Článek
Rustemovi není zrovna příjemné dávat rozhovory do médií. Před chvílí dokončil jednu z léčebných procedur v karvinských Lázních Darkov, kde se dostává z válečných zranění.
Křehký, ale šlachovitý sedmdesátník si na sebe oblékl své oblíbené tričko - khaki zelené se žluto-modrou mapou Ukrajiny. Když si všimne, že si obrázek prohlížím, hrdě se vyprsí. „Slava Ukrajině,“ čtu nahlas nápis u mapy. Usměje se sice jen velmi opatrně, zatahá však za spodek trika, aby mapu narovnal. Ukazuje, odkud pochází.
„Tohle je Krym, já jsem krymský Tatar,“ říká, zatímco si sedá na kraj židle a nervózně ukazuje na diktafon. „Jestli to budete nahrávat, nepoužívejte prosím mé příjmení, neukazujte mou tvář. Mám na Krymu vnuky a vnučky, jsou pod okupací a bojím se o ně,“ mluví tiše, ale zřetelně tak, abych jeho ruštině rozuměla i já.
To Vasyl, který se zdržel na proceduře a k rozhovoru se přidává později, je na první pohled z jiného těsta. Vysoký bodrý muž je stejně jako Rustem v důchodovém věku, přinejmenším jeho účes ale naznačuje, že je Vasyl nestárnoucí typ.
Mladší z dvojice, Vasyl T., ještě před zraněním na frontě. Fotografii redakci poskytla nadace Regi Base, která mužům léčbu v lázních Darkov financuje.
I on se oblékl do vojenských barev. Žádnou mapu na tričku ale nemá, a tak jako učební materiál opět slouží ta Rustemova. „Já jsem ze západních Karpat,“ zahuhňá a je jasné, že Vasyl si s jazykovou bariérou starosti dělat nebude. Alespoň k Rustemově úlevě si právě Vasyl bere hlavní slovo.
Po invazi Ruska na Ukrajinu se Vasyl a Rustem dobrovolně přihlásili k armádě. Nikdy předtím nedrželi zbraň v ruce, celý život ale tak nějak tušili, že to dřív nebo později přijde. Oba si z války odnesli nehezká zranění. „Ale přežili jsme,“ usmívá se Vasyl a hned u první otázky neváhá - do války by šel klidně znovu. Mise ještě není splněna.
„Pokud vše dopadne dobře, uvažuji o návratu, abych i nadále mohl osvobozovat území Ukrajiny a aby se Rusové nedostali do Evropy,“ souhlasí s Vasylem Rustem.
24. února 2022
Rekonstruujeme dění z loňského února. Připomeňte si události, které bezprostředně předcházely povelu Vladimira Putina k útoku, i to, co zažívala Ukrajina v první den invaze:
Čekali jste, že k válce s Ruskem někdy dojde?
Vasyl: Na tuto válku jsme čekali už od roku 2014. Věděli jsme, že k ní dojde. Mnozí si ale mysleli, že Rusko chce okupovat pouze Krym, Doněck a Luhansk. Dějiny svědčí o tom, že pro Moskvu je Ukrajina, nebo nejen Ukrajina, skutečným nepřítelem. Rusko není civilizovanou zemí, propaguje zaostalou imperiální ideologii. A proto byla tato válka nevyhnutelná.
Moji rodiče vždycky říkali, že bude válka s Ruskem. Otec se dožil samostatné Ukrajiny a říkal, že to nám jen tak neprojde. Návrat do Sovětského svazu není možný a Moskva nemůže nabídnout nic jiného.
Kdy jste se přihlásili k armádě? Co bylo pro vás tou motivací?
Vasyl: 24. února jsem se přihlásil, podstoupil lékařskou prohlídku a 25. jsem už nastoupil k jednotce. Měl jsem problémy se zrakem, ale to mi za válečného stavu nebrání jít do války.
Motivace byla taková, že lepší je vytlačit Rusy na východě, než aby se dostali do Karpat. A aby nedošlo k tomu, co se pak odehrálo v Buči a Irpini. Pokud Rusy neporazíme, nebudeme už dál existovat.
Velmi dobře si pamatujeme hladomor, nebo jak přišli na Západní Ukrajinu v roce 1939, pamatujeme si ty represe a teror. Rusové nechápou, že se sousedy lze žít v míru a pomáhat jim tak, jako teď Češi pomáhají nám. My nemáme jinou možnost než Rusy porazit. Je dobře, že nám svět pomáhá.
