Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka představila čtenářům Vraní oko, osmou detektivku s hlavním hrdinou Josefem Bergmanem. Beseda byla vyplněna příjemným povídáním o autorčině tvorbě.
Když se řekne Michaela Klevisová, tak čtenáři dávající přednost detektivkám bez spousty krve a zbytečného násilí si k jejímu jménu přiřadí Josefa Bergmana. Postaršího a rozvážného pražského kriminalistu, jehož vyšetřování už zavedlo do různých koutů naší vlasti, a dokonce byl vtažen do případu na odlehlém holandském ostrově nebo v norské vesnici. Úspěšná autorka nedávno dopsala poslední tečku svého nového románu, ve kterém se k Bergmanovi vrací poté, co ho (spolu s detektivním žánrem) na nějaký čas románem Prokletý kraj opustila.
Beseda se čtenáři moderovaná osvědčenou Hankou Koutnou proběhla v pražském Paláci knih Luxor v pondělí 3. dubna. Byla jen škoda, že v onen podvečer nepřišlo více čtenářů, což by si autorka určitě zasloužila. Přesto na ní bylo vidět, jak si po pauze vynucené koronavirem i dlouhou odlukou od okolí při psaní posledního románu vychutnávala možnost vyrazit opět mezi lidi a setkat se se svými příznivci. Ti, co přišli, si mohli vyslechnout sympatické povídání s Michaelou o tom, jak kniha vznikala, jak dlouho knihu píše, co ve svých příbězích preferuje, co ji inspiruje a řadu dalšího.
Michaela Klevisová pracovala řadu let jako redaktorka. Ráda četla, především britské detektivky, a ještě raději ty od P. D. Jamesové. Když zjistila, že v knihovně, kam si chodila půjčovat knihy, už nemá co číst, řekla si, že by do nich mohla něco přidat sama. S babičkou sledovaly seriál Vraždy v Midsomeru a při pohledu na Johna Nettlese, prvního představitele šéfinspektora Barnabyho, si už v hlavě sumírovala, jak by její první knížka mohla vypadat. S psaním už měla určité zkušenosti jako redaktorka, a tak se pustila do detektivky.
Psal se rok 2007, když na svět přišel román Kroky vraha. V něm se poprvé objevil Josef Bergman, při jehož ztvárnění měla autorka před očima právě představitele Barnabyho. Dnes autorka Bergmana charakterizuje jako věčného šedesátníka. Když ho poprvé představila čtenářům, bylo mu padesát. Posléze jí došlo, že by za ty roky musel zestárnout, což by mimo jiné znamenalo, že už by třeba nesměl do terénu. A tak se jeho věk vlastně nemění, stejně jako se nemění on sám. Michaela měla v plánu ponechat ho jako vlka samotáře, ale později mu dopřála přítelkyni, která nicméně Bergmanovo soukromí respektuje a je podobného ražení jako on.
V této souvislosti přišla řeč i na televizní adaptaci třetího románu s Bergmanem, Dům na samotě, se kterým se Michaela příliš neztotožňuje (kriminalistu ztvárnil Luboš Veselý, jeho kolegyni Sylvii Sedlákovou pak Veronika Arichteva). Neměla možnost zasáhnout do scénáře a o natáčení se dozvěděla, až když už bylo téměř u konce. Na druhou stranu připouští, že filmaři nemají dobré zkušenosti s autory knižních předloh, a tak je na natáčení raději moc nepouští.
Michaela už od začátku ve svých románech odmítá přemíru krve a brutální scény. Sází především na atmosféru místa, detailní a věrohodnou psychologii postav, dokonce i zločin je v jejích knihách vedlejší. Tvrdí, že při jejich čtení by se nikdo neměl bát nebo z nich mít zlé sny. Své knihy s trochou nadsázky nazývá jako „pohádkové detektivky“, které si budou číst lidé, co si budou chtít u četby odpočinout. Podle ní ze současné literatury sálá rozháranost a neklid, ale ona v těch svých chce nastolovat řád, harmonii a klid. Což prezentuje i postava Josefa Bergmana, typ kriminalisty, který Michaele-čtenářce chyběl.
