Možná, že se vám to taky stává: vezmu do ruky knihu a hned si připomenu místo, kde jsem ji poprvé četl. Jindy mi stačí zaslechnout dvě slova: Okraj pohoří a vybaví se mi autor: Petr Kabeš, Ten říkával: demence a Alzheimer startují kolmo, jsou zákeřné. Amputovali mu nohu. Brzy na to ho převezl Áron na druhý břeh. Ještě před tím, než odplul, navštívil jsem ho v eldéence v Bohnicích, kde mi citoval báseň: Neboť, co bych učinil, /nebýt těch myslivců. Mých snů, /jež za svítání mizí/ na skryté straně hor, / ve stínu.

Petr Kabeš byl mistr imaginace, vypůjčená slova, na která číhal v knihách jak hajný na srnce v lese, si uměl osedlat tak, že ho donesla do bájných krajin.

Asi proto jsem si na něj taky vzpomněl, když jsme procházeli výstavu České sezóny v Drážďanech, kterou připravil bývalý ředitel Národní galerie Jiří Fajt pod názvem Všechna moc imaginaci.

Jak známo imaginace má mnoho podob, může vytvářet utopie, měnit realitu, být antiautoritářská, subversivní nebo poetická. To si uvědomovali již francouzští surrealisté před druhou světovou válkou. I její poslední představitelé, mezi které patří zajisté všeumělec Jiří Švankmajer, ročník 1934: Ten si motto Všechnu moc imaginaci vypůjčil od André Bretona a Jiří Fajt ho použil na název výstavy.

To bylo i heslo Marca Chagalla, než ho sovětští komunisté přepsali na Všechnu moc sovětům. To by byl ale jiný příběh na jistě baculatou knihu. Výstava v Drážďanech je skromnější: představuje jen zapomenutý povlávající batistovaný šáteček, kterým se chceme hodinu a půl cesty od Prahy připomenout v Sasku. Zdá se, že zájem potvrdil užitečnost. Prezentace byla nevtíravě laskavá a i provokativní. Najdeme tam 256 děl 51 umělců od Toyen. Zrzavého, Kubišty, Štýrského či Sudka až po současné umělce jakou jsou Petr Nikl, Zdeněk Pešánek, Krištof Kintera, bratři Koutečtí či Magdalena Jetelová.

Náhoda mě přiměla navštívit i sousední výstavu v Albertinu, kde je oddělení s názvem Umění ve službě ideologie, které je převážně věnováno malíři Rudolfu Berganderovi. Ten se narodil v roce 1909 v Míšni. V devatenácti letech byl přijat na Výtvarnou akademii v Drážďanech, kde v roce 1928 vstoupil do komunistické strany. Studoval u expresionisty Otto Dixe V roce 1939 vstoupil do Hitlerovy NSDAP a maloval obrazy s názvy Buben a vlajka. V roce 1945 se proslavil triptychem Těžká cesta z trosek, V roce 1949 vstoupil do komunistické SED a stal se docentem, profesorem, a nakonec i rektorem Výtvarné akademie v Drážďanech. V té době nazýval obrazy Domácí mírový výbor nebo Přesvědčivá práce. Zemřel v roce 1970 v Drážďanech.

Odvaha k prezentaci a přiznání se k původně nadaným umělcům, nám, zdá se, chybí. Jejich laciné vrkání si nechceme či neumíme připomínat.

Občas se vracíme skoro k jediné postavě, a tou je sochař Otakar Švec, autor Stalinova pomníku na Letné. Důkladněji tuto dobu a zrůdnou manipulaci s davem připomněla kdysi Magdalena Jetelová ve své diplomové práci v polovině 90. et instalací ve zchátralém podzemí Stalinova pomníku: příchozí tam zůstali stát v absolutní tmě a z obrovských reproduktorů byly slyšet jen různé formy frenetických potlesků davů od ztišeného až po mohutné ovace diktátorovi.

Jetelová se objevila i v Drážďanech, kde propojila varhanní koncert s barevnými efekty na obrovských zrcadlech, které byly zavěšeny nad elektrickými varhanami.

Psáno pro ČRo Vltava.