Historik Jiří Malínský dnes pokračuje ve svém několikadílném seriálu věnovaném nadčasovým významům vzniku samostatného Československa.
Monarchie se drolí
Vojenské vzpoury (Rumburk, Kragujevac, boka Kotorská, Pulja) i nárůst počtu zelených kádrů dále naznačovaly již viditelné slábnutí monarchie podobně jako stále častější dělnické stávky protestující proti zhoršování pracovních podmínek a zásobovací podvýživové situaci. Rychle se měnící situace jak ve vnitrozemí, tak na frontách ovlivňovala i činnost reorganizovaného Národního výboru, který zahájil svou činnost v pronajatých zprvu dvou, později více kancelářích pražského Obecního domu. Teoretická činnost se obírala legislativními přípravami (na nových zákonech budoucí republiky pracovali i čeští právníci působící ve Vídni ve správě Předlitavska; nejvýznamnějšími byli dr. Ferdinand Pantůček (1863–1925) a doc. dr. Emil Hácha (1871–1945). V Praze významně působil v tomto ohledu vysoký funkcionář Živnobanky činný v Ústředním svazu českých průmyslníků mladočech dr. Jaroslav Preiss (1870–1946) a starostové České obce sokolské a další mladočech mafista dr. Josef Scheiner (1861–1932) a Svazu Dělnických tělocvičných jednot českoslovanských mafista Antonín Hummelhans (1873–1942). Přes české a slovenské politiky činné z různých důvodů (vojenská služba, úřednické působení) bylo udržováno spojení i s martinským centrem; mnoho tu mj. vykonali sociální demokraté dr. František Tomášek (1869–1938) a dr. Ivan Dérer (1884–1973).
Anatomie říjnové revoluce
Z významnějších legislativních počinů to byly politický zákon (Pantůček) a hospodářský zákon (Preiss). Z politického zákona vycházel Rašínův návrh prvního československého zákona z 28. října 1918. Zatímco státní formu ponechal Pantůček otevřenou pro domluvu se zahraničním odbojem, podrobněji se zabýval vnitřní organizační strukturou budoucího Československa, zrušením šlechty, fideikomisů a ostatních výsad obdobného obsahu a zaměření, agrární reformou předpokládající parcelaci velkostatků, sociálními reformami ve prospěch dělnictva a výraznými změnami volebního práva. Návrh hospodářského zákona zahrnoval okamžité přerušení železničních a telegrafických spojení s Vídní a Budapeští a rakousko-uherskou bankou (zastavení loupeží jmění budoucího státu), zřízení samostatné banky, přípravu měnové reformy, provedení soupisu všeho majetku fyzických i právnických osob, přenesení sídel obchodních společností na území české říše (výchozí provizorní státní označení), výkupy latifundií a velkostatků podle poměrů roku 1914 pod důslednou vládní kontrolou zřízení zvláštní pozemkové banky ad. Zákon předpokládal přechod všech českých zbrojovek do české (československé) správy. Měl být zřízen zvláštní úřad pro mzdové záležitosti, do nějž své zástupce měli vyslat ministr pro sociální péči, ministr obchodu, ústřední svaz českých průmyslníků a ústřední svaz dělnických odborů.
Pokračovaly i práce na revoluční organizaci české (československé) buržoazně demokratické revoluce. Orgány české revoluce se staly národní výbory, zakládané na úrovni zřejmě politických a patrně i soudních okresů a na úrovni místní ve všech větších městech. Byly zakládány na zásadě koordinovaného postupu všech českých politických stran a jména jejich protagonistů byla hlášena Obecnímu domu (před 28. říjnem ne zcela známého rozsahu). Činnost národních výborů přejímáním rakouských úřadů a ústavů regionálního a místního dosahu zabránila ztrátám a byla hodnotným vkladem ve prospěch nového státu. Obdobným způsobem na ústřední úrovni byla zkoumána spolehlivost soudců, státních návladních, úředníků finanční prokuratury, členů policie, veřejné správy i veřejné dopravy a do předu byly vytipováváni jejich budoucí vedoucí. V odborových organizacích železničních a poštovních bylo úsilí Národního výboru přijato s plným pochopením. Jejich prostřednictvím byly zdržovány a zastavovány zejména potravinové transporty ožebračující Česko. Finančně byly tyto činnosti zabezpečovány národní daní dobrovolně odváděnou okresy, městy i menšími sídly v dosahu jejich finančních možností, ale také Svazem českých bank. Velký podíl na tom měl také předseda Svazu českých okresů Cyril Papoušek (1863–1937).