Rustem: Po druhé světové válce všechny státy uznaly své hranice a Rusko bylo garantem budapešťského memoranda, ale samo jej porušilo. Ukrajina tehdy dala všechny své jaderné zbraně současnému agresorovi, a co vidíme teď? Pokud Rusko nezastavíme nyní, nebo s ním uzavřeme mír, nezastaví se. Nashromáždí síly a zaútočí nejen na Ukrajinu, ale na celou Evropu.
Na začátku jste mi oba řekli, že žádní profesionální vojáci nejste. Vzpomínáte na první pocity, když jste rozhodovali, zda jít do války? Neměli jste strach?
Vasyl: Po invazi na Ukrajinu převládala jediná emoce - připravovat se na boj. Měsíc a půl jsme trénovali, učili se zacházet se zbraněmi, bránit se a útočit. Strach jsem neměl, protože jsem nebyl sám a drželi jsme spolu. Na východě Ukrajiny to bylo horší.
Zranění jste si ale oba přece jen odnesli. Co se vám stalo?
Vasyl: V dubnu nás poslali na východ, šli jsme asi 100 kilometrů blíž k Doněcku. Rusové začali ostřelovat. Jednou se ozval výbuch, následovala tlaková vlna a já skončil s pohmožděním mozku, zlomenými žebry a zánětem sedacího nervu. Taky mám artrózu kvůli nachlazení.
Rustem má pohmoždění a otřes mozku. Na začátku září ho během noční hlídky napadli Rusové a zbili ho tak, že skončil v bezvědomí a s poškozením vnitřních orgánů.
„Mlýnek na maso“
Naděje na dožití vojáka na frontě v Donbasu je kolem čtyř hodin, odhaduje bývalý příslušník americké námořní pěchoty, který bojuje po boku Ukrajinců v „mlýnku na maso“, jak se říká bitvě o Bachmut. Řekl to televizi ABC News.
Jaké pro vás bylo vzít poprvé v životě do ruky zbraň a jít s ní po jiném člověku? Měli jste čas nad tímto přemýšlet?
Vasyl: V mých představách Rusové nejsou lidé, ale zvířata, která útočí. A ve válce nemáte na výběr – buď ty zabiješ nepřítele, nebo nepřítel zabije tebe. Domluvit se nejde. Ne každý je ale připraven střílet do lidí. Úkolem bojovníka je zachránit si život a zdraví, nejde o hloupé hrdinství. Chtěl bych o tom napsat i knihu, ale neumím psát dobře.
Máte za sebou už několik týdnů léčebné kúry, už se cítíte lépe? Daří se vám nemyslet na to, co máte za sebou?
Vasyl: Trpím bolestmi. Ale cítím se líp, mám dobrou náladu. Pořád mám ale problém se spánkem, stále žiju tím, co se dělo na frontě. Když jsem se vrátil domů navštívit dceru s manželem a vnoučka, řekli mi, že jsem se změnil. Lidé se ve válce hodně mění.
Rustem: (přikyvuje, že je mu lépe)
Špatný mír předznamená další válku
Co rozhoduje o vítězi války? Je to skutečně počet vojáků, děl a lidského a hospodářského potenciálu útočící země? Nebo někdy stačí správná taktika a velení, invence, odhodlání, pokora, pevné spojenectví a trocha štěstí?
Existuje mnoho příkladů, kdy původně slabší dokázal vyhrát válku nebo kdy konflikt nedopadl zdaleka tak, jak si větší a silnější agresor představoval.
Rusteme, ale přiznal jste doma, že jdete do války, že?
Rustem: No, neřekl jsem to. Moji příbuzní vědí, že jsem nyní v Česku, ale nevědí, že jsem byl na frontě. Nechci, aby se o tom dozvěděli, jsou v okupaci, takže by to pro ně mohlo být nebezpečné. Řekl jsem jim, že jsem jel na dovolenou.
A co vás čeká po ukončení léčby? Přemýšlíte nad tím, že půjdete bojovat znovu? Co Ukrajina potřebuje k vítězství?
Vasyl: Po rehabilitaci se vrátím domů, ale později znovu půjdu bojovat a pomáhat našim vojákům. Rusko má hodně vojáků. My tolik lidí nemáme, proto potřebujeme kvalitní techniku.
Uvědomujeme si, že naši vojáci jsou měsíce bez odpočinku a spánku a je to velmi náročné. Fyzicky i psychicky. Pokud teď nevyhrajeme, do války budou muset jít naše vnoučata.
Potřebujeme víc techniky – HIMARS, tanky, houfnice… úplně všechno. Věříme Valeriji Zalužnému, který je skvělým velitelem ozbrojených sil. A samozřejmě musíme osvobodit Krym.