Při psaní se snaží dodržovat pravidla detektivky a sama si pokaždé stanovuje pravidlo, odkud a kam bude příběh směřovat a co se v něm stane. Během psaní ale má v zásobě několik cest, kterými by se příběh mohl ubírat, kdo bude vrah atd. Pak postavy ožívají a podle toho se i verze mění. Z těch nepoužitých se pak stávají třeba falešné stopy. Psaní románu jí zabere zhruba rok času. Půl roku vymýšlí zápletky a všechny souvislosti si zapisuje do sešitu. Dalšího půl roku se věnuje samotnému psaní na počítači. Během téhle doby se uzavře sama do sebe a nedokáže vypnout. Žije jen svými postavami a neví o světě. Ze začátku jí jde psaní špatně – často opravuje, maže v textu nebo dohledává souvislosti. V prvních třech měsících není psaní tak hektické, ale to se změní s blížícím se termínem. Knihu ještě před odevzdáním tak pětkrát přečte, od začátku až do konce, a snaží se ji vnímat jako čtenář.
Proto se těší, až knížka konečně vyjde, až zase bude mezi lidmi, na akcích spojených s představením nového románu. I když jich napsala už řadu, každé dokončení vnímá jako odměnu za ty měsíce uzavření se před okolím, nelehkou práci na dopsání knihy pod bičem v podobě uzávěrky. To se u ní za ta léta nezměnilo.
Ačkoli sklízí příznivé ohlasy a je oblíbenou autorkou, snaží se podle svých slov předejít negativním nebo dokonce nenávistným komentářům. Proto není na sociálních sítích. Přiznává, že je sice ráda sama, ale pozornost čtenářské veřejnosti jí dělá dobře. Chybí jí i redakční prostředí – když pracovala v časopise Cosmopolitan, byla zvyklá denně mluvit se spoustou lidí, zatímco psaní románu charakterizuje jako uzavření se ve své noře.
Zápletky do detailu nekonzultuje s poradci z řad odborníků, protože nechce, aby jí její představy rozmluvili. „Nechci, aby za mě psal knihu nějaký policajt,“ říká k tomu. Sama navíc nechce mít se skutečným zločinem nic společného. Nabídku k návštěvě pitevny by proto odmítla, stejně jako účast na skutečném místě činu. I když dnes spoléhá na to, že má načteno dost britských detektivek, přiznává, že při psaní první knihy si musela zakoupit alespoň vysokoškolské materiály pro studenty policejní vysoké školy, aby třeba věděla, jak takové místo činu vypadá, jak se na něm vyšetřuje, jak vypadá výslechová místnost a tak dále.
Knižní postavy nemusí být pokaždé odrazem autorčiny osobnosti. Michaela má například silný vztah k přírodě, a i když některé postavy ze svých románů označuje za fanatické ochránce přírody, sama se k nim neřadí. Stejně tak nemá ráda konzumní život (jako některé její postavy), ale nestala by se poustevníkem, naopak si sama ráda občas něco hezkého dopřeje.
Řada jejích příběhů se odehrává na samotě. Leckdo by se na takovém místě možná bál žít, ale Michaela je zvyklá, při tvorbě jí samota uklidňuje, oslovuje ji prostředí, vidí v něm možné zápletky. Místa, kam děj svého chystaného románu zasadí, si sama prochází. Většinou jde o místa, kam se vracela opakovaně a kde měla možnost promluvit si s místními lidmi. Tedy nic, co by se dalo stihnout za jeden víkend. Skutečná místa děje byste však hledali na mapě marně. Ve finále jde o vymyšlené vesnice, které ale odpovídají reálným oblastem, kde se kniha odehrává. Pro Vraní oko je to jižní Morava, konkrétně Břeclavsko. Do míst, kde jsou bývalé mokřady, v minulosti nějakých osm až deset let, jednou či dvakrát do roka jezdila s přítelem.
Postava Josefa Bergmana autorku stále baví a nemá v úmyslu ji opustit, i když by se samozřejmě ráda vyhnula rutině. Do budoucna chce zkusit novou sérii, kde by hlavní postavou byla žena, respektive vyšetřovatelka, nejspíše z Jindřichova Hradce nebo Třeboňska. Bergmanovi ale zůstane věrná a zase se k němu určitě vrátí. Možná ho prý znovu vyšle do Beskyd. V současnosti už má doma poznámky k několika knihám. To je dozajista příznivá zpráva pro všechny její fanoušky.
