„Do finále jsem se dostala letos a s jinou třídou i před jedenácti lety. Tehdy jsem si řekla, že když mě děti nominovaly, tak asi neučím tak špatně, a byl to pro mě závazek, abych byla ještě lepší. Učím prostě, jak nejlíp umím,“ říká oblíbená učitelka.

I když na pomyslný trůn nedosáhla, finálové odpoledne si s žáky velmi užila. Přiznává ale, že trému měla větší než při své první účasti.

„Minule to pro mě bylo snazší. Asi i tím, že jsem tehdy ještě neměla své vlastní děti a byla mladší. Když jsem teď stála na pódiu sama, moc dobře mi to nedělalo. Pak ale přišla na řadu scénka s dětmi a tu už jsem si užila,“ dodává.

Scénku vymysleli žáci a přenesli se v ní na letošní výlet, který mají v plánu strávit na vodě.

„Byla o tom, že se jeden z žáků začal topit, já ho zachránila, jeho spolužačka zůstala ale v raftu, který plul na jez, takže jsem zachraňovala i ji. Byla to legrace, moc jsme si to všichni užili,“ vzpomíná pedagožka.

Učit nejdřív nechtěla

Při vymýšlení se žáci kvarty A, jimž je Petra Urbášková třídní učitelkou, inspirovali loňským výletem. Zavřeli jim muzeum, ujel jim autobus, další jel až ráno a na vlak při cestě domů spadl strom.

„Jsem tak trochu katastrofický typ. Kde jsem já, tam je průšvih,“ směje se kantorka. Učitelkou přitom původně být nechtěla. Jak sama říká, její pedagogická kariéra byl omyl. Původně plánovala studovat psychologii nebo ochranu životního prostředí.

Protože se ale tehdy na vysněné obory nedostala a biologie ji nesmírně bavila, o rok později se přihlásila na přírodovědeckou fakultu a v kombinaci s tělesnou výchovou začala studovat učitelství. „Myslím, že to tak mělo být,“ dodává.

Podle Urbáškové si srdce svých žáků dost možná získala i tím, že je spravedlivá a fér. Má na ně i štěstí. „Snažím se na každém najít něco dobrého. Jsem moc ráda, že učím tam, kde učím. Děti jsou bezvadné,“ oceňuje s tím, že ani s jejich rodiči nemá problémy. Spolupráci s nimi si pochvaluje.

Na školství jí ale vadí papírování. Občas má pocit, že vymýšlení kompetencí a strategií učení je tolik, že se někdy v praxi ani nevyužijí. Zlepšit by se podle ní mohl i systém vzdělávání nových pedagogů.

„Myslím si, že na vysokých školách by se měl změnit systém učení. Dodělávám si ještě na univerzitě obor angličtina pro základní školy a mám pocit, že co teď studuju a co jsem studovala před šestnácti lety, je pořád stejné,“ přemítá.

„Když to baví mě, baví to i žáky“

Na gymnáziu v Přerově učí biologii a tělocvik. Žáky v semináři antropologie připravuje i na studium medicíny. „Je to taková naše rarita. Dvouletý seminář kdysi zavedl můj kolega a nikdo v České republice ho nemá, jen my,“ konstatuje.

Kantorka při výuce sází na to, že když ji baví učit, baví to i její žáky. V biologii střídá různé metody učení. Laboratorní práce kombinuje s výkladem, pouštěním videí a hodiny se snaží oživit i moderními technologiemi.

„V tělocviku, když s nimi můžu běžet, tak běžím, nebo vylezu na hrazdu, kladinu, všechno jim ukážu. Hlavně jim ale věřím. Věřím, že to zvládnou, a chci, aby to aspoň zkusili,“ přibližuje učitelka.

„Myslím si, že až mi bude 68 let, tak tady bude umět výmyk jen málokdo, tak ho budu muset ukázat a na hrazdě se zlomím,“ uzavírá pobaveně finalistka letošní ankety o nejoblíbenějšího učitele.