Pontiac Firebird s motorem Ferrari V12? Projekt Pegasus prý posvětil i Enzo Ferrari

Značka Pontiac není v Evropě příliš známá, v zámoří se ovšem jednalo o jednu z tradičních značek, jejíž vznik se datuje až do roku 1926. Automobilka Pontiac byla prakticky od začátku jednou z divizí koncernu General Motors, během finanční krize v roce 2008 se však dostala do velkých finančních problémů, kvůli kterým bylo oznámeno její zrušení v roce 2010.

Historie značky je přitom poměrně zajímavá, zejména tedy v období šedesátých a sedmdesátých let, kdy produkovala modely jako GTO a Firebird (včetně verzí s motory V8). V sedmdesátých letech navíc vznikl i jeden z nejvýraznějších konceptů značky, jehož základem byl právě model Firebird. Pod kapotu unikátního konceptu Pontiac Pegasus z roku 1971 se však nastěhoval motor V12.

Počátky konceptu, na jehož existenci nedávno upozornili kolegové z Autoevolution, jsou přitom údajně trochu tajemné. Podle nejpravděpodobnější verze se však začal rodit v roce 1970, kdy Jerry Palmer, designér značky Chevrolet, začal pracovat na vizuálních vylepšeních tehdy představené druhé generace modelu Camaro.

Na několika divokých skicách se Palmer nechal inspirovat italskými sporťáky, zejména tedy Ferrari 250 Testa Rossa z roku 1958. Na první pohled to může znít jako dost atypická a nesourodá kombinace, jenže výsledek vypadal dobře. Vlastně až tak dobře, že jím byl zaujat i designér a viceprezident GM Bill William L. Mitchell, který proslul schválením designu několika dodnes legendárních vozů, jako je třeba Chevrolet Stingray 1963, Buick Riviera 1963, Corvair 1965 nebo Cadillac Seville 1976.

Pontiac Firebird – dlouhý život ohnivého ptáka

Mitchell měl být konceptem nadšen a prosazovat jeho transformaci do reálného automobilu. Ovšem namísto týmu Chevroletu se rozhodl svěřit práci do rukou techniků z Pontiacu, kteří měli koncept postavit na platformě modelu Firebird, který s Camarem sdílel platformu i techniku. Projekt pak dostal označení Pegasus.

Při realizaci projektu došlo k drobným úpravám původního Palmerova návrhu, přesto vůz získal naprosto unikátní vzhled s pozvolna klesající zádí, do rohů sahajícím zadním sklem, výraznými blatníky ve stylu Ferrari, atd. Maska vozu si uchovala pár odkazů na původní Firebird, jako byla rozdělená mřížka chladiče nebo hranaté rámečky světel.

Na konceptu tak byla vidět výrazná inspirace italskými sportovními vozy, Mitchell však nechtěl zůstat jen u designu a pověřil techniky, aby pod kapotu sehnali motor, který by se Ferrari dokázal alespoň přiblížit. Namísto úprav nebo vývoje nové pohonné jednotky ale vůz nakonec dostal skutečný dvanáctiválec z Ferrari.

Jak uvádí kolegové z Autoevolution, podle různých legend nakonec Mitchell oslovil samotného Enza Ferrari, kterému o projektu řekl a požádal ho o pohonnou jednotku. Zřejmě k všeobecnému překvapení měl Enzo Ferrari projekt posvětit a technikům z Pontiacu dorazila zcela nová pohonná jednotka přímo z Maranella.

Pontiac Banshee se měl postavit Mustangu. Změní první prototyp konečně majitele?

Jednalo se o 4,4litrový motor V12 Colombo, který byl původně určen k zástavbě pod kapotou modelu 365 GTB/4 Daytona. Ten nabízel nejvyšší výkon 259 kW (352 k) a nejvyšší točivý moment 431 Nm. Pod kapotou Ferrari to stačilo k akceleraci z 0 na 100 km/h za cca 5,5 sekundy a maximální rychlost se pohybovala okolo 280 km/h.

Zřejmě i s ohledem na výkon se proto technici rozhodli osadit koncept kotoučovými brzdami z Chevroletu Corvette na obou nápravách. Mitchell si přál spojení motoru s třístupňovou měničovou automatickou převodovkou Turbo-Hydramatic z GM, to se však technikům nepovedlo. Nakonec tak motor spojili s pětistupňovým manuálem Ferrari. Převodovka však nebyla jedinou výzvou.

Americké sportovní vozy éry sedmdesátých let totiž běžně dostávaly vidlicové osmiválce, projekt Pegasus měl ale dostat motor V12, který byl poněkud větší. Technici tak měli s jeho umístěním pod kapotu dost práce, a dokonce zvažovali, že celé šasi vozu zvětší. Nakonec se ale problém vyřešil posunutím přepážky mezi motorem a kabinou o necelých 23 centimetrů a úpravou svodů. Mimochodem výfukový systém byl rovněž převzat z Ferrari.

Pontiac GTO (1968–1972): Svalovec druhé generace s až 7,5litrovým motorem!

Úpravami exteriéru a zabudováním motoru V12 ale projekt neskončil. Technici a designéři se rozhodli upravit také interiér, který byl přečalouněn do světlé kůže. V přístrojovém štítu pak vidíme budíky Veglia Borletti, převzaté z Ferrari Daytona. Designovou třešničkou na dortu byla drátěná kola Borrani, vyráběná v Itálii, obutá do amerických pneumatik Goodyear Eagles. Na karoserii lakované sytě červenou barvou se navíc objevily i výrazné zlaté pruhy, lemující její okraje.

Výsledkem projektu Pegasus byl nádherný vůz, který v sobě snoubil rysy amerických a italských sportovních vozů. Pod jeho kapotou pak pracoval italský vidlicový dvanáctiválec, který vydával i správně italský zvuk. Jedinečný projekt byl zkrátka působivým vozem, který si nakonec Bill Mitchell nechal a čas od času s ním jezdil.

KITT po Davidu Hasselhoffovi je na prodej. Doveze vám ho osobně Michael Knight!

Nešlo samozřejmě o vůz na každodenní ježdění. Mitchell s ním vyrážel například na různé show a akce na závodních okruzích, kde se obvykle jen párkrát svezl a pak nechal vůz vystavený s otevřenou kapotou. Mitchell ostatně nebyl žádným velkým závodním jezdcem. Při cestě z jedné takové akce navíc vůz v dešti naboural.

Nehoda, při které mělo dojít k poškození přídě automobilu, však nebyla jeho koncem. Naopak. Vůz zamířil zpátky od dílny, kde byl nakonec přepracován do podoby původního návrhu Jerryho Palmera. Po opravě si vůz Bill Mitchell opět převzal a nechal si ho dokonce i po roce 1977, kdy v General Motors skončil. V následujících letech s ním pravidelně jezdil, nechal opět lehce upravit jeho design a nakonec proběhla i jeho kompletní renovace.

Bill Mitchell  zemřel v roce 1988 a vůz se vrátil zpátky do General Motors. V roce 2012 zde prošel kompletní a důkladnou renovací, během které dostal i zcela nový lak v původním odstínu. S přelakováním ale došlo k odstranění původních pruhů lemující vybrané části karoserie. Dnes je vůz zaparkován v muzeu GM Heritage Center v Michiganu a stále působí naprosto fantasticky.