Proč by Josef Pleskot neměl být hradním architektem

Dělníci kultury

Pavel není Havel. Pleskot není Plečnik. Rok 2023 není rok 1918 ani 1989. Proto nejde, aby se Josef Pleskot stal jen tak hradním architektem. Petr Pavel tuto možnost nadhodil už při svém zvolení prezidentem. A minulý týden jeho mluvčí v pořadu Interview Plus potvrdila, že „se s ním počítá.“ Není to dobrý nápad, i když je to vlastně škoda.

Pleskot je architekt, který umí pracovat v historickém prostředí. Dokázal to právě na Hradě, kde navrhoval zpřístupnění Jeleního příkopu a průchod pod Prašným mostem. Je to zásah jemný a harmonický, od celkového konceptu až po branku u vstupu: čistá poezie z cihel. Jenže to dnes nestačí. Hlavní snahou architektů je přesvědčit veřejnost o své užitečnosti pro běžný chod měst a obcí, pro zlepšení bytové situace, dopravy a vůbec světa kolem nás. K tomu patří také transparentní procesy, architektonické soutěže, nekonfliktní spolupráce s veřejnou správou, propojování různých zájmů.

Podle toho by se také měl vybrat hradní architekt. Vypsat výběrové řízení a vybrat člověka, který je zdatný organizátor, chápe potřeby návštěvníků, pracovníků, památkářů. Dokáže vytipovat problémy, vymyslet zadání pro architektonickou soutěž a potlačit vlastní tvůrčí ambice – aby se nedostal do střetu zájmů, neměl by na Hradě sám vůbec projektovat.

Jistě, Masaryk měl Jože Plečnika a společně provedli na Hradě úpravy tak odvážné, že by přes dnešní památkáře neprošly. Havel měl Bořka Šípka, který se stal hradním architektem hlavně na základě charismatu. Tenhle osobní přístup ale dneska nefunguje. Máme až příliš mnoho špatných zkušeností s kamarády, poradci a experty v pozadí, kteří hýbají ústavními činiteli. Není už prostě éra Havla ani Masaryka.

V něčem je to škoda, těžko dnes dělat velká a odvážná architektonická gesta. Ale chceme architekturu, která se staví na základě konsensu, funguje a slouží. A chceme prezidenta, který není ve vleku poradců a expertů. Proto by Pavel neměl zvát Pleskota jako hradního architekta. I když je to špičkový tvůrce a vychválí ho všichni kamarádi. Karolína Vránková

Film týdne

Dirigentská superstar berlínského orchestru Lydia Tár čeká, až se bude moci za aplausu ujmout kontroly nad tělesem, hudbou i časem, jehož ovládnutím dirigování je, jak suverénně vysvětlí v interview pro New Yorker. V perfektně padnoucím obleku si promne v dlaních dezinfekční gel, který jí dodá asistentka. Obsedantním tikem se klepne na každé rameno. Soustředěná na toho, kým se má stát. Maestrem své identity, profese, světa. Linda z maloměsta shromažďující v pokoji ceny ze soutěží se vtěluje do Lydie na vrcholu. Do špičkové umělkyně, která má završit kariéru nahrávkou Mahlerovy Páté symfonie. Lydia je fiktivní, ale snímek Tár režiséra Todda Fielda s ní přesvědčivě nakládá jako se skutečnou osobou s cílem ponořit se do současné socio-kulturní reality. Lydiin kontrolovaný, privilegovaný život a identita se však začnou rozpadat pod obviněním ze sexuálních přešlapů a zneužívání moci poté, co spáchá sebevraždu její svěřenkyně, jež ji měla údajně pronásledovat.

Tár vzbuzuje protichůdné reakce. Někteří jej označují za zatím nejlepší film o cancel culture. Jiní za zpátečnický snímek, jenž se do ní naváží a straní obviněným. Hnutí #MeToo bylo jasným impulsem vzniku filmu. Field v něm vysoustružil portrét narcistní osobnosti přesvědčené, že umělecká výjimečnost vše omlouvá. Že krutost a manipulace jsou součástí procesu, kdy umění smrtelníky přibližuje božskému. Film nicméně jde za očekávatelné úvahy nad tím, jestli se dá oddělit umělec a jeho soukromí od umění - i když scéna, v níž Lydia kritizuje studenta, který se identifikuje jako „BIPOC pangender“ a odbude Bachovu hudbu, protože byl misogyn, vyznívá tak, že má Field jasno. Přesto je Tár dostatečně nejednoznačný a střídáním jistoty a nejasností nutí k přemýšlení o šedých zónách.

Primárně je snímek studií ztráty kontroly, rozkladu a vnitřního monstra živeného ambicemi v kultuře, jež si cení dominanci, soutěživost a transakce. Cate Blanchett v titulní roli přesně ztvárňuje komplexitu, jež z toho plyne, a sólo táhne film mistrně dopředu. Její figura se mění ze ztělesnění odtažité dokonalosti uvyklé ovládat stočlenný orchestr i každou konverzaci, létat tryskáčem a vracet se do perfektního brutalistního domu, v hrdinku jakéhosi gotického hororu. Strašidelným domem je její vlastní nitro. Teprve v tomhle světle dává smysl enigmatická poslední třetina vymykající se realitě. Co je skutečné, a co ne, je čím dál subjektivnější. Film tak ani zdaleka nejde číst jako přímočarou moralitu o monstru, které dostalo, co si zaslouží. Jindřiška Bláhová

Hudení ceny Vinyla

Dvanáctý ročník hudebních cen Vinyla, zná své vítěze, kteří byli vyhlášeni minulou středu v pražském Lucerna Music Baru. Titul Deska roku si odneslo album Bečvou kytaristy Tomáše Niesnera, jež představuje citlivou univerzální zprávu o klimatickém žalu. Objevem roku se stal digitální písničkář Mat213 a Počinem roku městský festival Pop Messe, který svébytným způsobem obohatil zdejší nabídku. Cenu Jany „Apačky“ Grygarové za hudební publicistiku si odnesli hned dva autoři: Jiří Slabihoudek a David Laufer. V rámci výzvy Bastl Electronic Track zaměřené na mladé producenty*ky do 30 let porota vybrala duo Mezi patry klid. tur

Nejlepší českou komiksovou knihou roku 2022 se v úterý na cenách Muriel stala publikace Každý den je nový od Lucie Lomové. Zároveň autorka získala cenu České akademie komiksu. V aktuálním Respektu najdete její velký profil pod titulkem Potřebuju obě židle.

Newslettery a nový informační servis si můžete objednat k odběru na adrese https://www.respekt.cz/newslettery

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter