Radúz a Mahulena – divadelní klenot Julia Zeyera a Josefa Suka v Plzni
Julius Zeyer (1841–1901) je v naší literatuře devatenáctého století mimořádným zjevem – mistr lyrické epiky, prozaik a dramatik, vzdělaný a zcestovalý člověk s velkým smyslem pro odlišnosti i spřízněnosti různých národních kultur, měl blízko k idealismu i symbolismu, zůstával však romantikem, důsledně logickým ve stavbě svých děl. I když řazen mezi lumírovce a kosmopolity, stál jaksi mimo proudy a čas. Mimořádná je vysoká kultivovanost jeho jazyka a literárního výrazu. Radúze a Mahulenu napsal ve vrcholném období své tvorby a byla po legendě Samko Pták (povídkový triptych Tři legendy o krucifixu z roku 1892) a próze Dům U tonoucí hvězdy (1894) jeho v pořadí třetí slovenskou látkou. Téma pro svoji pohádku o věrném milování Radúze a Mahuleny nalezl ve třetím vydání slovenských pověstí (vydal Pavol Dobšinský 1896) i se jménem Radúz, jméno Mahulena zvolil podle pověsti Mahuliena, zlatá panna. Ale celková koncepce, děj, charakteristiky postav, doplnění a prokomponování motivů, působivá poetika, lyrika spojená s dramatem a hloubka, vřelost a síla citu jsou ryze zeyerovské atributy. Příběh obohatil věčnými motivy evropských a asijských vyprávění o lásce, nenávisti, zapomnění, o usmrcení posvátného zvířete, jedu, přikování ke skále, proměně dívky ve strom a o zlomení kletby vroucí láskou.
Pro Josefa Suka (1874–1935), tehdy teprve třiadvacetiletého, byl Radúz a Mahulena první velkou melodramatickou partiturou a v jeho tvorbě hraje výraznou roli. Suk byl dějem doslova pohlcen, komponoval v létě 1897, v době, kdy prožíval lásku k dceři Antonína Dvořáka Otilii a tyto bouřlivé city se odrazily v jeho díle. Nádherná hudba plná vroucího citu, jemné lyriky a strhující dramatičnosti mu přinesla výrazný úspěch. Mimořádné ohlasy ho vedly k další práci – k rozšíření a samostatnému přepracování zásadních hudebních částí do čtyřdílné suity Pohádka (1899–1900), premiéroval ji Oskar Nedbal 7. února 1901. A pozdější symfonie Pohádka léta (1907–1908) zpětně obohatila Radúze a Mahulenu o žalozpěv dvou anglických rohů a harfy. Radúz a Mahulena zasáhl inspiračně i do symfonie Asrael (1906) a kompozičním řešením inspiroval Suka také ke scénické hudbě k dramatické legendě opět z pera Julia Zeyera Pod jabloní (1901, revize 1911/1915).
Radúz a Mahulena je dílem dvou mistrů různých generací, kteří našli skrze dávné, všelidské téma společnou řeč. Zeyer svou dramatickou pohádku napsal v rytmizované próze, Sukovo zhudebnění nepokrývá celý text. Uvádí celek, jednotlivá dějství, výstupy, předěly, navozuje a dokresluje atmosféru lyrických momentů, proměny, vzpomínky, citová pohnutí, dramatické zvraty. Na několika místech vkládá do děje sólový zpěv, sbor a do všech podrobností vypracovává několik působivých melodramů, monumentální vroucí melodram také dílo uzavírá.
