Při operaci mu chirurgové do zbytků kosti v pahýlech ruky a nohy voperovali speciální šrouby. Na ně se po zahojení připevní protézy. Pomůcky nové generace by Jiřímu Hosovi vedle duševní vzpruhy měly přinést rovněž vyšší soběstačnost a tím pádem i radikální zvýšení kvality života.
„Na co se těší nejvíc? Že bude chodit, že si sám podá to, co bude potřebovat. A že až vyrazíme na výlet po okolí, tak bude na kole šlapat oběma nohama,“ směje se Jana Hosová, která svému muži nahrazuje chybějící ruce, nohu i sluch. Sama ho odvezla šest stovek kilometrů do Rostocku, kde fungovala jako prostředník mezi lékaři a svým neslyšícím manželem.
Samostatná chůze je ale pro Jiřího ještě hudba budoucnosti. „Implantáty se hojí dobře, na noze už má i protézu, na kterou se učí našlapovat. Zatím jen s berlemi, protože nohu smí zatěžovat jen nějakými dvaceti kilogramy. To zatížení se bude postupně zvyšovat. Rehabilitace tak bude ještě nějakou dobu trvat, tohle nejde urychlit,“ říká Jana Hosová.
Nemůže se dočkat, jak bude protézy využívat
Se zbytkem paže pravé ruky to podle ní bude složitější. Protože Jiří je už šest let bez rukou, bude nutné nejprve svaly na pahýlu a v rameni aktivovat a připravit na zátěž. „Nejprve mu tam dají jen závaží. To aby si tělo zvyklo. Teprve pak přijde na řadu protéza,“ vysvětluje Hosová a dodává, že se bude muset vyvážit i opačná strana těla, kde ruka úplně chybí.
„To je nutné kvůli páteři, jinak by zátěž byla jednostranná a Jiřímu by později hrozily zdravotní problémy.“ V březnu čeká Hosovy další návštěva specialistů na protézy. Na plzeňskou protetiku za nimi dorazí i odborníci z Rostocku, aby se přímo na místě dohodli na dalším postupu.
Sám Jiří se nemůže dočkat, až začne nové protézy plnohodnotně používat. Chodit zkoušel i dříve, ale nebylo to ono. „Když se pod protézu dostal vzduch, začala se o pahýl dřít. Nepomohly ani úpravy od odborníka, protože jak nemám ruce, nemohu to místo přesně ohmatat a ukázat, kde je problém,“ říká Jiří, který se těší i na kvalitnější náhradu pravé ruky.
Oporou je mu manželka Jana i celá rodina
Namísto ní mu zbyl jen malý kousek paže pod ramenem. „I když lékaři dělali, co mohli, s tím zbytkem ruky nic moc dělat nejde. A nést a ovládat tím tříkilovou mechanickou protézu? To je skoro nemožné,“ říká Jiří, kterému se život obrátil naruby 30. srpna 2016.
S partou svých kolegů měl zkontrolovat transformátor větrné elektrárny u Aše. Při práci jej však zasáhl elektrický výboj. Muže s těžkými popáleninami na čtyřiceti procentech těla transportoval vrtulník do pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Tady Jiří prodělal řadu operací, nebyl ušetřen celkových sepsí organismu, selhávaly mu ledviny.
Spálené části těla postupně odumíraly. Aby zabránili infekci, museli mu lékaři odřezávat další a další části těla. Navíc přišel o sluch. Jiří se ale nevzdal. Obrovskou podporu našel ve své ženě Janě. Ta opustila zaměstnání a o svého muže pečuje čtyřiadvacet hodin denně. Kolem nich se semkla celá rodina.
