Mistr atmosféry a virtuózní kreslíř. Národní galerie představuje monumentální výstavu Josefa Mánesa

Josef Mánes pocházel z umělecké rodiny, jeho otec Antonín byl pozoruhodný krajinář a strýc Václav malíř akademického školení. I jeho bratr Quido patří k výrazným osobnostem naší žánrové malby 19. století. Výstava zasazuje tvorbu Josefa do rodinného kontextu, takže je jasně vidět, jak od počátku ostatní členy rodiny převyšoval svým uvolněným ztvárněním krajiny, které bylo ve své době velmi moderní a zcela srovnatelné s velkými osobnostmi tehdejšího evropského umění.

Mistr atmosféry a virtuózní kreslíř

Hned na počátku výstavy máme možnost tohoto srovnání v sérii drobných, ale velkoryse ztvárněných krajin, v nichž malíř uměl vyjádřit atmosféru pouhými náznaky, kdy s lehkostí vystihl do dálky ubíhající prostorové plány. Tyto romantické obrazy jsou velmi působivé svým originálním malířským cítěním.

Stejně jako v krajinách, i v portrétech se stala základem jeho tvorby kresba, kterou ovládal s přirozenou virtuozitou a zároveň v ní projevoval mimořádnou citlivost. Opět lehkými náznaky bez akademické rutiny vystihl krásu a charakteristické rysy tváří a dokázal zdůraznit to, co bylo podstatné. Detaily se příliš nezatěžoval, a proto působí především uvolněné studie velmi živě a autenticky. Právě srovnání s některými suchopárnými představiteli akademismu (Christian Ruben …) s jejich bezcitnými figurínami vyznívá tvorba Josefa Mánesa hlavně v kresbách, ale často i v obrazech velmi upřímně a autenticky. Tam, kde jemu stačí lehký náznak, tam nás unaví strnulé výjevy Rubenovy manýry a úzkostlivě utaženého projevu.

Právě po neshodách s profesorem Rubenem, který nastoupil na pražské Akademii jako nový ředitel, odešel Josef Mánes do Mnichova, který byl tehdy pro české umělce mimořádně důležitý. Tam se Mánes setkal s tvorbou výrazných osobností současného německého malířství, jako byli Moritz von Schwind nebo Carl Spitzweg.

V Mnichově se mu otevřel nový svět a on ve své tvorbě reagoval na lidové prostředí a zároveň byl ovlivněn rokokovou hravostí. Začal se systematicky zabývat venkovským životem, obdivuhodné a na svou dobu velmi moderní jsou jeho studie krojů, ve kterých spojil technické mistrovství s mimořádným citem pro jejich krásu, pro zdůraznění podstatných prvků, aniž by se zabýval nedůležitými podrobnostmi.

Nejkouzelnější jsou v Mánesově tvorbě drobné malířské i kresebné studie, kde ho nic nesvazovalo a v nichž se dokázal vyjádřit s přirozeností, kterou mu mohli závidět takřka všichni současníci. Autorky výstavní koncepce divákům nenásilně naznačují vztahy, které každého na první pohled nenapadnou. Tak je tu například zřejmé, jak Josef Mánes navázal na půvabné rokokové studie Norberta Grunda.

Jeho tvorba byla nekonvenční a promítly se do ní prvky nejdůležitějších proudů od romantismu přes klasicismus až po realistické a zároveň křehké ztvárnění skutečnosti. V jeho tvorbě nenalezneme nic z drsného realismu Karla Purkyněho, který je v našem prostředí srovnatelný s Gustavem Courbetem, ale je v něm živost a jemnost, která se nejvýrazněji projevuje právě v drobných studiích.

V jeho reprezentativních portrétech je sice znát charakterizační talent, ale zase v nich někdy chybí spontánní radost z malby. Ovšem skutečným vrcholem jeho portrétní tvorby je bezpochyby Josefina, kterou namaloval v roce 1855, tedy ve svém zralém období. Působí tajemně a zároveň eroticky a přímo se nabízí, aby byla označována za českou Monu Lisu. Ale i jiné ženské portréty působí velmi smyslně a obrazy Jitro a Večer prý podle legendy vznikly pro „veřejný dům“.

Mánesův vliv a odkaz

Na výstavě samozřejmě nechybí Mánesův krásný návrh pro staroměstský orloj namalovaný na měděné desce (1865–1866). Součástí výstavy jsou i ilustrace, například pro časopis Erinnerungen, v nichž projevil smysl pro humor a ironii.

V závěru života, kdy se prohlubovalo jeho psychické onemocnění a kdy propadal těžkým depresím, předjímal následné období silného středoevropského a českého symbolismu. A tehdy se v obraze římských ruin dokonce přiblížil francouzskému impresionismu.

Samozřejmě z něj potom těžili jeho následovníci, mezi nimi především Mikoláš Aleš, jehož tvorbu, která má těžiště rovněž v komorních kresbách a studiích, si bez jeho vlivu vůbec nelze představit. Národní galerie se k odkazu Josefa Mánesa vrací po několika desetiletích a shodou okolností ve stejném prostoru jako tehdy.