Děj pohádky je prostý jen zdánlivě – Zeyer jej vyklenul v úchvatný strhující příběh, důsledně ukotvený v pohanské době svobodného lidu. Král tatranský Stojmír žije v nepřátelství se svým někdejším přítelem králem magurským kvůli dávné lásce k téže ženě, Nyole, která dala přednost králi magurskému. Stojmír pojal za ženu kněžnu Runu, zlou kouzelnici. Ta ze žárlivosti neustále živila nenávist mezi oběma. Na začátku děje se magurský králevic Radúz omylem ocitá na Stojmírově
panství a zabije posvátného bílého jelena. Se svým starým sluhou Radovidem nestačí utéci, je dopaden, odvlečen na tatranský hrad a ač sám je svým činem hluboce zdrcen, je uvržen pomstychtivou Runou do věže. Jedna ze tří Runiných a Stojmírových dcer, krásná Mahulena, jíž jelen patřil, je dojata upřímnou lítostí Radúzovou a oba se do sebe zamilují. Runa ve své nenávisti k magurským nechá přikovat Radúze na nejvyšší tatranský štít a nastraží pro něj jed. Mahulena však odhalí její lest a díky klíči nalezenému dřevorubcem Vratkem odemyká Radúzova pouta a dává mu svobodu. Runa však odhalila její čin a chvátá za oběma na horský šít. Dojde k přímém střetu a souboji s Radúzem, v němž králevic Runu přemůže, přiváže ji za její dlouhé vlasy ke stromu a s Mahulenou prchají do Magury. Runa připoutaná na vrcholku štítu křičí za prchajícími milenci svou kletbu – bude-li Radúz políben jinou ženou, na Mahulenu zapomene. Milenci dosáhnou Magury v okamžiku, kdy umírá Radúzův otec. Královna Nyola ve svém hoři políbí svého syna Radúze, kletba se naplní. Radúz Mahulenu nepoznává, dívku vyvedou z hradu jako šílenou. Nešťastná Mahulena prosí matku Zemi o pomoc ve svém neštěstí. A Země mění dívku ve štíhlý topol. K němu, nic netuše, se začíná uchylovat Radúz, u něj tráví volné chvíle a trápí se ztrátou paměti. Nyola přináší zprávu o Runině smrti, je však přesvědčena, že v topolu sídlí zlý duch, chce strom porazit. Ve vyhroceném konfliktu s Radúzem bránícím topol zatne Nyola sekyru do kmene, z něj však vytryskne krev, dopadne na Radúze. A před zraky všech stojí zraněná Mahulena. Kletba je zrušena, láska přemohla nenávist.
Zeyerovo a Sukovo dílo nahrál v červenci 1957 Supraphon (Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, dirigent Václav Smetáček, režie Jiří Fiedler) s Jarmilou Glázrovou a Václavem Voskou v titulních rolích, v roce 1970 inspirován výtvarným viděním Jana Preislera je zpracoval v kongeniálním filmovém ztvárnění režisér Petr Weigl s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou (Velký symfonický orchestr, dirigent Libor Pešek). V Plzni byl Radúz a Mahulena se Sukovou hudbou naposledy uveden 27. dubna 1960, stejnojmenný balet na Sukovu hudbu nastudoval na jevišti Komorního divadla v roce 2006 choreograf Jiří Horák.
Nyní se dílo Julia Zeyera a Josefa Suka vrátilo na jeviště historické budovy Velkého divadla. Režisér dílo inscenuje klasicky, nepřesouvá je do jiných dob, neznásilňuje text a ani do něj zásadním způsobem nezasahuje, nedeformuje syžet a nechává mu jeho působivý mytologický až mystický ráz. Jevištní celek je plně kompaktní. Inscenace stojí na výborných hereckých výkonech a příkladném hudebním nastudování Jiřího Petrdlíka.
Orchestr opery Divadla J. K. Tyla pod dirigentovou taktovkou podal výborný výkon, jeho členové byli precizní v souhře i ve výrazu provedení. Sukovu partituru vypracoval Jiří Petrdlík v žádoucí dynamice a tempu, hudba měla svůj jímavý impresionisticko-romantický charakter, v dramatických momentech pečlivě zvolená forte sugestivně souzněla s její lyrickou křehkostí. Výtečná byla sóla koncertního mistra Martina Kose, která celku dala žádoucí lesk a kantilénu. Krásně zněla sólová harfa Dany Suchanové, působivý byl zvuk smutečních surem hraných v postranní lóži balkónu na lesní rohy Jiřím Tarantíkem a Terezou Kolářovou. Provázanost mluveného slova a hudby byla rovněž pečlivě vypracována, náročné melodramy byly v provedení přesné, proto plně působivé. Nejsugestivnější byl z hlediska vlastního provedení, tedy sepětí mluveného textu s hudbou, melodram závěrečný.
Sbor opery DJKT nastudovaný Jakubem Zichou zněl z nahrávky, o to nepochopitelnější je, že byl intonačně nepřesný.