Vojenské zabezpečení měly svěřeny starosta České obce sokolské dr. Scheiner a šéfredaktor Národních listů František Sís (1878–1938) za úzké spolupráce sociálně demokratické SDTJČ. Kromě zvládání tisíců židovských emigrantů z Haliče a vojáků rakousko-uherské armády v Praze působila i početná dynastická byrokracie. Technický odbor Sokola vedený dr. Jindřichem Vaníčkem (1862–1934) shromažďoval pušky a střelivo; záložní české důstojnictvo organizoval Scheinerův zástupce setník (kapitán) Jaroslav Rošický (1884–1942). Zásluhou souhrnu těchto činů bylo zemské vojenské velitelství na konci října přinuceno ke kapitulaci.
Rozhodující otázkou – v poslední instanci – byla pro Národní výbor zásobovací agenda. Na 17. září 1918 byl do Staroměstské radnice svolán mimořádný sjezd uvozený Soukupovou výzvou „Přední příkaz této chvíle proto zní: Potírati lichvu ve všech státech a třídách! Předsednictvo Národního výboru československého pozdravuje s nejupřímnější radostí, když se nyní od slov přistupuje k činům!“ Na základě těchto podnětů byla založena Zemská hospodářská rada využívající v boji s monarchií možností pasivní rezistence. Jejím předsedou se stal Antonín Švehla. Totožný orgán vznikl pro Moravu v Brně; jeho předsedou byl zvolen předseda Českého svazu poslanec František Staněk. 6. září vznikla Socialistická rada jako koordinační orgán všech tří českých politických stran – Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (autonomistů), České strany socialistické a České sociálně demokratické strany dělnické (centralistů). Koordinace jejich činností zvyšovala účinnost jednání Národního výboru během říjnové revoluce.
Poslední hodiny Rakousko-Uherska
Práce Národního výboru československého se postupně stávala horečnou; 19. října se proto jeho předsednictvo usneslo, že bude zasedat denně. Současně se začal připravovat na setkání s v Paříži dlícím dr. Edvardem Benešem v Ženevě. Pasy pro vycestování do Švýcarska zajistilo po Tusarově zákroku rakouskouherské ministerstvo zahraničí. To všechno probíhalo v době, kdy zahraniční odboj dále posílil své pozice; prakticky všechny dohodové mocnosti uznaly Československou národní radu za plnoprávnou politickou představitelku budoucího Československa. 14. října v Paříži zveřejnil Edvard Beneš složení první prozatímní československé vlády, jejímž premiérem se stal prof. Tomáš Garrigue Masaryk, který v USA zahájil jednání o poskytnutí prvního úvěru ještě nevzniklé republice, a ministry dr. Edvard Beneš a generál francouzské armády dr. Milán Rastislav Štefánik. 18. října ve srozumění s Benešem vydal Masaryk s Wilsonovým souhlasem Washingtonskou deklaraci proklamující československou státnost; týž den byla zpřístupněna hromadným sdělovacím prostředkům celého tehdejšího světa. Tyto aktivity i činy Národního výboru byly založeny na předpokladu stále silného odporu zejména Ústředních mocností a očekávání jejich kapitulace na rozmezí jara a léta 1919.
