Oběť byla retardovaná. Potřeboval se vybít. Sexuálním násilníkům nahrávají předsudky

Není překvapením, že v rozsudcích se hojně objevuje omlouvání pachatele. Ti jsou často označováni jako normální muži, kteří se dopustili jednorázového vybočení z běžného života. Problém je, že se to nezřídka týká i opakovaných trestných činů. Předchozí „řádný život“ byl například polehčující okolností u devianta, který deset let znásilňoval malé dívky.

Další z rozsudků uváděl, že jednání pachatele „bylo pouhým jednorázovým vybočením z jinak řádného života“. A to v případu opakovaného análního znásilnění příbuzné ve věku 11 let.

Uspokojení jako omluva

Pod omlouvání pachatele spadá také rámování mužské sexuality jako nezvladatelného pudu, který se musí naplnit. „Jedno z výrazných témat odůvodnění rozsudků bylo, že si muži nárokovali naplnění svých potřeb,“ uvedla socioložka Iva Šmídová, která se na výzkumu a analýze téměř šesti stovek rozsudků podílela.

KOMENTÁŘ: Feri vrací úder. Svým obětem

Pohled na mužskou sexualitu jako nezvladatelný pud dokládají také následující výňatky: „Možno motivaci hledat v náhražkovém uspokojení sexuálního pudu u jedince frustrovaného nedostatkem adekvátních partnerských příležitostí (...) obžalovaný je osobou s probuzenou sexualitou a potřebou sexuálního vybití.“ Nebo: „Pokud se obžalovaný stíhaných skutků dopustil, pak se při motivaci(...) uplatnila (...) absence partnerského sexuálního života.“

Měla „výhodu“, že je retardovaná

Soudy také přihlíží k tomu, zda byla způsobena „dostatečná“ psychická újma. Tyto následky se však bagatelizují. Rozsudek z roku 2019 přímo zní: „Poškozená má „výhodu“, že je retardovaná, infantilní, žije okamžikem, je emočně laděná do euforie a bezstarostného prožívání. Poškozená si jednání obžalovaného vysvětlovala ne v sexuálním podtextu, ale v podtextu hry.“

Téměř půlka lidí stále viní oběť Podle výzkumu Amnesty International si nejméně čtyřicet procent obyvatel České republiky stále myslí, že oběť může být za znásilnění spoluzodpovědná. Například vyzývavým oblečením, koketováním, opilostí, výskytem na opuštěném místě nebo tím, že neřekla jasné ‚ne‘.

Výzkumnice pak upozorňují, že při absenci PTSP (posttraumatické stresové poruchy) symptomů konstatuje soud, že poškozená nemá následky trestného činu. Poškozené navíc musí složitě prokazovat, že psychické následky utrpěly. „Ale existují snad znásilněné, které újmu neutrpěly?“ ptají se autorky výzkumu.

K doložení slouží rozsudek případu znásilnění vážně postižené dívky v batolecím věku: „Právě poslední zmínka o neschopnosti poškozených popsat důsledky jednání obžalovaného na jejich osobách, je podstatou problematiky dokazování tvrzené újmy (...) není možné (...) otázku přesného určení výše nároku, jenž poškozeným náleží, určit,“ uvedl v rozsudku soud.

„Trauma není – tak se také bagatelizuje dopad sexuálního násilí. Problematické je to u dětí, u kterých se dopady mohou projevit výrazně později,“ upozornila druhá autorka výzkumu, socioložka Petra Havlíková. Tato situace je horší u obětí s vícečetným znevýhodněním, například s mentálním postižením, jak ukazují rozsudky výše.

„Jen“ zneužil bezbrannosti

A u obětí se také častěji posuzuje bezúhonnost, morální kredit či počet sexuálních partnerů. Opakované je tvrzení, že si za svou viktimizaci mohou samy. A jejich chování je zároveň polehčující okolnost pro pachatele.