Štěpán Pácl oprošťuje pohádku od vnějškovosti – Radúze a Mahulenu inscenuje na černé ploše zcela prázdného maximálně otevřeného jeviště bez rekvizit a kulis i bez výraznějšího nasvícení, které by zřetelněji charakterizovalo jednotlivé obrazy. Tento typ minimalistické scény Dragana Stojčevskiho zůstává neměnný, ať se příběh děje v lesích pod Tatrami, na lukách, v královských zahradách a palácích, horském štítu, na němž má být přikován Radúz, či v lese v Maguře. Jeho prostor rozčleňují jen sjíždějící bílé revuálky a dým.
Kostýmy Lindy Boráros mají být patrně jakousi syntézou věků (kalhotová sukně a blůzka Radúzova, jednoduchý šat Radovidův, čepice a rozměrné kožichy magurských mužů) a odkazují i vhledem k rozměrnému paroží na hlavě Runy v prvním dějství až do doby druidů. Runa a Stojmír jsou důsledně temní, kostým a stylizace Runina přímo popírá její lidskost, šedavé jsou i dcery Prija a Živa, Mahulena je naopak důsledně bílá včetně dlouhých neuspořádaných vlasů (které by měly být podle textu zlaté), a to do té míry, že v nevzhledné paruce zaniká její přirozená osobnost. Nyola je v zeleno béžové róbě s bohatou korunou světlých vlasů omotaných kolem hlavy. Oproštěním od veškeré dekorace chtěl režisér zřejmě v tomto konceptu soustředit všechnu pozornost na herce a vlastní drama. Zřekl se však tím poetiky imprese z přírody, která hraje v Zeyerově textu významnou roli.
Ze hry je vypuštěn činoherní sbor, režie nevyužívá ani baletu. Štěpán Pácl však dokázal prázdnotu jeviště zaplnit – režijní akce byly přesné, jedna navazovala na druhou v žádoucí souhře jeviště a hudby, gesta a rozvržení postav byly promyšlené, režisér proto dosáhl autory zamýšlené gradace příběhu, jeho vyústění i závěrečné katarze. Velkým kladem je přesvědčivé vypracování výrazu hlavních postav. Škoda, že neodolal a přidal do kompaktního díla své vlastní doplňky. Na cestě k silnému zeyerovsko-sukovskému závěru se od předlohy několikrát odchýlil a nedopadlo to dobře. Děj chtěl vizuálně oprostit od vnějšího balastu, ale novým jej opatřil. Například hned vlastní úvod s hudbou nekoresponduje – když se v Prologu z mlhy vynořují postavy s obřími klacky v rukách, vypadá to, že se schyluje k boji tlupy pravěkých lidí, nikoliv k lyrické pohádce. I další dodané jevištní akce s textem a hudbou nesouzněly a šly někdy proti ní do té míry, že účinek nejen oslabily, ale i zrušily. Jiné z klíčových akcí naopak nebyly dostatečně vypracovány či chyběly. Ani jedna z těchto dramaturgických úprav nebyla ku prospěchu.
„Jsem pohádka,“ úvodní text o kořenech příběhu, toto navození atmosféry bájného Slovenska, přednesla představitelka královny Nyoly, ač jej má recitovat jiná herečka stojící zcela mimo rámec postav celého děje. Toto sloučení rolí výrazně narušuje dramaturgii celé hry a ruší logiku děje. Nevhodně je koncipován i vlastní závěr hry, v němž při konečné replice Radovidově přicházejí na scénu všichni účinkující včetně Runy. Tím se posouvá hluboce lidské drama až do roviny divadla na divadle a gradace a opravdovost finální katarze je redukována. Kolektivnost děkovačky, v níž nastupují všichni společně bez diference hlavních a vedlejších rolí, nenechává doznít účinek, smývá výlučnost hlavních postav a je neuctivá vůči jednotlivci.
Prázdnota jeviště jde až tak daleko, že je to místy proti logice věci. Radúz není připoután ke skále a kolem něj není ani náznak horského šítu. Králevic se pohybuje zcela volně na plochém symbolickém kruhu uprostřed jeviště. Okovy jsou znázorněny železnými tyčemi volně zavěšenými rovnoběžně s jevištěm před a za Radúzem. Klíčová scéna, v níž má Mahulena odemknout a sejmout Radúzovi pouta, se nekonala, byť se o ní mluví. Režisér neinscenuje následný přímý boj Radúze s Runou, Radúzovo vítězství a připoutání Runy. Nejdramatičtější moment celé hry se na jevišti neodehraje!