Stále zjevnější se stávala vnitřní slabost Čtyřspolku a zejména Ústředních mocností. 8. srpna 1918 začala u Amiensu rozhodná protiofenzíva spojenců na západní francouzské frontě; 28. října se zhroutil německý velící generál Ludendorff. V červnu ztroskotala rakouská ofenzíva na italské frontě a 23. října byl zahájen proti hroutící se rakouské armádě italský protiútok. 29. září kapitulovalo Bulharsko. Tyto zprávy měly na císaře i předlitavskou vládu zdrcující dopad; němečtí nacionálové trvající na dosavadních upřednostněních německojazyčné části obyvatelstva vůči slovanské české majoritě však odpovídali dalším vystupňováním svých požadavků a připravovali se k vyhlášení tzv. nových korunních zemí. 4. října Rakousko, Německo a pozdně osmanské Turecko oficiálně požádalo Dohodu o příměří; 5. října se sešel premiér Hussarek s Tusarem a předpověděl obsah připravovaného císařského manifestu z 16. října (monarchie jako soubor národních autonomních států). Vlastimil Tusar to pochopil jako počínající agónii staleté monarchie, nakoupil literaturu obírající se praktickou obsluhou zahraničních služeb státu a uzavřel nájemní smlouvy na prostory nutné pro práci zahraniční již československé legace. 6. října zakladatel SPÖ Viktor Adler sdělil Tusarovi přátelsky při osobním setkání: „Tak vám srdečně gratuluji. Máte svůj stát. Zasloužili jste si ho. Teď však musíte ukázat, že v tom umíte chodit!“ Jako nepřímá odpověď může posloužit Tusarovo prohlášení na zasedání poslanecké sněmovny říšské rady 3. října: „Němci musí vzíti na vědomí, že jsme nebyli nikdy nepřáteli německého národa. My jsme byli a jsme největšími nepřáteli německého imperialismu, jenž by chtěl ovládnouti celý svět. Pokud jde o Deutschböhmen, pravím vám nepokrytě, že český stát nemůže viseti ve vzduchu.“
Politická generální stávka
Na tomto pozadí se odehrávaly veřejné události, které „hýbaly“ veřejností. Počátkem října – v předzimním období – byla Praha prosta mouky, brambor a uhlí. Válečný ústav obilní vyvážel ze země každý den 40 vagonů mouky (celoročně se počítalo se 4 000 vagony). Obdobně se předpokládal celoroční odvoz 17 000 vagonů brambor. Socialistická rada disponovala informacemi Jednoty železničních zaměstnanců a jí prostředkovanými opisy telegramů místodržitelství a ředitelství státních železnic. Proto jí byla vyhlášena na 14. října jednodenní generální politická stávka. Současně Akční výbor (komitét) Socialistické rady rozesílal organizační pokyny, které měly celočeský dosah. Nesly podpisy Rudolfa Bechyně, dr. Emila Frankeho, Josefa Stivína, Jiřího Stříbrného, dr. Bohumíra Šmerala a Luisy Landové-Štychové. Na průvodních demonstracích byla proklamována rovnost politických občanských práv, důsledná demokratizace nového státu a řešení sociálních problémů, které byly aktualizovaným obsahem tradičních programových socialistických požadavků. Zmínky o republice, pokud na manifestacích zazněly, byly okrajového významu. Monarchie stále vládla značnou vojenskou silou a v Praze zamezila vystoupením a pořádáním na hlavních pražských veřejných prostranstvích. To znemožnilo tábory zejména na Staroměstském náměstí a Václavském náměstí. Na staroměstské radnici se konala za přihlížení veřejnosti mimořádná schůze pražského zastupitelstva, na níž participovala zastupitelstva všech obcí fakticky již zformované Velké Prahy (de iure vznikla r. 1922).
