„Otázkou je, zda je dobře, že se na to vůbec takto musíme ptát,“ říká Jaroslav Lorman. „Je optimální to, že se má stát starat o seniory? A chce vůbec být starý křehký člověk opravdu v domově pro seniory, nechtěl by být třeba raději doma?“
Respektujeme svobodnou vůli seniorů?
„A zdalipak se dostatečně respektuje jeho svobodná vůle? Ono by se spíše slušelo dát si protiotázku, proč vůbec uvažujeme o stáří v těchto kategoriích, tedy že je potřeba se o ně postarat,“ míní Lorman.
Podle něj je zajímavé, že pouhá tři procenta důchodců nad 65 let musí spoléhat na pomoc státu. „Naopak drtivá většina lidí prožívá svoje stáří doma, ne v domovech důchodců, prožívá ho víceméně samostatně nebo soběstačně, někdy ve dvou, někdy osaměleji, někdy dokonce s rodinou.“
A právě osamělost je podle Lormana klíčový problém stáří. Senioři se potřebují cítit užiteční. „Měli bychom klást důraz na aktivitu, na svébytnost starého člověka, na sousedství, na jeho přirozené vazby, na to, že se starého člověka více ptáme a společně modelujeme život, jaký by chtěl mít.“
Na seniory nedoplácíme
Podle Lormana je smutné, že je občas ve veřejném prostoru slyšet narativ, že společnost na staré lidi doplácí. V současnosti je to znát například v souvislosti se spory o valorizaci důchodů. „Staří lidé to vnímají těžko. A je důležité říct, že není senior jako senior.“
Každopádně podle něj jsou v Česku stovky tisíc důchodců, kteří v tuto chvíli žijí od důchodu k důchodu, kdy jim z jejich příjmu nezbyde téměř nic, případně jim příjmy ani nepokrývají jejich životní náklady.
„Skutečně jsou lidé, kteří mají velmi hluboko do kapsy a počítají každou korunu. A v tomto případě je přece správné, že jim stát přidává. Že mohou lépe žít. Náklady stouply opravdu hodně,“ myslí si Lorman.
Adresnost, ne plošnost
„Ale pak jsou tu senioři, kteří jsou zabezpečení. Sami říkají, že už mají dost a nic více nepotřebují. Je to domácnost od domácnosti. Ale zvlášť u osamělých seniorů je to těžké. Třeba jednočlenné ženské domácnosti jsou na tom obecně nejhůře,“ dodává Jaroslav Lorman.
Řešením jsou podle něj adresně distribuované sociální dávky, nikoliv dávky plošné. Například dávky na sociální bydlení, které mohou pomoci v situaci, kdy řada seniorů není schopna zaplatit ani měsíční nájem a rostoucí ceny energií.
Velkým problémem je podle Lormana i to, že se o seniorech uvažuje jako o skupině, která pouze pobírá benefity na úkor zbytku společnosti. „To je to, co je trápí. Skutečně se často potkáváme s tím, že nám tito lidé říkají, že ani nechtějí být za důchodce považováni. Že nechtějí být vnímáni jako nároční lidé, kteří chodí s nataženou rukou.“
Podle Lormana jsou na vině stereotypy, kterých je česká společnost plná. „Tedy, že starý člověk rovná se problém, starý člověk rovná se náročnost.“
Penze v 68 letech?
A jak se Jaroslav Lorman dívá na chystanou důchodovou reformu, podle níž by měli lidé chodit po uplynutí dalších tří dekád do penze až v 68 letech? „Jistě, u některých si to dokážu představit. Známe i zaměstnance, kterým je 75 a pracují rádi.“
„Ale pak jsou tu jiní, kteří nejsou v tak dobrém zdravotním stavu. Zvlášť fyzicky, manuálně pracující. A tady bych se opakoval. Opět jde o plošné nařízení, které není optimální. I zde by měl být systém adresný, měly by existovat výjimky, které by spravedlivě přistupovali ke konkrétnímu člověku.“
Trápí českou společnost ageismus? Umí senioři prožít aktivní stáří? Při výši současných penzí: mohou si vůbec staří lidé svůj důchod užít? Kteří senioři jsou nejohroženější? A pomáhají děti svým rodičům? I na to odpovídal Jaroslav Lorman v Rozstřelu.