Nedostatečně využita je i velká režijní a scénografická příležitost, již nabízí proměna Mahuleny ve strom. Dívka se jen propadá do země. V následujícím obraze visí z provaziště černé blyštivé třepení znázorňující holý kmen, v něm je dívka ukryta, a který spíše než topol připomíná prostředí temné diskotéky.
Režie zdvojuje postavu Mahuleny, její písně zpívá operní pěvkyně. Je to logické – činoherci už by dnes tyto party těžko zpívali v potřebné kvalitě. Ale Pácl vytváří z pěvkyně novou postavu, která Mahulenu téměř vždy doprovází, snad její alter ego, či přítelkyni, důvěrnici… Je přítomna i při Mahuleniných monolozích jako její aktivní partnerka, přitom monology jsou uzlové momenty projevu nitra postavy, vyjadřují ideje, které si postava nechává pro sebe. Jestliže Mahulena se svojí partnerkou komunikuje, je efekt monologu zcela zrušen, stává se obyčejnou informací sdělovanou někomu druhému na jevišti.
Ve snaze odlehčit závažné drama a alespoň něco inscenovat jako současnou civilní hru, zašel Štěpán Pácl příliš daleko. Narežírovanou Radovidovu pantomimu, v níž při vážném textu Radúzově jeho starý sluha komicky předvádí jelena, lze snad ještě ustát. Ale za hranou je už scéna, v níž Vratko vypráví Mahuleně o nálezu klíče při hledání ztraceného kůzlete a předává jí ho. Režisér do ní přidal vlastní text, zcivilnil ji, dal jí ráz povrchní podbízivé frašky s několikerým mekotem kůzlete a korunoval tuto eskapádu Vratkovým voláním „Mahu!“ a nesčetnými vzdušnými polibky, které si dřevorubec s princeznou posílají. Změna charakteru postavy Vratka z prostého věrného poddaného na jakéhosi přezíravého podivína je už sama o sobě v rozporu s textem a hudbou.
I Vratkovi dodal Pácl jevištní alter ego. Zcela nevkusná je pak koncepce Mahuleniných sester Prijy a Živy. Z rozmazlených povrchních princezen se tu staly dryáčnické, uječené a hádavé ženštiny, jedna druhou dokonce neváhá kopnout při hádce do pozadí! A to právě při proslulé Hře na labutě a pávy, již režisér místo taneční sborové scény vyplnil tímto nejapným sporem opět s vlastním dodaným textem a onou inzultací, čímž kouzlo elegantně hravé Sukovy hudby zrušil a scénu devalvoval.
Přítomnost herců mezi publikem, především Mahulena prodírající se první řadou v přízemí, jsou zbytečným a rušivým klišé, které rozbíjí jednotu jevištního díla.
Všechny herecké výkony byly na vysoké úrovni. Představitelé titulních rolí to neměli snadné – s patosem a melodramatickou symbiózou slova a hudby se v hereckých školách nikdo běžně nesetkává. Za celkové nasazení, přístup a precizní herectví si zaslouží oba mladí lidé vysoké ocenění. Eliška Vocelová jako Mahulena je velice talentovaná, některá místa jí vycházela krásně, procítěný byl melodram „Mé srdce krvavý je květ“. Jindy ale režisér připustil, aby se mladá herečka dostala do takového afektu a rychlosti výpovědi, že značně utrpěla srozumitelnost textu a plasticita vyjádření. V následných reprízách ale jistě nebude těžké tento nedostatek odstranit.