Jeden z rozsudků pak pachateli dokonce připisuje k dobru, že „pouze“ zneužil bezbrannosti oběti, která se nebránila: „Oproti ‚běžnému‘ zločinu znásilnění, který v sobě zahrnuje donucení k pohlavnímu styku násilím, a to v některých případech i poměrně rasantním, obžalovaný se činu dopustil ‚pouze‘ zneužívaje bezbrannosti poškozené, bez užití přímého brachiálního násilí.“ Oběť se však často bránit ani nemůže, neboť zažívá obrannou reakci zamrznutí.

Domácího násilí v Praze drasticky přibylo, říká ředitelka centra pro oběti

V kategorii genderových stereotypů se do rozsudků propisuje také genderová dělba práce. Mužům je živitelství rodiny přisuzováno k dobru, a tato okolnost vede často ke snižování trestu. Na druhou stranu ekonomická závislost matek bývá posuzována jako msta či vypočítavost.

„Panenská blána“ jako důkaz

Znalci a znalkyně navíc reprodukují stereotypy, které nejsou v souladu se současným vědeckým poznáním. Jedná se například o poškození či nepoškození „panenské blány“. Její nepoškození nebo neporušení je soudy bráno jako důkaz, že neproběhla penetrace.

Z výzkumů však vyplývá, že určité procento žen, a to mezi 20 až 50 procenty, hymen má, přestože žije aktivním sexuálním životem. Další ženy jej pak nemusí mít vyvinutý vůbec. Důkaz o nesmyslnosti tohoto konceptu potvrdila například studie provedená na 36 těhotných nezletilých dívkách, u 34 z nich lékaři nenalezli na hymenu důkazy po penetraci.

Dva mýty o panenství, které ničí život ženám po celém světě

„Panenství však bylo a stále částečně je uznáváno jako kulturní hodnota samo o sobě, kterou je možné právě ‚prokázat‘ existencí ‚panenské blány‘,“ uvedly výzkumnice.

O neznalosti svědčí jeden z rozsudků z roku 2020: „Pokud by dospělý muž zaváděl prst do pochvy poškozené (...) Velikost otvoru v panenské bláně by se již trvale zvětšila (...) Poranění by bylo doprovázeno bolestí a krvácením,“ který se přímo odkazuje na anatomicky vyvrácený koncept.

„Soudní znalci a soudci by se měli orientovat v posledních poznatcích vědy, které revidují znalosti o ženském těle,“ apelovala na další vzdělávání Šmídová.

Tresty na nejnižší hranici sazby

Problematické je také mimořádné snížení trestu. K tomu se přistupuje zhruba ve čtvrtině případů, tedy 28 procentech. A to často u znásilnění dětí pod 15 let nebo znásilnění s těžkou újmou na zdraví.

Soudy zlehčují sexuální násilí a dávají kratší tresty, zjistila analýza

„Z našeho statistického porovnání trestů vyplývá, že reálná trestní sazba za trestný čin znásilnění dítěte či způsobení těžké újmy na zdraví není 5 až 12 let, jak říká trestní zákoník, ale 3 až 8 let, jak ukazuje praxe soudů,“ zdůraznily výzkumnice.

„Tři roky soud nezřídka ukládá, aby dosáhl na podmíněný trest. Není proto výjimkou, že na základě tohoto institutu pachatel, který znásilní dítě, odejde s podmínkou,“ uvedla Havlíková.

Co by se mělo zlepšit? Nutná je podle výzkumnic redefinice trestného činu znásilnění. Součástí by mělo být zvýšení informovanosti obětí o jejích právech a pomoci. „Pro zvláště zranitelné oběti by se mělo zavést také povinné zastoupení,“ dodala Havelková. Důležité je podle odbornic přistupovat k obnově řízení, kdy dojde k rozvinutí následků – například u dětí. Obnova řízení je nyní zcela výjimečná. Soudní znalci a soudci by se měli orientovat v posledních poznatcích vědy, které revidují znalosti nejen o ženském těle. Narůst by mělo také povědomí o genderových nerovnostech a stereotypech a problematiky zneužití moci, zejména nad dětmi a mladistvými.