Velká veřejná shromáždění proběhla v Karlíně, na Smíchově (náměstí 14. října), Vršovicích, Vinohradech, Michli, Nuslích, Libni a Žižkově. Mezi zde prezentovanými požadavky se mimo protestu proti vyvážení potravin objevilo překládání českých pluků do Česka, rovné všeobecné volební právo i pro ženy. Velká shromáždění se sešla také v Plzni (náměstí Republiky), Brně (náměstí Svobody), Kladně, Hradci Králové, Kutné Hoře, Kolíně, Moravské Ostravě, Třebíči, Přerově, Prostějově, Kopřivnici, Frýdku a na mnoha dalších místech. Shromáždění probíhala pod vojenským a četnickým dohledem nenásilně a pokojně, často je ukončovaly hromadně zpívané písně Rudý prapor a Kde domov můj. K výtržnostem došlo v Písku, kde byla vyhlášena republika a byl shozen rakouský orel a rozbita socha Františka Josefa I. uvnitř radniční budovy. K obdobným akcím došlo i v Staré Boleslavi, Brandýse nad Labem a Kralupech nad Vltavou. Socialistická rada na svém jednání 19. října za účasti všech tří socialistických stran vysoce vyzvedla úspěch této politické generální stávky. O den později se ve stejném duchu vyjádřil i Národní výbor řízený dr. Kramářem: „Národní výbor vítá rozhodnutí Socialistické rady, že se vynasnaží, aby zabránila v souhlase s Hospodářskou radou všemi prostředky po ruce jsoucími soustavnému vývozu potravin, který by byl s to podlomiti v počátcích život československého státu. Dále béře s povděkem na vědomí prohlášení Socialistické rady, v dnešních listech uveřejněné, že chce jako dosud pracovati v jednotném šiku s ostatními složkami národa, v Národním výboru soustředěnými, pro dosažení společného cíle všenárodního.“
Vrcholící srozumění domácího a zahraničního odboje
To se doplňovalo i s Benešovými zprávami z Paříže, které byly doručovány Šámalovi do pražské Maffie. 8. července už referoval o prakticky připraveném ustavení první československé Masarykovy vlády. Neméně potěšitelné byly i zprávy o uznání zahraniční akce Paříží i v podstatě Londýnem. Povzbuzující byly také zvěsti o stoupající kvalitě i významu legií. 11. září zpravoval své české druhy o úspěšném jednání v Londýně. Podobné kroky, navazující na Balfourovu deklaraci, EB domluvil i s USA a Japonským císařstvím. Výmluvný byl rovněž jeho další vzkaz: „Každé jednání s Rakousko-Uherskem za těchto okolností bylo by od našich politiků šílenstvím. Ví (EB – JM) sice, že to neuděláte, ale přesto to zdůrazňuje. Politicky je dnes vyhráno vše. Vojensky už také není žádných pochybností, že se to vyhraje.“ Ozbrojené zahraniční síly rodící se republiky měly na východě dosáhnout 3 plně vyzbrojených divizí. Pražská Maffie o tom všem neprodleně informovala předsednictvo Národního výboru.
13. října v Badenu nedaleko Vídně přijal císař Karel Poslední 29 poslanců ze všech parlamentních klubů na říšské radě; Čechy zastupovalo předsednictvo Českého svazu doplněné o poslance Gustava Habrmana a Václava Jaroslava Klofáče. Vídeň očekávala od českých politických špiček zdrženlivost a uklidňování bouřících se Čechů. Vstřícnost vyděšené Vídně, ale i rezignujícího Berlína se stupňovala a tím rostla současně i její ochota a vstřícnost při přijímání zesilujících se českých požadavků, jak je přinášelo české všenárodní hnutí. Situace houstla každým dnem, výbuch sociální revoluce hrozil explodovat téměř okamžitě. Jediný, kdo předstíral vnějškový klid, byly špičky monarchie. Zejména ony si však byly vědomy, že je to klid před neodvratnou děsivou bouří, která je navíc veřejným tajemstvím. Tajemstvím bídy, rozvratu, degenerace, zhroucení front, apokalyptické porážky.