Matyáš Darnady má pro Radúze a tento typ dramatického umění výborné předpoklady. Expresivnímu textu „Jen duj, duj větře“ dal díky kvalitní dikci, působivému přednesu a výrazu žádoucí dramatický rys tvrdého vzdoru. Závěrečný melodram s Mahulenou a Nyolou v přesvědčivém podání Andrey Mohylové byl silným zážitkem. Andrea Mohylová byla působivá i v režií vynuceném přednesu Prologu. Mimořádný byl výkon Apoleny Veldové jako Runy a Martina Stránského v roli Stojmíra. Perfektní dikce a srozumitelnost mluveného textu, odpovídající tempo mluvy, správná dávka patosu a zcela přesvědčivý herecký projev dal jejich postavám hlubokou sdělnost. Scény zlé, záludné Runy a Stojmíra s jeho vnitřními dramaty patřily k nejlepším. Pavel Pavlovský s příkladnou výslovností a vystupováním vytvořil v postavě starého sluhy Radovida muže, v němž se snoubí noblesa a důstojnost s „obyčejnou“ lidskostí. Jan Maléř v roli Vratka prokázal, že je hercem mnoha tváří a mnoha výrazových možností, diskutabilní režijní koncept naplnil s nadhledem a bez zbytečného přehrávání. Mahuleniny sestry Priju a Živu ztvárnily Jana Ondrušková a Denisa Cupáková, Stojmírovým důvěrníkem Přibinou byl Josef Nechutný. Herecky působivě, ovšem s málo srozumitelným zpívaným textem, naplnila roli Mahulenina alter ego Ivana Klimentová, pěvecký part Vratka a sólo ve scéně Hra na labutě a pávy provedl na odpovídající úrovni Jakub Turek.
Inscenace je v průběhu citlivě přizvučována nejen při melodramech, ale kvůli efektu i při vybraných mluvených pasážích bez hudby. Všichni účinkující včetně Elišky Vocelové a Matyáše Darnadyho mají silné, znělé hlasy a jistě by zvládli při delší a pečlivé přípravě své role včetně melodramů i bez nazvučení. Tím spíše, že Jiří Petrdlík vedl orchestr citlivě a Suk sám při melodramech nenechává orchestr zbytečně bouřit a vychází hercům vstříc. Stálo by proto jistě za úvahu v budoucnu od amplifikace upustit a když už ne nyní, třeba v příštích podobných produkcích. Tak, jak to bylo zcela samozřejmé v dobách Zeyerových a Sukových a koneckonců ještě v druhé polovině minulého století.
Radúz a Mahulena v DJKT je po vizuální stránce sice prostý a strohý, je však vysoce inspirativní působivostí textu a hudby. A i přes veškeré režijní odchylky od originálního textu je to v celkovém výsledku Radúz a Mahulena Julia Zeyera a Josefa Suka. V každém případě tato inscenace dokázala, že je to dílo plně přesvědčivé, životné a strhující. Že není žádným muzeálním kusem, který oživujeme z piety. Že je to skutečný skvost, který by měl být samozřejmou a trvalou součástí repertoáru našich divadel. Věřme, že se plzeňskou inscenací inspirují i další tuzemské scény a Radúz a Mahulena se v této podobě a s živým orchestrem usídlí na našich jevištích. Jestliže by toto provedení bylo dokonce podnětem pro návrat divadelního melodramu obecně, násobil se význam tohoto počinu.
Julius Zeyer / Josef Suk: Radúz a Mahulena
25. března 2023, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla v Plzni
Tvůrčí tým:
Režie: Štěpán Pácl
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Dramaturgie: Johana Němcová
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Linda Boráros
Sbormistr: Jakub Zicha
Osoby a obsazení:
Prolog: Andrea Mohylová
Radúz: Matyáš Darnady
Mahulena: Eliška Vocelová
Runa, matka Mahuleny: Apolena Veldová
Stojmír, král tatranský a otec Mahuleny: Martin Stránský
Prija, sestra Mahuleny: Jana Ondrušková
Živa, sestra Mahuleny: Denisa Cupáková
Královna Nyola, Radúzova matka: Andrea Mohylová
Radovid, starý sluha Radúzův: Pavel Pavlovský
Vratko, dřevorubař: Jan Maléř
Přibina, důvěrník Stojmírův: Josef Nechutný
Ženy z Magury: Jana Ondrušková, Denisa Cupáková, Ivana Klimentová / Radka Sehnoutková
Muži z Magury: Josef Nechutný, Jan Maléř, Jan Tejkal / Jakub Turek
Mahulena (zpěv): Ivana Klimentová / Radka Sehnoutková
Orchestr opery DJKT
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
