STARÁ ŠUMAVA: O Bílé sobotě

Bílá sobota

Ta doba věru vážná tak,
že brání všemu smíchu
a mnohý velký darebák
se kaje ze svých hříchů.
Ba mnohý pyšný farizej
se bledým strachem třese,
a dobré skutky na prodej,
by Boha smířil, nese.

Hle! mnohý národ kdesi tam
již pod břemenem kříže,
jejž na Golgotu vlékl sám,
sklesnuv, byl hrobu blíže.
A ti, kdož z pouhé lidskosti
mu vstáti pomáhali,
se za to ve vší skromnosti
o jeho roucho drali.

Leč o tom těžko šířit slov
neb psáti historie,
však kdesi tam je velký rov,
jenž tajemství to kryje.
A nejeden dnes černý šat
s oltářů lidstva vlaje;
leč těžko o tom povídat —
kdož zná pak ony kraje?

Dnes velká bílá sobota,
toť den s jasnější tváří,
nebť prázdna stojí Golgota
a slunce opět září.
Po krajích pak i dědinách
Jidáši teď se pálí,
a mnohého snad jímá strach,
jenž hledí na to zdálí.

Kdy nastane as národům
po velkém pátku doba,
kdež odevzdá se plamenům
špinavých zrádců zloba?
Kdy budou moci národy
svých Jidášů se zbavit
a v jasné záři svobody
své z mrtvých vstání slavit?

A byla sobota Bílá, den znovuzrození Páně, den radostí a plesu jakoby novému životu vráceného světa. Už dávno nezněl tak vesele zvon Panny Marie na věži jako dnes, když šťastnému údolí oznamoval poledne. Lidé se jen mazlili v lahodném tom zvíření kovu, obraceli se na vyhřáté půdě dvorků a ruce jim jen jen tančily vzduchem, jako by si pohrávaly a nespěchaly v nutné práci dne. Dědina plna byla ryčného jakéhosi šumotu a chvění, každý dům ožil, hlučel zmatkem neobvyklých zvukův a radostí. I ten kostelíček jako by vystupoval do výšky, zářil veselý a smavý, bílý do bílého dne. Bílá sobota. Opravdu bílá. To slunce ji rozžhavilo tak do běla a obléklo v takovou záři, že oko ani zdržet nemohlo prudké té výhně veselých nebes, v jejichž středu stálo a do země pralo ohnivé, dnes jakoby zvětšené a mořem světla oblité zřídlo všeho vzkříšení. Jak planuly bílé zdi nově olíčených stavení, celá řada běloučkých domků, k sobě sestavených podél silnice jako domečky na stole hrajícího si děcka! Nic zvláštního nedělo se ve skromných chaloupkách, a přece i na těch holých zdech a mechem polehlém krytu střech bylo patrno, že tam uvnitř pod tichými krovy odehrává se něco neobvyklého, výminečného, něco, co jako refrén veselý a smavý v jednotvárné písni života vrací se jen jednou do roka. Sobota bílá. — Děti vybíhaly před dům a ryly na slunci drobné bílé svoje zoubky do teplých, jak peří měkounkých buchýtek; od úst vzhůru zvedal se ještě slabý, bílý dech a v záři těch očí, odlesku zubův a v lehounkém vznášení se par zdálo se, tají se něco, co netřáslo se v očích, nechvělo v ústech v jiný, všední den.

(Rok na vsi – Alois Mrštík, Vilém Mrštík)

Lidé skutečně měli více přemýšlet nad svým smyslem života. Zejména v zemědělských podmínkách se zachovala taková tradice, že se nesmělo pracovat s půdou. Bílá sobota, které se rovněž přezdívá Svatá nebo Světelná, je druhým dnem velikonočního tridua. Bílá barva symbolizuje čistotu, naději a také nový život. Ještě v raném křesťanství se právě na tento významný den, kdy v noci potom vstane Kristus z mrtvých, přijímali do církve noví křtěnci. Čistotu symbolizovala nejen voda, kterou byli poléváni anebo kropeni, ale také bílé roucho, které na sebe dostávali.