14. října uznala francouzská vláda Masarykovu prozatímní vládu (Československou národní radu, Národní radu československou) za skutečnou československou vládu de iure. V několika dnech následovaly podobné akty u ostatních dohodových vlád. 16. října císař Karel Poslední v zajetí bázně z propuknutí sociálního výbuchu srovnatelného s ruskými revolucemi roku 1917 zpracoval již zmíněný manifest, který byl de facto splněním Palackého federalistického austroslavistického programu z roku 1848. Současně přijel major generálního štábu, jenž se snažil z poručení Vídně získat Národní výbor pro jen postupné vyklizování pozic vojsk monarchie na severovýchodní italské řece Piavě, aby mohl být zachráněn její vojenský materiál.
Mimo zdaleka viditelnou předlitavskou slepotu to také umožňuje blíže pochopit motivy vstřícnosti rakouskouherského ministerstva zahraničí při udílení pasů pro členy delegace Národního výboru jedoucí do Ženevy na setkání s Masarykovou prozatímní vládou. 22. října se Václav Jaroslav Klofáč setkal s císařem v Döblingu ve vlaku před Vídní; Karel Poslední mluvil o příliš velkém množství prolité krve, kondoloval mu k úmrtí jeho syna, který zahynul na italské frontě, a dokonce se snažil mluvit česky. To už bylo poté, co jak Český svaz, tak Národní výbor odmítli Karlův manifest; jediná věc, na které se shodli, byla smírná řešení stupňujících se tíživých problémů války a viditelně nastupujícího vytouženého míru.
Nastával čas mezičasí; podle Peroutkových slov se Národní výbor, připravený na každou eventualitu, choval s klidem přímo vědeckým, dobře věda, že s každou nastávající minutou jeho sil přibývá, zatímco monarchii ubývá. 21. října německá část předlitavské poslanecké sněmovny (208 poslanců z 518) ustavilo austroněmecké Národní shromáždění (Deutsch-Österreich); současně se dály kroky k ustavení tzv. nových korunních zemí (Krönungsländer) Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Český les (Böhmerwaldgau) a Německá Jižní Morava (Deutsch-Süd-Mähren). Jejich celek se také nazýval sudetské země. Ústředním, nejpalčivějším problémem doby však bylo zásobování potravinami; tisícům lidí hrozila smrt buď hlady, nebo propuknutím vzhledem k sílící podvýživě často smrtelných epi- a pandemických chorob. Ve vzduchu byla vedle jiných osudová pandemie španělské chřipky.
25. října se místopředseda žlutočerné poslanecké sněmovny Vlastimil Tusar stal oficiálním plnomocníkem (zmocněncem) Národního výboru ve Vídni; fakticky bráno pozdějším pohledem se stal zplnomocněným ministrem republiky ve Vídni pro české věci. Vývojový (procesuální) trend československé revoluce je základním východiskem pro posuzování všech událostí mezi srpnem a listopadem 1918.
25. října se ve Philadelphii sešel v Síni nezávislosti z Masarykova podnětu svolaný sjezd Demokratické unie střední Evropy, v jehož průběhu mu bylo předáno memorandum obyvatel Podkarpatské Rusi (dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajinské republiky), které se stalo východiskem krajně nesnadné integrace tohoto regionu do první Československé republiky. Ve stejný den byla v Ženevě večer zahájena jednání s Masarykovou prozatímní vládou (Benešův doprovod tvořili dr. Ivan Markovič, dr. Štefan Osuský a malíř Ludvík Strimpl); 28. října na ně dorazil Edvard Beneš s Ludvíkem Strimplem. Pro domácí politiky se objevil skutečný, pro domácí politiky až zázračně působící obsah i dosah aktivit Masarykovy prozatímní vlády i fakt, že z dohodového pohledu byla československá státnost již vlastně hotovou věcí. V plné shodě se zahraničním odbojem se delegáti Národního výboru (mj. dr. Karel Kramář, dr. Jaroslav Preiss, František Staněk, Gustav Habrman, Václav Jaroslav Klofáč, Přemysl Šámal) rozjeli do Prahy, kam dorazili po nelehké cestě 5. listopadu.
Předchozí díly: