Opera podle stejnojmenné novely Gottfrieda Kellera rozvíjí přísloví o povrchním posuzování lidí s ironickým úšklebkem nad maloměšťáky, kteří patolízalsky naletí na identitu chudého krejčího Strapinského jako hraběte jen proto, že přijel v luxusním kočáru a v parádním kožichu. Jeho identita praskne, ale komedie končí happy endem, když movitá dcera úředního rady Nettchen si Strapinského vezme i jako obyčejného krejčího.
Poprvé v Praze. Nemám pocit, že by publikum nemělo o operu zájem, říká nizozemská režisérka |
Zemlinsky v této opeře z roku 1910 uplatnil svůj cit pro divadlo, když bezprostředně ilustruje se zvukomalebnou názorností akce, scény, charaktery. Dirigentka Giedré Šlekyté tlumočila tento Zemlinského pestrý styl přesvědčivě, skloubila barvitý zvuk orchestru se sólisty do temperamentně pulzujícího hudebního dění.
Zdálo by se, že takto „ilustrativní“ hudba bude to pravé pro nizozemskou režisérku Jetske Mijnssen, protože ji provází pověst inscenátorky, která umí „zviditelnit“ hudbu. V případě Zemlinského ale jeho hudbu, která tak explicitně vyjadřuje dramatické situace, nedokázala využít a operu „navlékla“ do jednotvárných „šatů nevhodného střihu“.