Čili od toho se táhne ten název Bílá sobota. Jediné místo v kostele, které zůstává na Bílou sobotu přes den osvětleno, je takzvaný Boží hrob. Bílá sobota, jediný den bez liturgie, kříže zakryty, tma prvopočátečního chaosu. Dnes bude znovu stvořen svět. Hluboko po západu slunce se zapaluje před kostelem oheň, zapalujeme ho posvátným křesáním. V noci ale nastává zlom a tmu vystřídá záplava světel. Křesťané v prvních staletích přejali od pohanů zvyk vítat večerní světlo zapalované lampy zvoláním: Buď pozdraveno, dobré světlo, buď pozdraveno milované světlo. Kristus ležel v hrobě, který byl po celý den střežen ministranty.

Věřící chodili uctít památku Ježíšovy smrti tichou modlitbou u Ježíšova hrobu, který byl v tyto dny zpřístupněn v každém kostele. Velikonoční svíci se říká paškál a od této svíce si potom zapalují svoje svíčky i přítomní věřící. Symbolika odevzdávání světla, odevzdávání naděje, odevzdávání radosti má velký význam i v dnešní době. Do kostelů se také vrací zvony. Naposledy nám zvonily zvony ve čtvrtek během písně Gloria, tedy Sláva Bohu na výsostech. Pak umlkly a dnes ve stejnou dobu, když kněz zaintonuje Sláva Bohu na výsostech, tak se zvony opět rozezní a varhany se rozezní, protože už pominula doba smutku. Bílá sobota je dnem, kdy se křtí voda ve křtitelnici, ve které zůstává po celý příští rok a využívá se při křestních obřadech.

Bílá sobota je přelomový den očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V tento den doznívají lidové tradice, světí se oheň a od toho zapaluje kněz velikonoční svíci symbolizující vzkříšení. Tradičně se lidé starší 14 let, kteří se chtějí stát křesťany, křtí právě na Bílou sobotu. Zatímco děti se křtí brzy po narození, dospělí se na křest připravují přibližně rok. Podle bílého oblečení nově pokřtěných, které několik dní nosívali na znamení nového života, se sobotě říká Bílá. Ve slavnostní bílé, někdy i zlaté, je oblečen i kněz a stejnou barvu má i výzdoba kostela.

K novému ohni se připojuje lidový obyčej pálení Jidáše (čili Jidášova dřeva). Z dohořívajícího dřeva si hoši a muži berou opálené úlomky z prutů na vyřezávání křížků a někteří si pro jistotu přinášejí vlastní polínka. Ty si přivazují na řetěz, aby se vyhnuli tahanici o dřevo. Pokud chcete, aby se letos zadařilo vašemu ovoci, měli byste v tento den zatřást ovocnými stromy. Pověra tvrdí, že se pak probudí k životu. Na Bílou sobotu, po slavnostní mši svaté, oslavující vzkříšení, spojené s křtěním ohně, vody a kočiček, mohl být rozkrojen beránek jako symbol Kristova utrpení.

I voda stále neztrácí své blahodárné účinky a na Bílou sobotu očisťuje nejen od nemocí, ale i od hříchů. Lidé se přicházejí za rozbřesku slunce ponořit do pramenů potůčků a ženy si za zvuku zvonů omývají tvář, aby se jim ztratily pihy. Vodou se také mohly oblévat včelí úly, což mělo zajistit hojnost medu, doslova měly úly díky tomu ztěžknout. Časté bylo také trhání mladých plodin na poli, které se pak vkládaly jako ochrana do postele a zvířectvu do podestýlky.

Na Bílou sobotu bývalo vždy zvykem vymetat hmyz z domu. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení po celý rok čisté. Slavnost Vzkříšení se tak až do po poloviny padesátých let minulého století připomínala velkým průvodem v podvečer Bílé soboty. V podvečer Bílé soboty prochází vsí slavnostní průvod, kterého se účastní ty nejvýznamnější osoby obce. Cechy a různé spolky oblékají stejnokroje s atributy stavu a celá událost patří k nejokázalejším momentům v roce. Průvod je příležitostí ukázat se po zimě a půstu v novém oblečení a zejména u žen a dívek se stává přehlídkou nejnovějších módních výstřelků. I muži odkládají kroje a hledí si vzít alespoň bílý kapesníček na uznání tradice.

Zdroj: Velikonoce v české lidové tradici, Průvodce světem náboženství, Básně Emanuel František Züngel Bílá sobota ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: vlastním nákladem. 1868. s. 158–159. Rok na vsi Alois Mrštík, Vilém Mrštík – Bílá sobota

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora