucnu je tu možnost dekor obnovit. „Anebo taky ne. Budova už má jinou funkci. Dříve to byl obchodní dům a tahle dekorace, která byla dole i na schodišti, měla zákazníka přitáhnout nahoru, aby mohl projít všechna patra a nakupovat. Dnes je to muzeum, má různá oddělení a návštěvník je chce sám vidět všechna,“ vysvětluje David Vávra.
Ten také navrhl novou podobu expozice, do které zapojil i dosud nepřístupné prostory. Vznikly výstavní sály, dětská dílna i přednáškový sál namísto stísněných kanceláří a depozitáře, který se přestěhoval do někdejšího sklepa přestavěného na kryt civilní obrany. Součástí expozice, o jejíž textovou podobu se postaraly kurátorky muzea Martina Vítková a Monika Joštová, je i obnova jednoho pultu a prodejní vitríny, aby si člověk hned při vstupu uvědomil, k čemu dům původně sloužil.
Ve vedlejším sále se pak děti pohoupají na motorkách a dospělí si připomenou historii rodu Wenkeových, která je spjatá i s prodejem aerovek. V plánu je hrací auto a rovněž originál motocyklu Indian. Dětská dílna zase odkazuje na mušlové řemeslo. Otec Josefa Wenkeho totiž vyvážel na konci devatenáctého století rozmanité výrobky z mořských mušlí.
Kromě muzea, které už menší rekonstrukcí prošlo v osmdesátých letech, se opravil i sousední dům. V něm kdysi Wenkeovi bydleli a muzeum tu mělo zázemí. V minulosti zůstával opomíjen a jeho současný stav tomu také odpovídal.
Nepříjemným překvapením tak třeba bylo, když řemeslníci odkryli krov a zjistili, že ho musejí téměř celý vyměnit. „Nemá sice statut památky, ale přesto se k němu tak přistupovalo. Bylo znát, že na jeho vybavení se tehdy, když se stavěl, relativně šetřilo, třeba koberce na schodišti byly jen namalované,“ přibližuje David Vávra.
Celková rekonstrukce vyšla na třicet milionů korun. A jak připomíná ředitel muzea Rudolf Havelka, akce, na níž se podařilo získat peníze z česko-polského dotačního programu, byla poměrně náročná. Už jen tím, že během krátké doby museli získat polské partnery, sepsat žádost o dotaci a současně připravit studii a stavební projekt. „Museli jsme pak celé muzeum vystěhovat, včetně depozitářů, což jsme dělali víceméně svépomocí. Potýkali jsme se také s celou řadou stavebních komplikací, protože chyběl stavebně-historický průzkum a v souvislosti s válkou na Ukrajině nám v průběhu rekonstrukce ubyli i ukrajinští pracovníci,“ přibližuje ředitel.
I přes veškeré komplikace se ale nakonec podařilo přestavbu dotáhnout do zdárného konce. A díky ní se kapacita výstavních ploch i ploch pro veřejnost zvětšila více než dvojnásobně. „To nám umožní pořádat větší množství i souběžných výstav a dalších akcí pro návštěvníky,“ dodává Rudolf Havelka.
Josef Wenke hledal inspiraci pro svůj obchodní dům v Praze, Drážďanech i ve Vídni. Obchodní sortiment firma z původně mušlového zboží rozšířila o galanterii, kuchyňské zboží, potřeby pro tenis, motorismus, vyráběla i hračky a dřevěné výrobky. Ve třicátých letech postihla firmu krize a Wenkeovi nakonec oba domy prodali v roce 1938 v dražbě.
Architekt David Vávra je známý jako popularizátor moderní architektury a také průvodce Šumnými městy. Pořad vznikl původně jako jeden díl o Ostravě, nakonec jich bylo celkem šestašedesát. Na ně pak navázaly Šumné stopy, které mapují odkaz českých architektů ve světě. „Myslím, že dnes vypadají česká města dobře. Lidem záleží na tom, kde žijí a v čem,“ podotýká.
Jediné, co ho trochu mrzí je, že současná společnost má moc limitů a svoboda soutěží už není taková jako třeba za dob architekta Karla Hubáčka, autora libereckého Ještědu. „On tehdy nesplnil zadávací podmínky soutěže, a namísto dvou oddělených budov navrhl jednu. Být to dnes, tak už by byl vyřazený, ale tehdy nebyl. To byla ta velkorysost a odvaha, která dovolila, aby vznikla unikátní stavba, označená za českou stavbu století. Dnes se všichni proti všemu hned odvolávají,“ uzavírá David Vávra.
