Ian Bostridge a jeho mimořádná Zimní cesta

Schubertovy písně patří k pokladům světové hudby. Uvědomili si to mnozí široce uznávaní skladatelé i hudebně vědci přicházející po něm a pějící na ně chválu. Charakteristickým znakem všech více než šesti set Schubertových písní je tvůrčí akcent na melodickou stránku, která je hlavním sdělovatelem nálady textu. Je třeba si uvědomit obecný fakt, že každá drobná komorní sólová skladba pro hlas a akordický nástroj není automaticky písní. Písněmi nemohou být označeny skladby, jejichž melodika se omezuje na pouhé opakování tónů, jako se tomu často stává v populární hudbě. Franz Schubert ve své písňové tvorbě ukázal talent mimořádného melodika i variabilitu písňového žánru, když podle obsahu textu používal formy písní strofických – to znamená takových, kdy se melodie ani doprovod nemění, ale textový průběh přináší nové sloky.

Dále objevil kouzlo písní stroficko-variačních, které při identitě melodie ve slokách zhudebňujících stále se rozvíjející text, proměňuje doprovod. Vrcholem stavebného umění písně se stala v jeho tvorbě její úplná evoluce v rovině melodie i doprovodu. Nastíněná pestrost zpracování také umožnila autorovi seřadit písně do velkorysých cyklů Spanilá mlynářka (1823) a Zimní cesta (1827). V nich cítíme ještě základ v klasické hudbě. Schubertova schopnost tvoření velkorysých cyklů, stejně tak setrvání písní v psychologickém ponoru textu, je zařazuje již hluboko za hranice klasicismu. Kdybychom měli mluvit o díle tvořícím přechod k písním Schubertovým, museli bychom se obrátit k Beethovenově cyklu Vzdálené milé (1816), kde je již také vysoký podíl koncepční cyklické práce na poli písňové tvorby.

Textovým základem Zimní cesty se staly básně Schubertova současníka Wilhelma Müllera (1794–1827), jež seřadil sám literát do dvou na sebe navazujících celků po dvanácti básních. Schubert v nich našel motivy, které texty svazovaly s jeho neradostným osobním životem. Proto v mnohých písních najdeme zastavení a popisy depresí. Jiné pak zdobí odhodlání postavit se čelem neblahému osudu. Text dvaceti čtyř písní je pojat optikou poutníka, jehož osud zásadně ovlivnilo nenaplnění lásky a odmítnutí manželství jeho vyvolené. Další kroky hlavního hrdiny jsou stiženy hořkými vzpomínkami, sarkasmem, sněním a rezignací. Putování krajinou se pak zdá jako lék na zapomnění milostné deziluze, ale může být i rozptýlením myšlenek na smrt. Ty napadají poutníka stále naléhavěji. V písňovém cyklu lze morbidní myšlenky zaznamenat od čtrnácté písně Stařecká hlava do konce. O konci života tuláka se však básník nezmiňuje, i když poslední verš závěrečné písně Kolovrátkář něco napovídá: „Prapodivný starče, s tebou šel bych rád. Nechtěl bys k mým písním doprovod mi hrát?“ (překlad Vlasta Reittererová). Schubertova Zimní cesta svým temným náladovým vyzněním směřuje do hlubších fází romantismu. Návaznost na ní cítíme i v písních pozdního romantika Gustava Mahlera.

Kdo vyznává kouzlo čistoty Schubertových cyklů, má určitě doma ve své diskotéce jejich interpretaci britským tenoristou Ianem Bostridgem. Já jsem navštívil jeho koncert připraven ještě jinak. Upoutalo mě totiž audiovizuální zpracování Zimní cesty režiséra Davida Aldena s expresionistickou scénou a s prezentovaným pěvcem i další umělecké dokumenty spojující Schubertovu Zimní cestu s výlety do nehostinných krajů. Současně jsem si vybavil naléhavost prožitku, kterou předával pěvec Ian Bostridge v Janáčkově Zápisníku zmizelého ve zpracování České televize.

Pěvcův koncert v Rudolfinu nejen potvrdil, ale ještě více posílil všeobecný názor o jeho mimořádně působivé umělecké erudici a smysluplném perfekcionismu. Jeho vystoupení neslo rysy promyšlenosti ve všech fázích. V okamžiku, kdy předstoupil před posluchače, jeho tvář zračila smutek jako předzvěst neradostného obsahu. Vše z temného klimatu skladby vyjadřoval však výlučně hudebními prostředky vyplývajícími z kompozičního ustrojení díla. Herecká akce pěvce byla maximálně upozaděna i při vyjádření takového textu, který k tomu přímo vybízel. Koncentrovanou výrazovost zpěváka silně podpořilo zvukově promyšlené klavírní partnerství ukrajinského pianisty Vadyma Cholodenka. To se plně rozvinulo v prokomponovaných písních, například v Osamění (č. 12).

Umělci strukturovali cyklus do čtyř rovnoměrných celků, vzájemně oddělených tématy nenaplněné lásky a vzpomínek, beznaděje, putování a smrti. Tvárný, ve všech polohách vyrovnaný hlas Iana Bostridge, který je vybaven jen lehkým tremolem, dokázal vymodelovat kresbu mnoha náladových odstínů. Jeho pojetí Schubertova díla zraje. Bylo velkým zážitkem sledovat, jak hluboká hnutí mysli dokázal pěvec vyjádřit, a přitom zůstat na platformě schubertovské uměřené poetiky. Velké proměny výrazu provedl společně s pianistou i na malých plochách některých písní (například velký přechod od zklidnění do bolestného vzlyku připravil v písni č. 6 Vodní proud). Cyklus Zimní cesta vychází v podání Iana Bostridge jako ucelená zpověď deziluzí stiženého člověka. Není to však monodrama, protože každá píseň je ještě navíc jedním samostatným výrazovým „vesmírem“. To, že zde básnický text obklopuje a prosycuje Schubertova hudba, vytváří prostředí, jenž poukazuje dalekosáhle za horizont původního zaměření básně.

Bylo cítit, jak se pěvec se svému výkonu usilovně koncentruje. Vysokou pozornost vyžadoval i od publika. Počítal s jeho pochopením, když po odeznění tak temného díla nebude nic přidávat. To mi imponovalo. Všechny záměry umělců auditorium akceptovalo a ocenilo. V rukou několika posluchačů se objevily i překlady textů písní připravených s příznačnou péčí tiskovým oddělením České filharmonie. Český překlad Müllerových básní od Vlasty Reittererové považuji za poutavý. Zkoumal jsem i jiné. Obecně lze usoudit, že by se texty měly ve vokální hudbě při poslechu koncertů sledovat více. Umělci jako Ian Bostridge by byli ještě více pochopeni. Je zcela mimo pochybnost, že pražské Rudolfinum zažilo v jeho kreaci jedno z nejhlubších vystoupení sezóny.

Český spolek pro komorní hudbu • Ian Bostridge
23. dubna 2023, 17:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Franz Schubert: Zimní cesta – Cyklus písní pro mužský hlas a klavír na básně Wilhelma Müllera, op. 89, D 911 (80′)

Účinkující:
Ian Bostridge – tenor
Vadym Cholodenko – klavír